... novinář a publicista ...

Jdu Slováckem krásným

05.10.2009 19:28

Ukázka z knihy
Jdu Slováckem krásným
Vydáno vlastním nákladem autora, 2008

Chvála Bohu, Kyjove, že žiješ...

"Poďte si ulét. Tož toto je burgunda dva roky stará. Mám jí už jen trochu. Ještě tak bečka kdyby jí byla, rychle by se minula," říká kyjovský vinař Bohumil Ježek, strýc mojí partnerky Bohumily. Starý pán se pohybuje po sklepě s jistou bravurou. Žádný pohyb neudělá zbytečně. Vše zde v polotemném rozlehlém prostoru má svůj střídmý řád.

Úzký pramínek zlatavého moku crčí do koštůvky.

Dotek vůně na špičce nosu a pak již necháme víno stéci do hrdla. Přivřenýma očima mapuji klenbu sklepa, lépe řečeno sklepiska, protože do takového prostoru by musel vjet vůz slámy a teprve pak by se pacholek stojící nahoře na fůře napřaženou rukou mohl dotknout klenutého stropu. "Býval to klášterní sklep, má tři sta roků," přibližuje osmasedmdesátiletý vinař historii prostorného sklepení, ve kterém dozrává víno z jeho vinohradů v Kyjově a ve Strážovicích. Koštovalo by se, koštovalo, ale musíme dál. Mít jen dva dny na Kyjov o Slováckém roku, to je trochu málo na to, vidět všechno a setkat se s mnohými.

O půl hodiny později již vcházíme v Boršově do domu vinařova syna Jiřího. První, na co padne v hale domu zrak, jsou rozvěšené kroje.

"Všeci budeme v kroji. Manžel i syn jsou už ve městě, zpívají u stavění máje," vítá mě a Bohumilu Jiřího žena Jarka. "A pojďte dál. Bude nás tady spát čtrnáct, ty vaše dva spacáky už se ztratí," dodává. Přidáváme svoje karimatky do sousedství několika dalších…

Tak pro mě začal v pátek 16. srpna 2003 Slovácký rok v Kyjově. Šestnáctý v pořadí. Slavnost se koná jednou za čtyři roky. Od Slováckého roku k Slováckému roku se stárne rychleji než od Strážnice do Strážnice, která je každý rok. Proto je třeba vychutnat každý pěkný obraz, který nám Kyjov nabídne, každé setkání se známými i neznámými, každé cinknutí pohárku, každý stisk ruky, každý úsměv. Kolik Slováckých roků mně bude dáno ještě prožít? Proto vzhůru do ulic.


Pátek

"Okoštujte bukovanského vdolečka...," ženská ruka odhrne utěrku na košíku. Uvnitř jako kuřata pod kvočnou drobné vdolečky. "Jsou dobré," pochválím je.

Jemnou krásu tváře mladé ženy z Bukovan rámuje šátek. Nemohu se zbavit dojmu, že tu ženu znám. Připadá mi, že jsem s ní mluvil, když jsem tady byl naposledy. Jenomže to je už osm roků. Optický klam způsobený patrně tím, že v kroji jsou si ženy podobné.

…Anebo že by?

"Jste moc krásná," řekl jsem na slavnostech někdy na počátku 90. let právě zde, na kyjovském náměstí pod májem, mladé bukovanské hospodyni, která se podobala Verunce Čudové z Mánesova obrazu.

Neřekla nic, jen se usmívala očima. Přesně tak jako tahle tvář přede mnou.

Co to zkusit zopakovat? "Jste moc..."

"Mamo, poprav mně košulu!"

Stín ryšavého vousáče vstoupil mezi mě a Verunku.

"Ukaž!"

Popravuje mu kroj a oči a úsměv už má jenom pro něho. Na mě ani nepohlédne. Ustupovat z pozic, které ještě nebyly ani dobyty, je stále častějším údělem muže, jemuž se blíží šedesátka.

"Chlapi Bukovjáci, héj rup!"

Od máje zaznívají povely dirigenta tohoto zvláštního tělesa, ve kterém je vše závislé na dokonalé souhře kolektivu. Padesát bukovanských mužů napjalo svaly.

"Héj rup... Stop!"

Kmen máje se opět poposunul o kousek vzhůru.

"Chlapi, kdo chcete pivo?"

Od čepu k máji rázuje hospodský v modré zástěře, v každé ruce několik půllitrů. Muži opření o hůlky, jak jsou v Bukovanech nazývány dvojice dřevěných vzpěr, spojených provazy tvořícími lůžko pro kmen máje, otírají čela a mocnými loky upíjejí žlutavý mok. V tropickém vedru, které v posledních měsících sužuje celé Slovácko, přijde taková nabídka víc než vhod.

Bukovanští jezdí stavět máj na kyjovské náměstí, co pamatuji. Z vesnice vzdálené od Kyjova pět kilometrů se kmen převáží na valníku taženém koňmi. Trvá to necelou hodinu. To jsem se dozvěděl od strýca Františka Horáčka. Ten se už navozil za život něco májů. Léžérně opřený o postranici valníku pohledem hladí zadek hnědáků: "Ti sú, co?" A hned dodá: "Koně sú moja láska. Jezdím s nima od čtrnácti let. Toto už sú synovy. Však ten je tady také, aj snacha a děcka. Majú rádi zpěv aj tanec, kroje, všecko..."

Zpěv... Slyším ho hned z několika stran. Na náměstí zpívají čtyři sbory. Nejblíže mně jsou Vracovjáci, které Pavel Petržela doprovází na svůj přenosný cimbálek. "Ulej si," pobídne mě Jaroslav Tesař, se kterým se znám nejdéle, už z doby, kdy jsme s redakční radou Malovaného kraje zasedali ve vracovském sklepě zvaném Parlament. Kdykoliv se při podobné příležitosti setkáme, nezapomene mě počastovat vínem skrytým v orobincovém sotúrku. O kus dál zpívají Kyjovjáci, vedeni mocným Jurou Petrů, bohatýrem, ovládajícím píseň i zpěváky jakousi magickou vnitřní silou, koncentrovanou v robustní postavě. Na druhém konci vdechují svými hlasy život písni mužáci ze Svatobořic-Mistřína a z dolní části náměstí se ozývají hlasy bukovanských žen, které do Kyjova doprovázejí muže. Svojí účastí podtrhují význam chvíle. Tím, jak jsou oblečeny ve svátečních krojích, jak se v nich sebevědomě pohybují, jak zpovzdálí nenápadně krouží kolem svých chlapů se starostí o to, aby jim mohly utřít pot, upravit kroj či nalít jim pohárek vína, tím vším dávají mužům a současně celému světu najevo: "Dobře, tato, dobře, synu, že jste tady, jsem na vás pyšná!" Při žádném jiném lidovém obyčeji jsem dosud nezažil, aby pouto mezi manželi bylo prezentováno bez ostychu a s takovou otevřeností jako právě zde.

Jedna píseň střídá druhou do té doby, než na vztyčené máji zavlaje turecký šátek, růže a pentle. V tu chvíli je národopisná slavnost zahájena.


Sobota

Kdybych se mohl rozkrájet na víc dílků, mohl bych možná stihnout všech zhruba pětadvacet pořadů, které se o Slováckém roku uskutečnily. Ale není toho třeba. Jen dva z nich - přehlídka krojů Kyjovska a Ždánska a krojový průvod - stačí k mimořádnému prožitku.

Na náměstí je po desáté hodině dopolední hlava na hlavě, bez ohledu na to, že na ty hlavy nemilosrdně praží slunce. Po schodech ke kostelu vystupují krojované páry předvádějící typy krojů. Člověk musí žasnout nad mnohostí krásy vytvořené v oblékání generacemi našich předků. A nad vůlí se tou krásou obklopit. Je to zvláštní, ale v kroji je člověk jiný než v běžném oděvu. Každý, kdo jej někdy nosí, to potvrdí.

Dvojice za dvojicí vystupuje ke kostelním dveřím. Nesou hodové věnce, výslužkové a svatební koláče. Co vesnice, to nejen jiný kroj, ale i jiný způsob zdobnosti obyčejových předmětů. Tolik podivuhodného je zde k vidění...

Mobil se ukázal být dobrým sluhou.

„Jsme z druhé strany," volá mně Miško Eveno a já se protláčím davem do míst, kde bych měl zahlédnout buď Bretoncův černý klobouk, anebo naopak holou hlavu našeho společného kamaráda Gusty Knota.

Klobouk je v dohledu.

„Ty lidové kroje, to je geniální," volá malíř v ústrety.

Když se k nim protlačím, slyším Gustu, jak Miškovi vysvětluje, že kroj nevznikl jenom z plezíru. Lidi si zdobili oděv, vyšívali, různě ho okrašlovali, protože chtěli jít do kostela v tom nejlepším a nejkrásnějším, co měli a uměli vytvořit.

Miško, starý keltský pohan, jak je řeč o kostelu, hned se naježí. Tentokrát je kupodivu potichu. Tady, na schodech ke kostelu, se souvislost mezi svátečním lidovým oděvem a náboženským citem nedá oddiskutovat.

Kdesi v davu jsem zahlédl Václava Vlasáka. To znamená, že jeho žena Olga, malířka, spisovatelka a sběratelka, moje dlouholetá kamarádka, nebude daleko.

Támhle je. Protláčím se k ní.

Předběhla mě prošedivělá sedmdesátnice. "Paní Vlasáková, paní Vlasáková... To jsem já... Vy už mě nepoznáte?!"

"Bóže, to je přece Anička.

Obě ženy si padly do náruče.

"Kolik je to let, co jsme se neviděly?"

"Dvanáct roků, dvanáct už tomu bude..."

Olga se v terénu setkala se stovkami lidových umělkyň, maléreček, vyšívaček, krasličářek... Tohle je dozajista jedna z nich. Nechci je rušit a s Olgou se pozdravím jenom očima, však bude ještě příležitost.

Kolem čtrnácté hodiny vešel na kyjovské náměstí krojovaný průvod. Občané třiceti obcí regionu, tedy z oblasti kyjovského Dolňácka a části hanáckého Slovácka, Archlebovem počínaje, Ždánicemi konče. Všechny generace. Od tří do osmdesáti let. Rodiče, děti, prarodiče. Tetičky, strýcové, bratranci a sestřenice. Vlastníci (tak se říká na Hanáckém Slovácku přízni, třetími bratranci počínaje) i kmotři. Muzikanti, zpěváci i tanečníci. Dívky. Ženy svobodné, vdané i rozvedené. Vdovy i staré slečny. Tetky, stařenky i kmotřenky. Ženy tiché a hodné, ale i klebetnice a nedobré baby... Hodinu a půl šli krojovaní ze třiceti obcí regionu náměstím. Když zavřu oči, vidím ženské ruce několika staletí, které ty kroje vyšily.

Krojovaný průvod v Kyjově je jiný než ve Strážnici, v Hluku, Vlčnově nebo v Tvrdonicích. Tady nekráčejí členové souborů, folklorní nadšenci a přátelé svérázu. V Kyjově jdou rodiny, rody, obce. Vynořují se, i se svými starosty v čele, dědina za dědinou.

Dědina za dědinou.

Cožpak to může být pravda ještě v roce 2003? Kyjovsko, jakoby čtyři roky ukryté před zraky světa, který ničemu nevěří, se náhle rozhodlo ukázat a vyšlo ze stínu na slunce, aby bylo vidět, že je, že dýchá a zpívá.

Bože, a já se narodil v Nuslích pod Vyšehradem... Už tam dávno nepatřím. Také bych už tam své dětství těžko hledal. Tady dětství nezestárne, ale jak ho tu najít, když mě mamička do kroje neoblékala.

"Národ odloučený od dějin předků svých podobá se ubohému nalezenci, jenž nadarmo touží a poptává se po rodičích a rodině," napsal kdysi František Palacký. Proč jsem si na ten výrok vzpomněl právě teď a tady? Asi proto, že tyto slavnosti jsou nejen o folkloru, ale také o národu. Proto je Slovácký rok   v tištěném oficiálním programu oprávněně uváděn jako slavnost národopisná, zatímco jinde už na toto archaické byť české a výstižné pojmenování zapomněli. Připadám si tu jako na sjezdu rodáků, kteří žijí porůznu, ale jednou za pár roků se sejdou v rodné vsi. Ba dokonce i já sám se tu cítím jako domácí. Všechno mě tady hladí a laská.


Noc

Z náměstí zaznívá dechovka. Osvícená radnice je impozantní vzhledem, ba dokonce i na poslech. Slovácká zpívající fontána. Pódium, na kterém vyhrává muzika, se opírá o majestátní renesanční zdivo. A před radnicí tancující lidé. Obrovská masa těl se potácí, kymácí, podupuje a pohupuje. Tančící i netančící zpívají spolu. Zpěv se nese náměstím, odráží se od kamenné dlažby a stoupá vzhůru k hvězdné obloze. Dvojice narážejí jedna do druhé. Jsou to jen letmá drcnutí, jak lidé ve víru tance přestávají vnímat okolí. Ted vypískly klarinety a všechno jako by se chtělo vznést za zvukem kamsi vzhůru nad hranici světla.

Čůrky potu si hledají cestičku i po mé tváři. Hrome, potím se, nohy necítím! Tak proč jsem vlastně tady? Ale než si stačím odpovědět, ústa se sama otevřou ke zpěvu: Ty falešná frajárko, cos mně včera večer, cos mně dala za pérko...

Před radnicí se tancovalo vždy při velkých událostech. Třeba když lidé holdovali novému panovníkovi anebo když starého svrhli. Při tancovačce před historickou radnicí ožívají v lidech plebejské sklony zděděné po předcích. Kdybych nevěděl, že je náměstí nově vydlážděno, řekl bych, že tu lidé křepčí nepřetržitě už několik století.

U kaple, hrubě po půlnoci, se zpívá u cimbálu. Je nás tady tak na dvě stovky. Jedna polovina, ta blíž osvětlené muzice, zpívá, druhá na hranici světla a stínu mudruje. Tonda Vrba oznamuje novinářce Gábině, že je se svými horňáckými kamarády právě na startu další významné objevitelské cesty z Kyjova do Kyjeva. Vlastně už měli být někde pod Vihorlatem, ale čekají už druhý den na Juru Petrů, až dohraje a dopije, neboť jede s nimi. Jen kousek od nich Vladan Nejezchleba, vždy usměvavý zpěvák bohatýrské postavy z Moravského Písku, hučí do dvou pěkných žen a zase se neumí rozhodnout jen pro jednu. Novinář Radko Kubiczko ze Svobodné Evropy přesvědčuje pár posluchačů, že na Slovácku, které zná, už je folklor umělý a že ten skutečný už žije jen v irských hospodách, které nezná. Skoroňan Josef Holcman, folklorista, který žije ve Zlíně v přestrojení za soudce a je mu tam po rodné vsi tak smutno, že o ní začal psát veselé knihy, sděluje každému, do koho vrazí, že to nejlepší bude v Kyjově teprve zítra - jízda králů. Pojedou ji totiž jako vždycky Skoroňané a jezdci budou číst vyvolávky ze sešitků, což je poněkud komické. A také už to není vyvolávka, ale čítánka.

Na rozdíl od poledního času je teď v noci černý Evenův klobouk neviditelný. Zato se v záři reflektorů zableskla Gustova pleš. Ti dva po několika hodinách diskuse právě končili svoji debatu.

„Já sa nemodlim!" volá do tmy rezolutně Miško.

„Ale zpíváš!" nato Gusta.

„Trochu zpívam po slovácku," přitakává Bretonec.

„Zpěv sa taky počítá!" usmívá se otcovsky moudře Gusta.

To zpívání a mudrování nám vydrželo, než slunce obešlo celou zeměkouli a začalo znovu vycházet. Podle učebnic je to jinak - slunce stojí na místě a obchází kolem něho země. "To je blbosť, co učitelé učá. Šak sa dívaj, my stojíme a slunko vycházá. Dyby sa teď země točila, tož to s nama šlahne," pravil Jaryn Slovák, nevlastní dvojče Tondy Vrby. A na tu horňáckou pravdu pravdoucí jsme si připili.

Byl už skoro den, když jsem v Boršově u Ježků uléhal. Motal jsem se do spacáku a nemohl se zapnout tak dlouho, až mně přišla na pomoc Bohumila. Škrtla zipem a jediným, velmi lehounkým zátahem mě až po nos uzavřela do pytle.

Zavřel jsem oči, protože mi nic jiného nezbývalo. Než jsem usnul, defilovala mně pod víčky věta, kterou jsem odpoledne četl v tištěném programu jednoho z pořadů. Písmena byla napsána barevně třpytivým písmem nočního ohňostroje: Chvála Bohu, že sem sa narodil, chvála Bohu, Kyjove, že žiješ!

Kniha byla oceněna Čestným uznáním Egona Ervína Kische.)

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY, AUTORSKÁ ČTENÍ

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení

5. prosince, Koryčany, Městská knihovna, U nás na Slovácku, autorské čtení

17. ledna 2018, Záhlinice, Muzeum F. Skopalíka, Žítkovské čarování. Spolu s Gajdoši z Kopanic

29. ledna, Žítková, penzion, Žítkovské čarování (neveřejná akce)

8. února, Slavičín, Městská knihovna, Jdu Slováckem krásným, autorské čtení. Spolu s Vlčnovskými búdovými umělkyněmi

24. dubna, Rohatec, knihovna, Žítkovské čarování. Spolu s Gajdoši z Kopanic.

17. ledna, Muzeum F. Skopalíka, Záhlinice, Žítkovské čarování. Spolu s Gajdoši z Kopanic

29. ledna, Penzion Kopanice, Žítková, Žítkovské čarování

26. dubna, Knihovna Rohatec. Žítkovské čarování. Spolu s Gajdoši z Kopanic

27. května, Vlčnov, Zpívání pro krála. V rámci Jízdy králů. Spolu s M. Potykou a V. Doskočilem

9. listopadu 2018, Mistřice, hostinec U Knotů, 18.00 hod., Záhadná jízda králů

 
 

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode