... novinář a publicista ...

K Pálkově výstavě Povídám, povídám pohádku

01.05.2011 23:13

Již vícekrát jsem zahajoval svým přátelům výtvarníkům výstavu, ale ještě nikdy výstavu s tak krásným názvem a tématem - Povídám, povídám  pohádku. Svět, ve kterém žijeme, pohádkám příliš nepřeje. Ten, který jsme prožívali před padesáti, šedesáti lety, byl pěknější, než ten náš dnešní, protože jsme byli dětmi a svět kolem nás byl zabydlen pohádkovými postavičkami. Za mého dětství v padesátých letech do Kunovic, kde jsem vyrůstal, ještě pravidelně přijížděla maringotka s Kopeckého loutkovým divadlem a my děti jsme nadšeně drželi palečky chytrému Kašpárkovi. A protože nebyla televize, vpodvečer jsme vyvolávali z knížek k životu oblíbené hrdiny - Ladova kocoura Mikeše, Sekorova Ferdu Mravence a jeho věrného druha Brouka Pytlíka, Cínového vojáčka a další Andersenovské postavy vytvořené Cyrilem Boudou. V neděli jsme chodili na dětská představení do biografu obdivovat se princezně se zlatou hvězdou na čele a fandit králi Miroslavovi, který dokázal převychovat Pyšnou princeznu; společně s králem úžasně zahraným Janem Werichem jsme poznávali, že zlato může být stejně bezcenné jako člověk, pokud dá přednost egoistické samolibosti před pokorou a solidaritou.

   Když jsme byli o něco starší, přišla televize a dala světu pohádek nový a velký prostor. Pohádky jsou však příliš hodné, nemají silné lokty, nedovedou bojovat s arogancí a fyzickou silou, které jsou dnes v převaze, a tak pomalu ale jistě vyklízejí pole. Pravidelný večerníček sice občas vyvolá ze světa zapomnění Broučky, Krtečka, či Rumcajse, větší prostor však na obrazovkách dnes zaujímají agenti, detektivové, násilníci, sérioví vrahové a členové mafií. Kouzelní stařečci a roztomile zapomětliví králové se uchýlili do ústraní, a princezny do masážních salonů a růžových vil. A tak není divu, že v katastrofických filmech sledujeme reálnou budoucnost, kterou si připravujeme, protože jsme Oslíčka otřes se a Obušek z pytle ven, jejichž užití mohlo napomoci změně mravů k lepšímu, vyměnili za pohodlí a nevšímavost k problémům našich bližních i země, po níž chodíme.

 

 A tak jsem rád, že jsem se před lety setkal s výtvarníkem a filmařem Ladislavem Pálkou, který svoji tvorbu zasvětil právě pohádkám a svým celoživotním dílem tak přispěl k rozmnožení toho pozitivního, co má umění dávat dětskému divákovi: radost, laskavost, soucit, potřebu pomáhat, důvtip, aktivní postoj k životu.

 

  Ladislav Pálka (1945), který vloni oslavil šedesátku, je rodák ze Zlína. Absolvoval Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, obor výtvarná výchova. Učil jen krátce v Luhačovicích a nějaký čas pracoval v podniku Výstavnictví, ale na prahu třicítky mu osud dal šanci uskutečnit jeho sen - dělat filmy pro děti. V roce 1974 nastoupil do Filmového studia ve Zlíně, tehdy to byl ještě Gottwaldov, do oddělení animovaného filmu. A měl ty nejlepším učitele, které mu mohl tehdejší svět filmu pro děti nabídnout - národní umělkyni Hermínu Týrlovou, v jejímž ateliéru sbíral nejvíce zkušeností, neboť v něm byl přímo zaměstnán, a národního umělce Karla Zemana, který vedl sousední ateliér. Ladislav prošel postupně jednotlivými profesemi - začínal jako animátor a výtvarník, posléze začal psát scénáře a režírovat. Jeho praktickým rádcem byl režisér, předčasně zemřelý Jan Dudešek. Poté, co skončila ve Zlíně vlastní filmová tvorba, v roce 1991 odchází na volnou nohu a s několika dalšími spolupracovníky zakládá Volné sdružení tvůrců animovaného filmu, které se věnuje tvorbě večerníčkových seriálů zejména pro slovenskou televizi.

Tak se jako režisér a výtvarník podepsal pod řadu pěkných pohádkových příběhů, jako byly Bol raz jeden zámoček, bol raz jeden hrad, Gulaté rozprávky, Sněhuliacke rozprávky a třeba Permoník z Kremnickej baně, na kterého já vzpomínám nejraději, protože jsem k tomu seriálu napsal scénář. Naposledy jako filmař vytvořil pro společnost Bonton a Českou televizi sedm dílů večerníčkové řady populární animované grotesky Pat a Mat, který na zlínském festivalu v minulých letech získal Cenu filmového diváka.

 Spojení pedagoga a výtvarníka dokázal zúročit i v ilustraci dětských knížek; škola mu dala schopnost porozumět dětské duši a zákonitostem dětského vnímání, v animovaném filmu se naučil prostřednictvím obrazů vypravovat příběhy, děj. Takže se zákonitě s ilustrací knížek nemohl minout. Několik jich vydal i ve vlastním nakladatelství SEN, sám si je autorsky připravil a k obrázkům napsal vlastní veršované texty. Byla to leporela a knížky pro nejmenší čtenáře, kupř. Abeceda a Žabka Ťapka jde do školy, po nich následovaly knížky i jiných autorů, třeba Zajíček strakaté ouško, Povídání vlčí mámy, Neuvěřitelná dobrodružství cvrčka Jeronýma, Vodník Dřevojánek, Zbojník a Halina.

 Byť se věnoval i propagační grafice a v posledních letech v širším měřítku malířství, zejména krajinomalbě, jeho ilustrace k dětským knížkám jsou stále vyhledávané autory i čtenáři. Proč? Vycházejí z nejlepších tradic tvorby pro děti, jsou veselé a hravé a umějí vypravovat příběhy. Pálka v nich maluje svět našeho dětství, svět, ve kterém jsme sice občas utržili nějaký šrám, ale vždy byla nablízku maminka, aby nám to pofoukala. A taky proto, že je to svět přírody zabydlený pohádkovými postavičkami a zvířátky. Svět, ve kterém si člověk s přírodou rozumí, protože ví, že svět je jeho jediná jistota, a země, po níž chodí, jedinou pevninou pod nohami, kterou máme. 

  Proč není takový svět i ve skutečnosti, proč je jen v malířově fantazii a v příbězích spisovatelů?

  Možná i proto, že se jako dospělí zapomínáme ke knížkám a filmům pro děti vracet. Přestáváme obnovovat svůj ideál z dětství, ba někdy jej potlačujeme, jako bychom se za něj v tom dnešním skvělém světě plném rychlých aut měli stydět. Ale dokud budou mezi námi výtvarníci jako Laďa Pálka, kteří s nenápadnou zarputilostí sestupují ke studánkám dětským snů, nabírají z nich ty nejpěknější a zkrášlují jimi svět našim dětem a vnukům, máme ještě naději. Že když ne my, tak snad naši potomci jednou udělají svět pěknějším, než je ten náš dnešní. Možná se v něm obejdou bez do nebe trčících mrakodrapů, země zalité asfaltem a betonem, televize plné násilí, ale věřte mi, bez Žabky Ťapky, Kocoura Mikeše, Křemílka a Vochomůrky, Vodníka Dřevojánka, loupežníka Rumcajse, Ferdy Mravence, či cvrčka Jeronýma lepší svět nikdy nemůže vzniknout.

 

 

 

 

 

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

21. června, knihovna Beroun. Žítkovské čarování.

24. června, Strážnice, skanzen, 11.00 hod. Slovácká čítanka, pořad v rámci MFF Strážnice.

27. června, Boršice,  18.00 hod. beseda o knize Muž, který viděl démona

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode