... novinář a publicista ...

K Pálkově výstavě Povídám, povídám pohádku

01.05.2011 23:13

Již vícekrát jsem zahajoval svým přátelům výtvarníkům výstavu, ale ještě nikdy výstavu s tak krásným názvem a tématem - Povídám, povídám  pohádku. Svět, ve kterém žijeme, pohádkám příliš nepřeje. Ten, který jsme prožívali před padesáti, šedesáti lety, byl pěknější, než ten náš dnešní, protože jsme byli dětmi a svět kolem nás byl zabydlen pohádkovými postavičkami. Za mého dětství v padesátých letech do Kunovic, kde jsem vyrůstal, ještě pravidelně přijížděla maringotka s Kopeckého loutkovým divadlem a my děti jsme nadšeně drželi palečky chytrému Kašpárkovi. A protože nebyla televize, vpodvečer jsme vyvolávali z knížek k životu oblíbené hrdiny - Ladova kocoura Mikeše, Sekorova Ferdu Mravence a jeho věrného druha Brouka Pytlíka, Cínového vojáčka a další Andersenovské postavy vytvořené Cyrilem Boudou. V neděli jsme chodili na dětská představení do biografu obdivovat se princezně se zlatou hvězdou na čele a fandit králi Miroslavovi, který dokázal převychovat Pyšnou princeznu; společně s králem úžasně zahraným Janem Werichem jsme poznávali, že zlato může být stejně bezcenné jako člověk, pokud dá přednost egoistické samolibosti před pokorou a solidaritou.

   Když jsme byli o něco starší, přišla televize a dala světu pohádek nový a velký prostor. Pohádky jsou však příliš hodné, nemají silné lokty, nedovedou bojovat s arogancí a fyzickou silou, které jsou dnes v převaze, a tak pomalu ale jistě vyklízejí pole. Pravidelný večerníček sice občas vyvolá ze světa zapomnění Broučky, Krtečka, či Rumcajse, větší prostor však na obrazovkách dnes zaujímají agenti, detektivové, násilníci, sérioví vrahové a členové mafií. Kouzelní stařečci a roztomile zapomětliví králové se uchýlili do ústraní, a princezny do masážních salonů a růžových vil. A tak není divu, že v katastrofických filmech sledujeme reálnou budoucnost, kterou si připravujeme, protože jsme Oslíčka otřes se a Obušek z pytle ven, jejichž užití mohlo napomoci změně mravů k lepšímu, vyměnili za pohodlí a nevšímavost k problémům našich bližních i země, po níž chodíme.

 

 A tak jsem rád, že jsem se před lety setkal s výtvarníkem a filmařem Ladislavem Pálkou, který svoji tvorbu zasvětil právě pohádkám a svým celoživotním dílem tak přispěl k rozmnožení toho pozitivního, co má umění dávat dětskému divákovi: radost, laskavost, soucit, potřebu pomáhat, důvtip, aktivní postoj k životu.

 

  Ladislav Pálka (1945), který vloni oslavil šedesátku, je rodák ze Zlína. Absolvoval Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, obor výtvarná výchova. Učil jen krátce v Luhačovicích a nějaký čas pracoval v podniku Výstavnictví, ale na prahu třicítky mu osud dal šanci uskutečnit jeho sen - dělat filmy pro děti. V roce 1974 nastoupil do Filmového studia ve Zlíně, tehdy to byl ještě Gottwaldov, do oddělení animovaného filmu. A měl ty nejlepším učitele, které mu mohl tehdejší svět filmu pro děti nabídnout - národní umělkyni Hermínu Týrlovou, v jejímž ateliéru sbíral nejvíce zkušeností, neboť v něm byl přímo zaměstnán, a národního umělce Karla Zemana, který vedl sousední ateliér. Ladislav prošel postupně jednotlivými profesemi - začínal jako animátor a výtvarník, posléze začal psát scénáře a režírovat. Jeho praktickým rádcem byl režisér, předčasně zemřelý Jan Dudešek. Poté, co skončila ve Zlíně vlastní filmová tvorba, v roce 1991 odchází na volnou nohu a s několika dalšími spolupracovníky zakládá Volné sdružení tvůrců animovaného filmu, které se věnuje tvorbě večerníčkových seriálů zejména pro slovenskou televizi.

Tak se jako režisér a výtvarník podepsal pod řadu pěkných pohádkových příběhů, jako byly Bol raz jeden zámoček, bol raz jeden hrad, Gulaté rozprávky, Sněhuliacke rozprávky a třeba Permoník z Kremnickej baně, na kterého já vzpomínám nejraději, protože jsem k tomu seriálu napsal scénář. Naposledy jako filmař vytvořil pro společnost Bonton a Českou televizi sedm dílů večerníčkové řady populární animované grotesky Pat a Mat, který na zlínském festivalu v minulých letech získal Cenu filmového diváka.

 Spojení pedagoga a výtvarníka dokázal zúročit i v ilustraci dětských knížek; škola mu dala schopnost porozumět dětské duši a zákonitostem dětského vnímání, v animovaném filmu se naučil prostřednictvím obrazů vypravovat příběhy, děj. Takže se zákonitě s ilustrací knížek nemohl minout. Několik jich vydal i ve vlastním nakladatelství SEN, sám si je autorsky připravil a k obrázkům napsal vlastní veršované texty. Byla to leporela a knížky pro nejmenší čtenáře, kupř. Abeceda a Žabka Ťapka jde do školy, po nich následovaly knížky i jiných autorů, třeba Zajíček strakaté ouško, Povídání vlčí mámy, Neuvěřitelná dobrodružství cvrčka Jeronýma, Vodník Dřevojánek, Zbojník a Halina.

 Byť se věnoval i propagační grafice a v posledních letech v širším měřítku malířství, zejména krajinomalbě, jeho ilustrace k dětským knížkám jsou stále vyhledávané autory i čtenáři. Proč? Vycházejí z nejlepších tradic tvorby pro děti, jsou veselé a hravé a umějí vypravovat příběhy. Pálka v nich maluje svět našeho dětství, svět, ve kterém jsme sice občas utržili nějaký šrám, ale vždy byla nablízku maminka, aby nám to pofoukala. A taky proto, že je to svět přírody zabydlený pohádkovými postavičkami a zvířátky. Svět, ve kterém si člověk s přírodou rozumí, protože ví, že svět je jeho jediná jistota, a země, po níž chodí, jedinou pevninou pod nohami, kterou máme. 

  Proč není takový svět i ve skutečnosti, proč je jen v malířově fantazii a v příbězích spisovatelů?

  Možná i proto, že se jako dospělí zapomínáme ke knížkám a filmům pro děti vracet. Přestáváme obnovovat svůj ideál z dětství, ba někdy jej potlačujeme, jako bychom se za něj v tom dnešním skvělém světě plném rychlých aut měli stydět. Ale dokud budou mezi námi výtvarníci jako Laďa Pálka, kteří s nenápadnou zarputilostí sestupují ke studánkám dětským snů, nabírají z nich ty nejpěknější a zkrášlují jimi svět našim dětem a vnukům, máme ještě naději. Že když ne my, tak snad naši potomci jednou udělají svět pěknějším, než je ten náš dnešní. Možná se v něm obejdou bez do nebe trčících mrakodrapů, země zalité asfaltem a betonem, televize plné násilí, ale věřte mi, bez Žabky Ťapky, Kocoura Mikeše, Křemílka a Vochomůrky, Vodníka Dřevojánka, loupežníka Rumcajse, Ferdy Mravence, či cvrčka Jeronýma lepší svět nikdy nemůže vzniknout.

 

 

 

 

 

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY, AUTOSRKÁ ČTENÍ

21. října, Památník Velké Moravy St. Město, 13.00 hod. Příběh Velké Moravy. (Neveřejná akce.)

23. října,  místní knihovna Slavkov u Uh. Brodu, 17.00 hod. Žítkovské čarování

24. října, Nivnice, místní knihovna, 17.00 hod. beseda o tvorbě

25. října, Nová Lhota, knihovna, 17.00 hod. autorské čtení

26. října, Luhačovice, Městská knihovna, 17.30 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, místní knihovna, 17.00 hod. Žítkovské čarování

30. října, Brno, Památník Jiřího Mahena, 18.00 hod. Žítkovské čarování

3. listopadu, Vacenovice, místní knihovna, 18.00 hod.  autorské čtení

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení, beseda o tvorbě

7. listopadu, Vigantice, knihovna, autorské čtení, beseda o tvorbě

9. listopadu, Rohatec, Obecní knihovna, 17.00 hod. autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

21. listopadu, Kostelec na Hané, knihovna, 17.00 hod., Žítkovské čarování

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení

5. prosince, Koryčany, Městská knihovna, U nás na Slovácku, autorské čtení

17. ledna 2018, Záhlinice, Muzeum F. Skopalíka, Žítkovské čarování

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode