... novinář a publicista ...

IX kapitola: Kotvice ve stínu pohanských bohů. Díl 1.

07.03.2011 10:14

Vesnice byla toho dne ztichlá. Bylo to podivné ticho, ponuré, smutné. Nejen děcka, která každý den rámusí mezi chatami, byla zalezlá uvnitř obydlí, ale mlčeli i nejhlasitější obyvatelé, psi, jejichž hlučný štěkot slýchali i rybáři, kteří se na dolním toku Olšavy pokoušeli do čeřenu chytit bělici nebo okouna a zpestřit tak rodině dost jednotvárný jídelníček. To ticho mělo svoji příčinu, a jak se blížil soumrak, bylo stále tísnivější. Náhle je prořízl zvuk rytmických úderů, který sem zalehl od posvátného háje. Vesnice ožila postavami; jednotlivci i skupinky náhle zaplnili stezku vedoucí z osady vzhůru k zelené linii lesa, do míst, kde vesničané pohřbívali své zemřelé. Jindy se do posvátného háje k soše Velesově odvážil jen žrec nebo starší osady, ale včera zabil jednoho z osadníků padající strom, a bylo dávným zvykem společně odevzdat jeho tělo zemi.
V prostoru tryzny stály máry a na nich tělo zavinuté do kožešiny. Kolem stoupal úzký proužek šedivého kouře. Mladý pomocník pomalým krokem obcházel tělo a okuřoval je bochánkem doutnající jedlové kůry. Činil tak pečlivě, neboť jen kouř mohl nebožtíka uchránit od zlých démonů a běsů, kterých bytovalo podél řeky nečítaně. Rádi se zdržovali právě u lidských sídel a s obzvláštní potměšilou radostí škodili živým i mrtvým. Však i ten kmen, který včera rozdrtil nebožtíkovu hruď, měli zcela jistě na svědomí oni. I proto žrec táhlým, naříkavým zpěvem prosí boha Velese, aby pomohl nebohému na cestě do říše mrtvých, kde se připojí k předkům. Bude to dlouhá cesta, a proto je třeba dát muži do hrobu pár věcí, které mu mohou být k užitku. Aspoň nožík, ocilku, sekyrku a oštěp a nějaké jídlo na cestu - silnou slepičí polévkou i s kusy masa v jedné nádobě, v druhé trochu kvašeného nápoje, pak tucet vajíček a pár moučných placek. Dívky z vesnice s milodary v rukou trpělivě čekají, až Veles určí místo hrobu.
I jeho, všemocného ochránce stád, je třeba obdarovat. Mladí chlapci pro něj vybrali ze stáda statného beránka; se spoutanýma nohama jakoby v předtuše blížícího se konce svého krátkého života smutně pomekává opodál.
Žrecův zpěv zněl stále silněji, a jak k němu přidávaly jedna po druhé své hlasy ženy, měnil se v nářek. Ten však, jako když utne, ztichl ve chvíli, kdy zapadající slunce dosud skryté za oblaky naposledy protrhlo oblačnou clonu. V tu chvíli Velesova socha ozářena posledními paprsky vyslala východním směrem úzký stín. Tmavá čára se dotkla nedalekého jalovcového keře.
„Tam!“
Žrecovu gestu porozuměli všichni: bůh právě označil místo, kde budou mužovy ostatky pod jeho ochranou.
Místo pro hrob!

Několik mužů se okamžitě pustilo do kopání a posvátným hájem se opět rozezněl nářek plaček, do něhož zazněl náhlý skřek obětovaného zvířete.
Na údolí kolem řeky Olšavy se snesl soumrak.

Zda pohřeb Moravana, který žil v polovině 9. století na břehu Olšavy, probíhal do slova a do písmene tak, jak jsem popsal, nevím. Ale mohu si ho tak představit. Archeolog by pochopitelně svou představivost držel více na uzdě, což já, protože nepíši vědeckou práci, nemusím.
Jenomže, něco tady přece jenom nesedí, může namítnout čtenář. Kde jsi přišel, autore, na žrece, kouzelníka, démony, běsy a boha Velese? Vždyť v polovině 9. století již byla Velké Morava křesťanská.
Odpověď zní: Byla i nebyla!
Ovlivněni cyrilometodějskou tradicí, dějepisnou výukou a nakonec i výsledky archeologických výzkumů, vnímáme Velkou Moravu skrze její křesťanský charakter. Věrozvěstové Cyril a Metoděj, knížata Mojmír, Rostislav a Svatopluk jsou pro nás reálné historické postavy pohybující se již v křesťanském kulturním prostoru. A tímto zjednodušeným náhledem překrýváme i Moravu předkřesťanskou, tedy dobu pohanských hájů s modlami Peruna, Velese či Svantovíta, dobu žreců, kouzelníků a šamanů, rituálů a obětin, nejednou krvavých. Takovou Velkou Moravu jsme vytěsnili z našich představ, je pro nás něčím neskutečným, je bájí, pohádkou. Jak by také ne?! Zatímco základů velkomoravského křesťanského kostela na sadské výšině se můžeme dotknout, žádný pohanský háj se nedochoval. Vše pohanské vzal ďas, dalo by se říci.
A přece svět pohanských bohů tady kdysi byl a byl stejně reálný jako svět boha křesťanského. Jen málokdo ví, že právě tady, v dolním Poolšaví, se ty dva světy, křesťanský a pohanský, setkávaly. O tom prvním, křesťanském, jsme si toho navyprávěli již dost.
Ale kde je ten pohanský? A co po něm zůstalo?
Dnes bychom po něm marně hledali jakoukoli stopu. Rozprostíral
se hned za obcí Sady, v dolní třetině táhlého a širokého svahu, rozděleného silnicí do Vések na Dolní a Horní Kotvice. V Horních Kotvicích, v místech nad dnešním zahradnictvím Tonja se v 9. století nalézalo rozsáhlé velkomoravské pohřebiště s prostorem pro pohanské pohřební rituály a pohanským hájem se symbolem božstva. Lidé obývající domy na konci Sadů si ještě vzpomínají na dřevěné boudy archeologů, které tam stály na počátku 70. let. Poté, co byly odstraněny, zmizely poslední stopy plošného archeologického výzkumu, který zde před čtyřiceti lety, probíhal pod vedením archeoložky Kristiny Marešové.
Ten, kdo čte náš seriál od počátku, už se patrně ani nepodiví, že první hroby v Kotvicích však neobjevila doktorka Marešová, ale – Antoš Horsák.
Kopal zde v roce 1938 a v průběhu měsíce srpna objevil šest neolitických hrobů se skrčenými kostrami a jeden hrob slovanský. Prozkoumal také sídlištní objekt se střepy nádob, pec kuželovitého tvaru a železnou ostruhu. Je možné, že informace uveřejněné o těchto objevech ve Velehradském sborníku a v dnes již ztracených Horsákových rukopisech, sem přivedly spolupracovnici Viléma Hrubého. Výsledky výzkumu Kristiny Marešové předčily očekávání.
(Pokračování)

 Tak vypadalo pohanské pohřebiště v Horních Kotvicích. Kresba Ladislav Pálka.


 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

1. srpna Uh. Hradiště, Park Rochus,  18.00 hod.,Žitkovské čarování. Účinkují sbor Čečera a Gajdoši z Kopanic

15. srpna, Uh. Hradiště, Kafeuprostřed, 19.30 hod., O Hradišti a Slovácku s Vladimírem Doskočilem

14. září, Kunovice, Městská knihovna Kunovice, 17.00 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, Místní knihovna, Žítkovské čarování

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode