... novinář a publicista ...

Kapitola XII.: Od Veletin k Bolegradici ( 3. část)

24.06.2011 21:37

Obecně je takové tvrzení v souladu s tím, co o prvních křesťanských svatyních víme - byly budovány vždy v těsné blízkosti hradů, které jim poskytovaly potřebnou ochranu. Potvrzují to prameny historické - křesťanství nejprve přijímala vládnoucí vrstva, nobilita, ale i archeologické - velkomoravské kostely byly všechny za valy hradisek. Ale zda tomu tak bylo i v tomto případě, za to nikdo včetně mě ruku do ohně nedá. I bez ohledu na to, že stavebně architektonický průzkum kostela jeho velkomoravský původ nepotvrdil. Vypravování o Drslavovi a jeho řecké princezně už je samozřejmě pohádka. Ale stejně by mě zajímalo, odkud František Přikryl k tomuto příběhu čerpal? Určitě si ho nevymyslel.

  A dolijme pohár vědecké skepse po okraj. Jan Kučera, který v obcích podél Olšavy, včetně Veletin, Hradčovic a Drslavic podrobil povrchovému zkoumání kdekterou terénní nerovnost, aby se dozvěděl, zda jde o dílo lidských rukou, hradisko či snad tvrziště, a na mnoha místech vnořil rýč do zdejší půdy hledaje stopy dávného osídlení, nenašel nic, o co by se mohlo zdejší "cyrilometodějské bájesloví" opřít jako o hmatatelný doklad, hmotný pramen.

Opravdu? Nezapomněli jsme na něco?

  Je ráno jednoho krásného květnového dne roku 2011. Se dvěma přáteli vyrážíme od parkoviště před hradčovickým obchodem po družstevní silničce vedoucí nahoru do polí, na náhorní plošinu, rozprostírající se od Rovniny nad Mařaticemi až k Uherskému Brodu. Místní starobylý, nedávno zrenovovaný kostel, podle pověsti postavený, jak již víme, v místech, kde Cyril s Metodějem kázali, zůstává záhy za námi, poté i poslední hradčovické domy a zahrádkářské zařízení. Šlapeme do kopce, okolo nás nic, čeho by se mohlo oko chytit, jen velké "šíré lány" a někde v půli cesty kamenný kříž s lavičkou jako osamělý maják na pusté pláni. Teprve po půlhodině stoupání, až v místech, kde se svah láme do roviny, objeví se po pravé straně kontury lesa. Záhy odbočíme do travnatého plochého úvozu, kudy vedla původní, dnes již nepoužívaná cesta kopírující okraj lesa, souběžná se silničkou, ale oddělená od ní táhlým remízem stromů a křovin. Jsme v trati Lovisko a les po naší pravé ruce, zaštítěný hradbou mohutných dubů, se jmenuje Bukovina. Zastavujeme pod obrovitou konstrukcí sloupu vysokého napětí na rozhraní lesa a polí a opouštíme cestu, která již sama pokračuje dál, na Mistřicko, k Hrubému Boru a lesu Neráz, v němž se nachází mohylové pole. Je to odtud nanejvýš kilometr.

  Rozbalujeme mapy. Podle nich právě tady začíná trať jmenovaná jako "Polehradce". Novodobá zkomolenina. Jan Kučera ji v jedné ze svých studií z roku 1894 jmenuje postaru. Tak, jak se tato místa nazývala po staletí. Možná i tisíciletí: „Bolegradica u Hradšovic jest náhorní rovina severozápadně od osady, ze které rozhled na několik pravěkých hradisk se otvírá. Na straně západní, kde rádlo zemi často rozhrnuje, násyp velmi dlouhý a již jen málo znatelný od severu k jihu se táhne. Za to na straně východní při lese násyp zachoval se v původní velikosti. Místní podání nepraví o tomto hradisku ničeho, a z nalezených tam malých střepin rázu starého nedá se také na nic souditi. Že Bolegradica původu jest velmi starého a pravěkého, praví jméno samo, že hradisko toto i v dobách historických důležito bylo, svědčí nález zajímavé mince (snad knoflíku), která má na jedné straně korunovanou hlavu s opisem IMP G POSTVMVS Pí AYGr, na druhé straně pak hladká jest,“ popsal místo v jedné své studii.

  Ani on, ani nikdo před ním, ani nikdo po něm (pomineme-li povrchové výzkumy Jana a Jiřího Pavelčíkových) archeologický průzkum Bolegradice neprovedl. A asi ani neprovede. Jestliže valy hradiska byly málo patrné již v době Kučerově, pak v současnosti jsou již neidentifikovatelné, neboť hradisko ze dvou třetin leží v polních honech po století obdělávaných, z jedné v lesním porostu.

  Cože to znamená slovo Bolegradica? Slovní základ „bole“ znamená ve staroslovanských jazycích „velký“. I proto bylo v takové oblibě u Přemyslovců jméno Boleslav. Bolegradica tedy znamená - velké hradisko, velký hrad - Velehrad.

  Zase ten Velehrad! Pořád je tu někde přítomen. Kde se tu vzal, jak a proč se dostal do slovesné tradice? Možná je to tak, že v pověstech z Veletin, Hradčovic a Drslavic lidská paměť udržuje intuitivní vzpomínku na dávnou velkomoravskou minulost, v níž hradisko Bolegradica mělo svou úlohu, snad i významnější, než připouštějí kusé zmínky o jeho existenci? Nejsou pověsti v tomto případě projekcí neviditelných vazeb mezi lidmi a jejich sídlem v kontinuitě časově překračující schopnosti vědomé lidské paměti?

  Ten závěr se mi docela líbí, říkám si. Ale jako tečka není dobrý.  Mám řadu přátel mezi historiky a archeology, kteří při četbě předchozích řádek významně zdvihnou obočí a až zajdu za roh, poklepou si významně na čelo, a prohodí pár slov na téma vědou dávno překonaných blábolů. Rozhodl jsem se této situaci předejít a poslal jsem celý text do Uherského Brodu archeologovi Jiřímu Pavelčíkovi. Pár dnů nato jsme se potkali ve Vlčnově na vernisáži výstavy obrazů našeho společného kamaráda Moarcha Evena.

  „Tedy, to je hrozné, co jsi napsal. Ty si vybereš vždycky jen to, co ti pasuje. Nic z toho není pravda. To jsou výmysly romantiků, jako byl Přikryl, ale historická pravda je jinde. Vem si třeba ty veletinské Křivosúdy. Veleťané vedli v 19. století spor o pastvinu Hrabovce, která odedávna patřila obci, ale vrchnost si ji přivlastnila. Došlo ke sporům, který skončil soudem a uvězněním několika vzpurných Veleťanů, z nichž tři ve vězení i zemřeli. Soud vyhrálo panstvo a obec přišla o svůj historický majetek. To je ten „křivý súd“, proto pojmenovali tu část obce, kde byla panská tvrz, Křivosúdy. To bys měl v zájmu historické pravdy taky napsat,“ pronesl místo kamarádského pozdravu a zatvářil se nekompromisně.

  No dobře, tak to tedy uvádím, i když se mi stejně víc líbí ta verze s krásnou černovlasou černookou Řekyní na drslavickém hrádku a s věrozvěsty u studánky Cyrilometodějky pod Oborou, jak se rozhlížejí po tom krásném kraji, ve kterém žijeme.

  Když jsem se pár dnů před tím vyptával lidí ve Veletinách, kudy se k té studánce dostanu, jedna maminka mi ukázala cestu a řekla: „Chodíme tam s dětmi na procházku a vypravujeme jim, že Cyril s Metodějem přišli právě tam a v té studánce se občerstvili. A je nám úplně jedno, co si o tom myslí historici.“

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

1. srpna Uh. Hradiště, Park Rochus,  18.00 hod.,Žitkovské čarování. Účinkují sbor Čečera a Gajdoši z Kopanic

15. srpna, Uh. Hradiště, Kafeuprostřed, 19.30 hod., O Hradišti a Slovácku s Vladimírem Doskočilem

14. září, Kunovice, Městská knihovna Kunovice, 17.00 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, Místní knihovna, Žítkovské čarování

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode