... novinář a publicista ...

Kapitola XV: Bože, chraň nás znamenaných (Díl 1)

09.09.2011 23:26

  „Do dědiny Popovic vrazilo kolem padesáti Tatarů. Dědina prázdná, jakoby vymřelá. Tataři slídí nejprve kolem vinných sklepů, třískají do zámků a rozbíjejí dveře. Polovina jich sesedá z koní, ostatní stanuli na pokraji dědiny a čekají. Pěší vnikají do domů, rozbíjejí dveře a okna, třískají do truhel, bijí do hliněných hrnců a látek, vyrážejí dřevná šprlení, ale kde nic, prázdno, pusto. Jenom trochu slepic se divoce rozprchlo po dědině a na humnech vyjí psi. A přece vzadu za dědinou se něco pohybuje. Běží tam trocha lidí, co stále ještě nemohla opustit chalupy a spoléhala na milost boží. Tam vzadu za úvozem za posledními chalupami je lesík Bukovina a za ním plno zmol a hájů, tam se už včera mnozí ukryli. ...

  Najednou zadusala v zádech koňská kopyta. Nahoře v úvozu se zašklebila tatarská tvář. A za ní druhá, třetí. I vpředu do protivky letí už divocí jezdci. "Kriste Ježíši, smiluj se!" kvílí žena s děckem a vrhá se k zemi. Ale muž ji zdvihá a ukazuje k houštině planých trnek a šípků, tam aby se vedrala. Je však už pozdě. Ze všech stran to vítězně řičí - ujaááááá, lááááá, lááááá, strašný, duši pronikající řev. Mladý Slovák Jura Potomák, chlap vysoký a sukovitý, se rozběhl, skrčil se jako kočka a skočil po prvním Tatarovi. Strhl jej z koně a sekyrou mu rozpoltil lebku, že se rozskočila ve dví jako syrové bukové poleno. A už chtěl druhého. Ale v tom už dopadly na jeho hřbet řemínky tatarských důtků s železnými hřeby na koncích. A jako bouře se jich kolem něho seskupilo deset, a stále ty ostré, tělo drásající rány důtkami.                    

  Jura Potomák je jako v kleštích. Hučí mu v hlavě, hoří v očích. A najednou strašlivý výkřik Jura jekotá zuby a do očí se mu žene příval krve. Jeho děcko, malý, sotva roční chlapeček, se třepotá naboden na tatarském kopí. A žena opodál polomrtva. Tataři z ní strhávají šat, hrubý, konopný rubáč i suknici, a v divokém řevu a skučení se na ni vrhají.

  Za chvíli přivádějí Tataři hlouček lidí, které dostihli nahoře v úvozu. Ženy jsou už polonahé, mají kolem krku kožené pásky jako psi, a Tataři je přivazují provazy ke koňským sedlům. A muže také, pokud jsou mladší. Staré ubíjejí na místě, jen uši a nosy jim ostrými šavlemi utínají a schovávají. Potom se ten strašný průvod žene dolů do dědiny a lidé, uvázaní na provazech, musejí s nimi. Kdo padne, toho Tataři vláčejí jako pytel s obilím. Na dolním konci Popovic už hoří. Po jedné straně se přenáší požár od chalupy k chalupě, už i na druhé straně vyskočily z doškové střechy ohnivé jazyky. Obzor je naplněn dýmem. Shora z dědiny zní úpěnlivé volání božího jména, a potom smrtelný chrapot, a o kus dále zase tak, ale to už je dědina v jediném plameni a Tataři táhnou s kořistí dolů k Olšavě.“

  Tak vylíčil utrpení obyvatel Poolšaví v 17. století v románě Tvrz nejpevnější kroměřížský spisovatel Jindřich Spáčil (1899-1978). Obraz situoval do Popovic, ale mohl zvolit kteroukoliv vesnici; obraz hrůzy a utrpení je zasáhl jednu vedle druhé. Až na to, že skutečnost byla mnohem horší. Spisovatel, sice dobře znal dobové prameny popisující drastické a nelidské zacházení nájezdníků s vesnickým obyvatelstvem, avšak do svého líčení je s ohledem na čtenáře nepojal. I tak jím vylíčená scéna šokuje krutostí, kterou se vyznačovali nájezdníci.

  Jakou stopu zanechaly takové události v našem kraji, o tom si budeme povídat na dalších stránkách.  Nejdříve si však řekněme, o jakých událostech vlastně spisovatel píše. Kde se zde vzali Turci a Tataři na Slovácku a co se to vlastně přihodilo na hranicích Moravy a Uher?

  V roce 1559 Turci dobyli značnou část horních Uher (Slovenska) a v křesťanském prostoru vytvořili politickou oblast s vlastní správou jako součást Osmanské říše. Tím se jejich vojenské síly přiblížily moravské hranici a dovedly toho využít. Jejich rychlé oddíly vpadaly na jihovýchodní Moravu, kde plenily a odkud si odvážely bohatou kořist. Přítomnosti muslimů, posedlých myšlenkou dobytí a islamizace Evropy, využívala k posílení svého postavení uherská nekatolická šlechta. V odboji proti vládnoucím Habsburkům se s Turky spojovala, aniž by brala na zřetel strašlivé dopady takového spojenectví. Turci nabídky vojenské spolupráce samozřejmě neodmítali; jejich oddíly se staly součástí povstaleckých vojsk a ovšem i synonymem hrůzy pro obyvatele příhraničních krajů.

  Štěpán Bočkaj, Betlehen Gábor, Emerich Tokoly, František Rákoczy II., to jsou jména nejvýznamnějších vůdců protihabsburského odboje v Uhrách v 17. století. Zatímco u vídeňského dvora vyvolávala neklid, vyslovena v Uherském Hradišti nebo Uherském Brodě byla polnicí ohlašující smrtelné nebezpečí pro lidi obývající okolní vesnice. Bohužel však jen zřídka probudila k větší aktivitě vojenskou hotovost, které byla svěřena ochrana pohraničního území. Posádky dávaly přednost bezpečí za hradbami měst a venkovské obyvatelstvo ponechaly na pospas dobyvatelům. Těmi ovšem nebyli pouze Turci; neméně krutí vůči vesničanům byli bočkajovci či Rákoczyho kuruci, naverbovaní příslušníci nižších tříd z východních oblastí Uher, v jejichž žilách kolovala krev původních nomádů z uherských pust.

  K první vlně ničivých vpádů za účasti Turků, (bývali označování též jako Tataři, byť o etnické Tatary nešlo) došlo v letech 1605-1606, kdy stál v čele odbojné uherské šlechty Štěpán Bočkaj. „Bočkajovci“ se stali postrachem celého hradišťského kraje. Jak nás spravuje k roku 1605 soudobý kronikář „partaje turecké a tatarské jely k Hradišti a tu v Derfli budouc právě mnoho set lidu v kostele v svatodušní pondělí, všechny pozajímali a pobili." (Srovnej kapitolu Byla Derfle velkomoravským Děvínem?)

  Další vlna nájezdů ochromila Slovácko v letech 1660-1663, následovaly kurucké vpády v letech 1678-1683 za povstání Emericha Tokolyho a ještě v první dekádě 18. století za povstání Františka Rákoczyho II.

  "Mordovali, napořád všeckny statky brali, ženskému pohlaví násilé činili, skrze prsy provazy protahovali a tak za koňmi vodili, dítky o zem a stěny rozráželi, sekali, některým tak tuze presy hlavy svírali, až jim oči vypadali, jiným oči loupali, nosy a uši řezali, ouřadní osoby stínali a na kůl dávali, některé pálili, některých hlavy vařili a přátelům jejich je jísti dávali, koně vínem napájeli a umejvali, čeho pobrati nemohli, všecko skazili, odjíždějíce, každý svou hospodu zapálil metajíce do ohně všecky věci, které pozůstávaly a summou mečem a ohněm před sebou i po sobě všecko plenili..." líčí prožívané hrůzy neznámý autor Lamentací země moravské.

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

21. června, knihovna Beroun. Žítkovské čarování.

24. června, Strážnice, skanzen, 11.00 hod. Slovácká čítanka, pořad v rámci MFF Strážnice.

27. června, Boršice,  18.00 hod. beseda o knize Muž, který viděl démona

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode