... novinář a publicista ...

Kapitola XV: Bože, chraň nás znamenaných (Díl 1)

09.09.2011 23:26

  „Do dědiny Popovic vrazilo kolem padesáti Tatarů. Dědina prázdná, jakoby vymřelá. Tataři slídí nejprve kolem vinných sklepů, třískají do zámků a rozbíjejí dveře. Polovina jich sesedá z koní, ostatní stanuli na pokraji dědiny a čekají. Pěší vnikají do domů, rozbíjejí dveře a okna, třískají do truhel, bijí do hliněných hrnců a látek, vyrážejí dřevná šprlení, ale kde nic, prázdno, pusto. Jenom trochu slepic se divoce rozprchlo po dědině a na humnech vyjí psi. A přece vzadu za dědinou se něco pohybuje. Běží tam trocha lidí, co stále ještě nemohla opustit chalupy a spoléhala na milost boží. Tam vzadu za úvozem za posledními chalupami je lesík Bukovina a za ním plno zmol a hájů, tam se už včera mnozí ukryli. ...

  Najednou zadusala v zádech koňská kopyta. Nahoře v úvozu se zašklebila tatarská tvář. A za ní druhá, třetí. I vpředu do protivky letí už divocí jezdci. "Kriste Ježíši, smiluj se!" kvílí žena s děckem a vrhá se k zemi. Ale muž ji zdvihá a ukazuje k houštině planých trnek a šípků, tam aby se vedrala. Je však už pozdě. Ze všech stran to vítězně řičí - ujaááááá, lááááá, lááááá, strašný, duši pronikající řev. Mladý Slovák Jura Potomák, chlap vysoký a sukovitý, se rozběhl, skrčil se jako kočka a skočil po prvním Tatarovi. Strhl jej z koně a sekyrou mu rozpoltil lebku, že se rozskočila ve dví jako syrové bukové poleno. A už chtěl druhého. Ale v tom už dopadly na jeho hřbet řemínky tatarských důtků s železnými hřeby na koncích. A jako bouře se jich kolem něho seskupilo deset, a stále ty ostré, tělo drásající rány důtkami.                    

  Jura Potomák je jako v kleštích. Hučí mu v hlavě, hoří v očích. A najednou strašlivý výkřik Jura jekotá zuby a do očí se mu žene příval krve. Jeho děcko, malý, sotva roční chlapeček, se třepotá naboden na tatarském kopí. A žena opodál polomrtva. Tataři z ní strhávají šat, hrubý, konopný rubáč i suknici, a v divokém řevu a skučení se na ni vrhají.

  Za chvíli přivádějí Tataři hlouček lidí, které dostihli nahoře v úvozu. Ženy jsou už polonahé, mají kolem krku kožené pásky jako psi, a Tataři je přivazují provazy ke koňským sedlům. A muže také, pokud jsou mladší. Staré ubíjejí na místě, jen uši a nosy jim ostrými šavlemi utínají a schovávají. Potom se ten strašný průvod žene dolů do dědiny a lidé, uvázaní na provazech, musejí s nimi. Kdo padne, toho Tataři vláčejí jako pytel s obilím. Na dolním konci Popovic už hoří. Po jedné straně se přenáší požár od chalupy k chalupě, už i na druhé straně vyskočily z doškové střechy ohnivé jazyky. Obzor je naplněn dýmem. Shora z dědiny zní úpěnlivé volání božího jména, a potom smrtelný chrapot, a o kus dále zase tak, ale to už je dědina v jediném plameni a Tataři táhnou s kořistí dolů k Olšavě.“

  Tak vylíčil utrpení obyvatel Poolšaví v 17. století v románě Tvrz nejpevnější kroměřížský spisovatel Jindřich Spáčil (1899-1978). Obraz situoval do Popovic, ale mohl zvolit kteroukoliv vesnici; obraz hrůzy a utrpení je zasáhl jednu vedle druhé. Až na to, že skutečnost byla mnohem horší. Spisovatel, sice dobře znal dobové prameny popisující drastické a nelidské zacházení nájezdníků s vesnickým obyvatelstvem, avšak do svého líčení je s ohledem na čtenáře nepojal. I tak jím vylíčená scéna šokuje krutostí, kterou se vyznačovali nájezdníci.

  Jakou stopu zanechaly takové události v našem kraji, o tom si budeme povídat na dalších stránkách.  Nejdříve si však řekněme, o jakých událostech vlastně spisovatel píše. Kde se zde vzali Turci a Tataři na Slovácku a co se to vlastně přihodilo na hranicích Moravy a Uher?

  V roce 1559 Turci dobyli značnou část horních Uher (Slovenska) a v křesťanském prostoru vytvořili politickou oblast s vlastní správou jako součást Osmanské říše. Tím se jejich vojenské síly přiblížily moravské hranici a dovedly toho využít. Jejich rychlé oddíly vpadaly na jihovýchodní Moravu, kde plenily a odkud si odvážely bohatou kořist. Přítomnosti muslimů, posedlých myšlenkou dobytí a islamizace Evropy, využívala k posílení svého postavení uherská nekatolická šlechta. V odboji proti vládnoucím Habsburkům se s Turky spojovala, aniž by brala na zřetel strašlivé dopady takového spojenectví. Turci nabídky vojenské spolupráce samozřejmě neodmítali; jejich oddíly se staly součástí povstaleckých vojsk a ovšem i synonymem hrůzy pro obyvatele příhraničních krajů.

  Štěpán Bočkaj, Betlehen Gábor, Emerich Tokoly, František Rákoczy II., to jsou jména nejvýznamnějších vůdců protihabsburského odboje v Uhrách v 17. století. Zatímco u vídeňského dvora vyvolávala neklid, vyslovena v Uherském Hradišti nebo Uherském Brodě byla polnicí ohlašující smrtelné nebezpečí pro lidi obývající okolní vesnice. Bohužel však jen zřídka probudila k větší aktivitě vojenskou hotovost, které byla svěřena ochrana pohraničního území. Posádky dávaly přednost bezpečí za hradbami měst a venkovské obyvatelstvo ponechaly na pospas dobyvatelům. Těmi ovšem nebyli pouze Turci; neméně krutí vůči vesničanům byli bočkajovci či Rákoczyho kuruci, naverbovaní příslušníci nižších tříd z východních oblastí Uher, v jejichž žilách kolovala krev původních nomádů z uherských pust.

  K první vlně ničivých vpádů za účasti Turků, (bývali označování též jako Tataři, byť o etnické Tatary nešlo) došlo v letech 1605-1606, kdy stál v čele odbojné uherské šlechty Štěpán Bočkaj. „Bočkajovci“ se stali postrachem celého hradišťského kraje. Jak nás spravuje k roku 1605 soudobý kronikář „partaje turecké a tatarské jely k Hradišti a tu v Derfli budouc právě mnoho set lidu v kostele v svatodušní pondělí, všechny pozajímali a pobili." (Srovnej kapitolu Byla Derfle velkomoravským Děvínem?)

  Další vlna nájezdů ochromila Slovácko v letech 1660-1663, následovaly kurucké vpády v letech 1678-1683 za povstání Emericha Tokolyho a ještě v první dekádě 18. století za povstání Františka Rákoczyho II.

  "Mordovali, napořád všeckny statky brali, ženskému pohlaví násilé činili, skrze prsy provazy protahovali a tak za koňmi vodili, dítky o zem a stěny rozráželi, sekali, některým tak tuze presy hlavy svírali, až jim oči vypadali, jiným oči loupali, nosy a uši řezali, ouřadní osoby stínali a na kůl dávali, některé pálili, některých hlavy vařili a přátelům jejich je jísti dávali, koně vínem napájeli a umejvali, čeho pobrati nemohli, všecko skazili, odjíždějíce, každý svou hospodu zapálil metajíce do ohně všecky věci, které pozůstávaly a summou mečem a ohněm před sebou i po sobě všecko plenili..." líčí prožívané hrůzy neznámý autor Lamentací země moravské.

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

1. srpna Uh. Hradiště, Park Rochus,  18.00 hod.,Žitkovské čarování. Účinkují sbor Čečera a Gajdoši z Kopanic

15. srpna, Uh. Hradiště, Kafeuprostřed, 19.30 hod., O Hradišti a Slovácku s Vladimírem Doskočilem

14. září, Kunovice, Městská knihovna Kunovice, 17.00 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, Místní knihovna, Žítkovské čarování

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode