... novinář a publicista ...

Nezapomenutá krása

05.10.2009 18:45

Ukázka z knihy
Nezapomenutá krása
Vydalo nakladatelství SVAN Brno, 2006

Vesmír důvěry

Kunovice náměstí. Je obyčejný všední den. Na světelné signalizaci na hlavní křižovatce naskočila zelená. Proud vozidel od Hradiště k Hodonínu a obráceně od Hodonína k Hradišti se dává do pohybu. Automobily všech barev a značek. Některé z nich objedou stařičkou školu a zajedou na parkoviště před městským úřadem. U vchodu do školní budovy je hlouček studentů. Mladí a pěkní lidé jsou to, slušně oblečení, chlapci většinou v šatech, pod sakem rolák nebo světlá košile, k níž je vázanka nezbytností. Dívky mají sukně různé – maxi i mini; některá chce nohy ukázat, jiná skrýt. Ty štíhlé mají kalhoty těsně obepínající boky, aby zdůraznily oblost partií, na nichž nejčastěji spočine zrak chlapců. Jediným módním prvkem, který spojuje všechny bez výjimky, jsou halenky krátké tak, že nechávají holý pupík i část nadbříšku; provokující podívaná. Z budovy městského úřadu vyšel muž v elegantním dlouhém plášti s polovyhrnutým límcem. Čelo mu stíní nadstandardně široká obruba černého klobouku, jaký nosívají VIP., jak se dnes říká lidem mimořádného významu. Podle pláště a klobouku soudím, že to je starosta. Před radnicí ho zastavuje maminka s kočárkem. Má na sobě těsně přiléhavé rifle a tričko s hlubokým výstřihem, odhalujícím z každého ňadra dobrou polovinu, tedy vlastně ze dvou ňader jedno celé. Něco se mu snaží sdělit.

Mohutný tirák, který odbočoval k Hluku, zahoukal tak hlasitě, že to všemi trhlo...

„Ale teti, dávejte pozor,“ chtělo by se zvolat.               

„Takový nehledí!“

Stará žena, která přeběhla ulici, si s ulehčením vydechla.

Dívám se na ni.

Ano, právě tahle mi do obrázku Kunovic chyběla. Je totiž v kroji. Má na sobě fěrtůšek sahající takřka pod kolena. Pak černé punčochy, černé boty. Jupka zdobená sámkem je jednobarevná, na hlavě má žena šátek klasicky pod bradou uvázaný. Barvy oděvu jsou jemné, tlumené, jak přísluší starým ženám.

Pro to, v čem je oblečená, chtěl jsem zvolat: „Teti!“ Ženě v běžném současném oděvu by se řeklo paní, ale oslovit tak ženu v kroji mi nejde přes ústa.

Není to paní.

Tetička je to!

U nás v Kunovicích jsme my, děcka, oslovovali každou ženu tetičko, byť nebyla naše rodina. Jako třeba tetička Štěrbová ze Strhánca, za železničním mostem. Vysoká, dohněda osmahlá, skoro by se dalo říci ožehlá sluncem z letní práce na poli. Vyjadřovala se pomalu a rozvážně, jakoby i způsobem mluvy řeči chtěla říci, že není kam spěchat a není proč se mračit, protože všechno se nějak vyřeší. A mluvila huadce a při řeči se usmívala. Její hlas působil zklidňujícím dojmem, ba připadalo mi, že tím hlasem hladí; taková dobrota z něj zaznívala. Nikdy jsem ji neviděl rozzlobenou, byť naše dětské výpravy za humna a do stodoly nejednou končily nějakou neplechou.

Od těch časů mi nikdy krajíc chleba namazaný máslem nechutnal tak, jako od ní. Kdyby děcek na dvoře či v humně bylo dvacet, všechny podělila, na nikoho nezapomněla. Pamatuji si její upracované ruce, kterými nám chléb podávala. Jejich kůže byla snědá a rozpraskaná rýhami, v nichž se uchytil prach z polí, jenž se nikdy nedal docela smýt. Až mnohem později jsem našel vhodné přirovnání pro dlaně žen, které živila těžká práce v poli: poušť rozbrázděná koryty vyschlých potoků a potůčků.  

Všem mužům jsme říkali strýcu. Jako třeba Janu Hanáčkovi, co bydlel naproti knihařské dílny mého otce v dnešní Pekařské ulici. Jeho syn, také Jan, dnes ráno otevře kovová vrata a vyjede z nich autem. Strýc Hanáček otevíral vrata dřevěná a vyváděl z nich dvě kravičky, zapřažené do vozu. Když byl vůz prázdný, usedl na kozlík a vezl se; když se vracel z Nových hor s řepou nebo se zeleným, šel podél vozu, v jedné ruce opratě a v druhé bič, kterým občas švihnul, aby to zapráskalo. „Uhněte z cesty,“ upozorňoval tím zvukem; na krávy bič nikdy nepoužíval, rozmlouval s nimi mazlivě a oslovoval je jmény. Chodil ve vysokých holínkách, do nichž měl zasunuty nohavice rajtek,jež držel na štíhlém pasu kožený řemen. Bílou košili měl pod krkem sepnutou na haklík, nevyztužený límeček se mu pod bradou zkroutil do roličky. Protože vyjížděl časně zrána - vždyť cesta pomalým krokem krav na vzdálená pole trvala i hodinu nebo půl druhé -, oblékal i tmavý kratší kabát. Na hlavě nosil v zimě beranici, v létě černý klobouk, který nadzdvihl k pozdravu vždy, když míjel někoho známého. Pokud zrovna nespěchal, mohli jsme naskočit na vůz a kousek se svézt. Ó jak byl pyšný ten, koho na chvíli posadil vedle sebe na kozlík a půjčil mu do ruky bič či dokonce opratě. Projížděl-li kolem kostela, u kříže, který tehdy stál obrácen do silnice, vzdal úctu Ukřižovanému přežehnáním; ostatně tak činily i ženy, které se vracely z nákupu z obchodu „na Trubákovém“. Chodívaly trochu sehnuté pod rancem, který nesly na zádech. Utvořily jej z vlňáku. Ten rozložily na pultě do trojúhelníku tak, aby dva cípy zůstaly volné. Do středové plochy naskládaly velký nákup, stouply si k pultu zády, dvěma či třemi pohyby přitáhly k ranec k tělu a jeho cípy svázaly na hrudi. Byl v tom způsobu ukládání nákupu a v pohybech při zdvihání nošky kus kumštu a cviku. Sám bych s takovým nákladem daleko nedošel.

Tetička Štěrbová, strýc Hanáček...

Za oslovení bych mohl dosadit příjmení desítek a stovek dalších Kunovjanek a Kunovjanů. Někteří byli skutečně z přízně, někdo z blízké, s níž se rodinujeme, jako byli kmocháčci a kmotřenky, anebo i vzdálené, známé jenom od vidění, ale většina z nich byli lidé bez příbuzenského vztahu. O oslovení nerozhodovalo rodinné pouto, ale oblečení – kroj.

Tetičko, strýcu!

Tak znělo oslovení každého, kdo byl v kroji ať všedním nebo svátečním, či v polokroji, v němž se mísily tradiční prvky kroje se současnými oděvními doplňky. 

Tetičko, strýcu!

Celý vesmír důvěry je v těch slovech. Neboť tetička a strýc, to jsou lidé, kteří neublíží. Jsou „rodina“ i když nejsou příbuzní. Jsou jistota a dobrota a pohlazení. I zdvihnutý káravý prst: „Nezlobte, děcka, dostanete sa do pekla.“

To lidový oděv byl hned na první pohled oním znamením vzájemnosti a pospolitosti. Oznamoval, že patříme do té a té dědiny nebo městečka. A že když se ztratíme v Hradišti na trhu anebo při slavnosti na náměstí, stačí se rozhlédnout, kdo okolo je v našem, v kunovském kroji. Když se pak chytneme takové tetičky nebo strýčka za ruku, ani nemusíme nic říkat, oni nám osuší slzičku zoufalství, jež nám stéká po líci, a dovedou nás domů, až k důvěrně známým vratům. „Příště sa netúlaj, Jurko, drž sa mamy a taty!“ řeknou, pohladí nás po vlasech a odkráčejí svým ztěžklým krokem, v němž se odráží celá tíha života.

Takovou moc měl kroj.

A takoví byli lidé, kteří jej vytvořili a nosili. To lepší, co měli v sobě, do něj vtělili.

Nikoliv, kroj není jen o materiálu, není jen o technologii, není jen o zručnosti krejčího a vyšívačky. Je také o duši svého nositele. Je jejím otiskem v hmotě. A proto je také sdělením víry v to dobré v člověku. Naši předkové tu víru měli. Neděli co neděli, svátek co svátek, oblékali kroj, ten sváteční a nejvzácnější, jaký si mohli ze skromných prostředků a při omezených možnostech pořídit, či jaký podědili po předcích nebo sami vytvořili. Pak v něm poklekali v kostele a pokorně prosili: „Pane, shlédni na mě. Je těžké žít v tomto světě bez hříchu. Ani já to dost dobře nedovedu. Ale hleď, chci to, toužím po tom, pomoz mi...!“

Takových lidí, byť jsme je potkali prvně v životě, jsme se nemuseli bát vzít za ruku. 

Vedla nás vždycky dobře.

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY, AUTOSRKÁ ČTENÍ

21. října, Památník Velké Moravy St. Město, 13.00 hod. Příběh Velké Moravy. (Neveřejná akce.)

23. října,  místní knihovna Slavkov u Uh. Brodu, 17.00 hod. Žítkovské čarování

24. října, Nivnice, místní knihovna, 17.00 hod. beseda o tvorbě

25. října, Nová Lhota, knihovna, 17.00 hod. autorské čtení

26. října, Luhačovice, Městská knihovna, 17.30 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, místní knihovna, 17.00 hod. Žítkovské čarování

30. října, Brno, Památník Jiřího Mahena, 18.00 hod. Žítkovské čarování

3. listopadu, Vacenovice, místní knihovna, 18.00 hod.  autorské čtení

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení, beseda o tvorbě

7. listopadu, Vigantice, knihovna, autorské čtení, beseda o tvorbě

9. listopadu, Rohatec, Obecní knihovna, 17.00 hod. autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

21. listopadu, Kostelec na Hané, knihovna, 17.00 hod., Žítkovské čarování

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení

5. prosince, Koryčany, Městská knihovna, U nás na Slovácku, autorské čtení

17. ledna 2018, Záhlinice, Muzeum F. Skopalíka, Žítkovské čarování

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode