... novinář a publicista ...

Listopadový fejeton: Nostalgie stařešinů

18.10.2014 09:52


Od chvíle, kdy pan profesor František Petlan u maturitní zkoušky uznal, že i přes chabé znalosti matematiky mě může pustit do světa dospělých, uplynulo letos na jaře už půl století. Proboha, kde se to půlstoletí vzalo? Jak to, že to tak rychle uteklo? A nikdo mě na to neupozornil. Každý s kým se zastavím na náměstí u kašny řekne, že vypadám dobře, místo, aby zvolal: „Hochu, stárneš, dělej s tím něco!“ Možná bych s tím něco udělal, třeba bych koupil zmizík a vymazal z rodného listu pětačtyřicítku v roku narození a místo ní napsal pětapadesátku. Teď už s tím ale nenadělám nic ani já, ani mí spolužáci, protože jsme byli veřejně označeni. Na hradišťském gymnáziu totiž již před lety vymysleli rituál, kdy jsou bývalí studenti padesát let po maturitě přijímáni do společnosti stařešinů. „Pasování“ se odehrává ve Slováckém divadle, před zraky všech starších stařešinů, tedy těch, kteří ten titul získali v předešlých letech. Kdybychom byli s Liduškou Tarcalovou, Zdenkou Škráškovou, Martou Smejkalovou, Helenou Dudeškovou, Milošem Pojslem, Pavlem Hruškou, Jirkou Rychlíkem, Mirkem Planetou a dalšími tehdy v roce 1964 tušili, že jednou budeme dekorováni kvůli stáří, asi bychom se na dospělost zas tak moc netěšili. Tehdy jsme ovšem dosažení dospělosti doslova vzývali, neboť maturita nám otevírala dveře do kýžené budoucnosti. Vyrazili jsme do ní různým tempem, s různými ambicemi i s různými sny a představami, jichž jsme chtěli dosáhnout. Škola, spolužáci, profesoři, vše se ocitalo kdesi vzadu za každým z nás a vzdalovalo se, tak jako se vzdaluje nádraží, když na peron vyhlížíme z okna rozjíždějícího se vlaku. Obrazně řečeno, už půl století jsme já a všichni spolužáci hradišťské i staroměstské Středně všeobecně vzdělávací školy, jak zněl oficiální název dnešního gymplu, na trati a přejíždíme ze stanice do stanice, někdo lokálkou, někdo rychlíkem, jeden s přestupy, jiný bez. Jeden sedí celou cestu v první třídě, pokud možno sám v kupé se zataženými záclonkami, někdo ve dvojce, rád v družném hovoru se spolucestujícími, ženy většinou v kupé pro maminky s dětmi. Někteří bonviváni během cesty takřka neopouštěli jídelní vůz, jiní, ti méně průbojní, se nedokázali z plošinky protlačit ani do chodbičky k oknu. Někdo si spletl nástupiště a nasedl do vlaku, který nejel tím směrem, kterým on chtěl jet; jiný jel sice správným směrem, ale vysedl předčasně o dvě či tři stanice dříve a svého cíle nedojel. Někdo cestoval jen ze stanice do nejbližší stanice, protože se bál dálav, jiného naopak lákaly, a tak vyhledával spoje dálkové a objel svět. Bohužel, známe jména již několika spolužáků, jejichž vlaky vykolejily a oni se stali obětí železničního neštěstí.
Nebyla to vždy cesta jednoduchá, protože se čas od času vyměňovaly lokomotivy a měnily jízdní řády. Někdy tak zásadně, že podnes přesně nevíme, zda spoj, který nás měl někam dovézt, nebyl zrušen, kam trať, po níž jedeme, vlastně míří nebo naopak, víme sice, kam vede, ale nevíme, jestli o pár kilometrů vpředu nejsou rozkradené koleje. Inu i takové věci patří k rizikům cestování; pořád je to lepší, než prošvihnout svůj vlak a zůstat sedět po celý život v nádražním bufetu.
Padesát let jsme tak cestě a po tom půlstoletí jsme v Hradišti na chvíli vysedli, abychom se setkali s těmi, kteří nás kdysi vypravovali na cestu - s našimi profesory, Oldřichem Skráškem, manželi Petlanovými, Ivanem Bosákem, Alenou Chromou, Jarmilou Karpelesovou, Jaroslavem Havránkem; pohříchu však již nikoliv se všemi. Setkali jsme se bývalí studenti, abiturienti, a rozcházeli se coby stařešinové. Den utekl velice rychle, k večeru jsme zas nasedli, ozvala se píšťalka výpravčího a naše vlaky se daly do pohybu.
Tak jsme znovu na cestě. Oproti té, jež před půlstoletím vedla do neznáma, tuhle už známe. Jedeme pomalu a z okna vyhlížíme stanici, kde na nás čekají naši blízcí – naše děti a vnuci. Jsme rádi, že se máme kam vracet. A současně rádi vzpomínáme na naše dobré učitele, kteří nás na tu naši pouť připravovali. Patří jim za to náš dík. Musím říci, že mě osobně to pomyslné nádraží s peronem, na kterém oni stojí a mávají, nikdy nezmizelo z obzoru, ani ze srdce.

Tak a už dost té nostalgie! Stařešinský věk má koneckonců také svoje přednosti. Někdy o nich napíši fejeton. Ale nebude to hned, chvíli mi bude trvat, než na nějaké přijdu.

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

1. srpna Uh. Hradiště, Park Rochus,  18.00 hod.,Žitkovské čarování. Účinkují sbor Čečera a Gajdoši z Kopanic

15. srpna, Uh. Hradiště, Kafeuprostřed, 19.30 hod., O Hradišti a Slovácku s Vladimírem Doskočilem

14. září, Kunovice, Městská knihovna Kunovice, 17.00 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, Místní knihovna, Žítkovské čarování

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode