... novinář a publicista ...

Průvodní slovo k folklornímu pořadu Pozdravy do nebe. (Klub kultury Uh. Hradiště 27. 10. 2012)

31.10.2012 22:14

 Je dobře, že praotec Čech zabrzdil na Řípu. Ta představa, že by přišel až k nám, vylezl na Buchlov a Slovácko se stalo krajem charakteristickým strdím a medem, mne trochu děsí.

  Dobře, že jsme počkali na prvního vinaře, který na stráni pod Buchlovem zasadil sazenice révy vinné. Víno a s ním lidová píseň, se staly erbovním znamením našeho kraje.

 Přemýšlím nad písní a nad tím, že stále žije, byť její tvůrci již dávno nejsou mezi námi.

  Asi je to tím, že má nadšené vlajkonoše. Určitě by nepřežila jednu jedinou generaci, kdyby nebylo jejích početných milenců. Milenců vášnivě zamilovaných, kterým srdce nedovolí předmět své touhy opustit ani za cenu oběti.

  

  Jako každá milenka je píseň náruživá a chce svého partnera jen pro sebe. Nedovolí, aby se po večerech věnoval ženě a psal s dětmi úkoly, chce, aby se těšil jen s ní. A přiměje ho, aby místo na procházku do parku nebo alejí podél Moravy putoval po cizích dědinách, přespával u cizích lidí, a v hospodách a po sklepech naslouchal zpěvu dědků a báb, kteří už dávno nepatří do našeho skvělého světa.

 

  Jinému nedovolí, aby si našel lásku mezi lidmi, a on se nestihne oženit, ona vdát, a ženatého či vdanou si omotá kolem prstu tak, že se s nimi jejich partneři raději rozejdou, než aby se dělili o lásku s někým dalším; kolik takových případů známe.

 

  Píseň je bohyně, která přeje radost a lásku nám všem, co v ni věříme.   

  Leč jako každá bohyně žádá i oběti.

  Naštěstí je dobrovolníků stále dost a hlásí se mladí. S houslemi a klarinetem v pouzdře a s krojem na ramínku je potkáváme na slavnostech a folklorních festivalech.

  Takovými milenci lidové písně byli i ti, jimž je věnován dnešní pořad Pozdrav do nebe.

  I díky nim píseň stále žije. Za daň, kterou jí odvádíme, nám sladké chvíle. Ale nejen ty.

  Díky ní můžeme rozmlouvat s těmi, kteří zde žili před námi. Nikdy jsme je neviděli ani nepoznali, ale když slyšíme zpívat starosvětskou písničku, tu si je dovedeme živě představit, jak stojí na zápraží selského stavení, stařenka šátek do čela, staříček širák furiantsky posazený na stranu, neodmyslitelné viržinko v ústech. Pokynou nám upracovanou rukou a pak si začnou tichounce broukat tu svou písničku: o lásce, o milování, o smutku, o rozmarýnku, o modré voděnce, o očkách černých. V těch písních nám sdělují svoji zkušenost o tom, co je dobré a co zlé. Co člověka zušlechťuje a co ho strhává do kalných vírů.

   Ti by nám také nejlépe řekli, jak pádí čas a že není daleko chvíle, kdy se i my budeme ohlížet za svými životy. A tehdy si budeme strašně, ale strašně přát, abychom se v duchu úsloví Kde sa kdo rodí, tam sa aj hodí, abychom sa aj my hodili do krajiny svého dětství každý tam, odkud vzešel jeho rod. Aby nás přijala ta krajina žloutnoucího obilí a pokřivených trnek, úvozových cest, prudkých strání a skrytých žlebů. Jen ať se hodíme, ať nezůstaneme plevelným zrnem vykázaným kamsi na smetiště promrhaných životů.

  Jen ať se hodíme do náruče krajiny našeho domova.

  A moc si přejeme, - až tak jako vy, Jano, Jaroslave a Lojzo, až i my splníme náš úkol –, abychom se v náruči krajiny domova jednou setkali.

 

  „Jdou a jde jich celý průvod. Vine se sypaným chodníkem zahrady buchlovického zámku pod zelenými velikány, platany, duby, lípami.

Mám já kosu, kosenku, mám já kosu ostrú...

  Z několika stovek mužských hrdel zaznívá píseň, její tony se rozbíhají po lukách, odrážejí se od větvoví, stoupají vzhůru k zachmuřené obloze.

  Kosy vztyčené na ramenou vypadají výhrůžně. Tak nějak muselo vypadat tažení vzbouřených sedláků o selských válkách. Ale je to jen chvilkový dojem, náhlá asociace vyvolaná představami z četby historických příběhů.

  Ti muži s kosami na ramenou, brousky v roztodivných pouzdrech u pasu, muži ve vyšívaných košilích, bílých nohavicích, přepásaní modrými zástěrami, s černými širáčky na hlavách, ve vysokých holénkách, pod nimiž praská drcený písek a šustí stébla trav, muži se sotůrky, v nichž se kombélají láhve bílého nebo červeného vína, s pleskačkami slivovice ukrytými v záhybech haleny, ti muži s písní na rtech nejsou žádní rebelové, ale sekáči.

  Ale dost možná jsou i rebelové. Rebelové proti všednosti.“

 

  Těmito slovy jsem v jedné reportáži popisoval před šestnácti lety narozený festival Kosení v buchlovickém zámeckém parku. Těžko spočítat, kolik krásných písní tam za ta léta zaznělo. Inu „větr, který věje od Buchlova“, nejen bere – pentle nevěstám - ale také přináší: PÍSEŇ.

Představuji si, že do našeho kraje přišla s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, kteří na hoře sv. Klimenta založili klášter a do úst svým žákům vložili slova našeho prvního spisovného jazyka, slova, která jsou výzvou ještě po dvou tisíciletích:

 

Nahé jsou všechny národy bez knih

a nemohou zápolit beze zbraně

s protivníkem našich duší,

uchystané za kořist věčných muk.

Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele,

a jste odhodláni s ním mocně zápolit,

otevřete dokořán dveře rozumu…

 

 Slova modliteb se tehdy zpívala, a tak píseň ve staroslověnské mši nemohla chybět.

  A tak soudím, aniž bych ovšem měl historický pramen, spíše intuitivně, že naše píseň sestoupila kdysi na Slovácko právě z Chřibů.

  Kdo jiný má právo ale i čestnou povinnost být jejím strážcem, než ti, kteří žijí její kolébce nablízku - zpěváci z Buchlovic.

  Mají k tomu ještě jeden důvod – v jejich řadách zpívá i Jiří Raštica. Podle pověsti jsou Rašticové potomci velkomoravských Mojmírovců a příjmení mají podle Rastice, Rastislava.

  Pohádka, mávneme rukou.

  Ale jen do chvíle, než zjistíme, že v celé České republice žije 47 nositelů tohoto příjemní, z toho 22 v Hradišti a okolí a dalších deset na Hodonínsku a Kyjovsku. Zbytek jsou jednotlivci roztroušení tak, jak kdysi vylétli oni nebo jejich předci z rodného hnízda.

  Zvláštní, není-liž pravda?

 A i když ten příběh odsuneme do světa bajek, stejně cítíme, že genius loci v kraji pod Chřiby zůstává.

  Kdo jiný, než zpěváci z Buchlovic, ale i Kyjova, Moravan, Vřesovic, Nedakonic, Polešovic, Osvětiman a dalších obcí, může být zárukou, že magie Chřibů bude poutat ke krajině, jejím příběhům i příběhům v písni vyzpívaným, též generace našich potomků.

 

"Je mně třiaosmdesát, ale když jsem se dozvěděl o kosení, musel jsem se zúčastnit," řekl mi tehdy před lety nejstarší sekáč Oldřich Krejčí z Kyjova. Bývalý stárek slováckých krůžkú v Praze i Brně kosil svůj díl louky vzpřímeně a pevnou rukou.

  Dodal: "Přežil jsem dva císaře a sedm prezidentů, ale toto těžko kde uvidět a uslyšet. Tolik písní. Je to veliká krása!"

  Dávám mu v duchu za pravdu. Císaři a prezidenti odcházejí.  

  Mizí v nenávratnu a za čas jsou zapomenuti.

  Mám já kosu, kosenku, mám já kosu ostrú...

  Však zkuste zapomenout píseň!

  Kdybych jen tušil, že se jednou narodí něco takového jako Vlčnovské búdové umělkyně, určitě bych o vlčnovských búdách a jejich obyvatelích psal jinak. Leč netušil jsem, že vlčnovský matriarchát se prosadí s takovou razancí, že dokáže proměnit staleté zvyklosti tak tradiční obce, za jakou je Vlčnov považován.

A cože jsem to kdysi napsal.

 „ Několik generací vlčnovských mužů vytvořilo mimo obec, na úpatí vinohradů, promyšlený komplex staveb, ve kterém nalézají útočiště před svými manželkami, matkami a tchyněmi. Mám zde na mysli búdy pod Oborou.  Búdy jsou odjakživa teritoriem mužů, kam ženy zabloudí jen zřídka. Muži jsou zde takřka denně - přicházejí sem, utíkají, prchají před ženským pokolením. Sem totiž nedoléhá ženské klábosení a pokřikování.

 Jen občas sem dolehne z Obory nad vinohrady kukaččin hlas či cvrčkovy housle z trávy.

 Jinak nic. Ticho. Balzám pro duši.

  Proto sem muži tak často a tak rádi přicházejí. Ze sudu natáhnou džbánek trojchlapového vína, zasednou pod trámový strop k dubovému stolu, a smířeni s během světa, na kterém je člověk pořád před někým nebo před něčím na útěku, koštují víno a sní o ženách stále usměvavých a laskavých, plných pochopení a tolerance k pokleskům pánů tvorstva.

 A jejich ženy dole ve vsi, smířeny s během světa, na kterém musí ženská pořád na něco nebo na někoho čekat, jsou trpělivé, dopřávají mužům té svobody, neboť vědí, že se jejich mužům po dnu a noci, nebo několika dnech a několika nocích vinného opojení začne to ticho přejídat a zatouží po milostném vzdechu ženy. Tehdy sestoupí muži do vsi, potěší se s ženami a jdou za svou prací. Svět se jim zdá v tu chvíli krásný, neboť shora, z búd si přinesli kromě kocoviny i iluzi, že svět směřuje k dokonalosti a s ním i ženské pokolení.

  Ta iluze jim však vydrží jen do chvíle, kdy uslyší:

 "Prosím tě, jak mám s tím, co mně nosíš domů, vyjít, podívej se na Zemka, kolik vydělává, kdybys aspoň uměl krást, ale ty ani to, nemehlo jedno, kdy už konečně spravíš tu střechu, zateklo nám do chodby, a klukovi by ses měl také věnovat, přinesl kouli z matematiky, ale tobě je to fuk, protože tys byl ve škole ještě větší ťululum než on, prosím tě, nečti pořád, u jídla je to nezdravé, určitě sis neumyl ruce, zítra přijede maminka na návštěvu, slíbils, že mně pomůžeš s úklidem, víš kolik jsem platila za vodu, no to je peněz, ale to je tím, že ty si nenapustíš jen do umyvadla, ty ji necháš téct furt, to pak tečou i ty peníze, nepřekážej mi tady v kuchyni, někam si stoupni jinam anebo měls postavit větší barák, abysme se doň všichni vešli, ale, ale, vlas od blondýny, s kterou děvkou jsi se zase válel, to určitě se sousedkou přes jedno, dobře jsem si všimla, že jsi posledně v kině hleděl víc na ni, než na ten film, taková coura ucouraná, já nevím, co vy mužští na ní vidíte, nekuř mi tu, budou mi smrdět záclony, ježíšmarjá, teď jsem vytřela a ty mi sem vlezeš v botách, nikdo mně nepomůže, jenom pořád po mně něco chcete, ale já vám umřu, to pak teprve poznáš, jak se žije chlapovi, když je sám, jenomže ty bys sám určitě nebyl, ty bys sem přitáhl tu couru, to tak, abyste se mi pelešili v mý posteli, to teda ne, hned tak brka nenatáhnu, abych ti udělala radost, ty nulo, Koníček už je vedoucím a přidali mu, kdybys neměl mě, kde bys byl, proč to jídlo tolik solíš, je to nezdravé, proč chodíš v těch pantoflích na dvůr, nataháš mi svinstvo do bytu, kdo má po tobě pořád uklízet, prosím tě, mě bolí hlava, podej mi ručník, namoč ho ve studené, vodě, ve studené jsem řekla, tohle je ručník, vždyť je to utěrka, ty se nevyznáš ve vlastním bytě, to je proto, že tady nic neděláš, tady se posaď ke mně a vem mě za ruku, už mě to přechází, no vidíš a pamatuj si, utěrky máme vpravo dole a ručníky vlevo nahoře, dej mi pusu, jejda takových let už jsme spolu, smrdí z tebe cigarety, říkám ti pořád, nekuř, obejmi mě trochu, když ty si mě nevšimneš a neřekneš mně nic pěkného, víš, dej mi ještě pusu, jo jo, takových let, běž zatáhnout závěsy a přimkni, ať jsem nikdo neleze, namasíruj mně záda, ale umíš to, umíš, jen se ti nechce, kdyby ti o něco takového řekla sousedka, to bys skákal, Moštěk masíruje starou každý den, ježíšmarjá blecha, podívej, mě kousla blecha, musíme ji najít, to je z toho psa, já jsem ti říkala, že psa nechci a tys ho přitáhl i proti mé vůli, to je tak vždycky, když si prosadíš svou, co je, proč vstáváš, kam jdeš, ne, dneska už nikam nechoď, aspoň jeden večer buď doma, taky bysme si mohli jednou sednout, uvařit si kafe a jen tak si povídat, jenomže tobě jsou kamarádi milejší, byla jsem hloupá, že jsem neposlechla mámu, ta mně radila, abych si tě nebrala, měla jsem si radši vzít Jožku Mikulce, ten má zahradnictví a na kytkách už vydělal milion..."

  U milionu vydělaného na kytkách většina mužů vycouvá ze stavení, sedne na kolo a ujíždí zpět do náruče zelených vinohradů, do stínu prastarého presúzu, aby džbánem vína spláchli vše, co museli před chvílí vyslechnout.

Tak to chodilo ve Vlčnově ještě koncem 70. let minulého století.

Dávno je všechno jinak. Ženský prvek se naplno prosadil – soubor vede žena, choreografie je dílem žen, primáši již několika cimbálových muzik jsou děvčata. Je možná již jenom otázkou času, kdy na královského koně v dívčích sukních o jízdě králů usedne – dívka. A konec konců proč ne, když chlapů ve Vlčnově valem ubývá.

Nechci tím ovšem tvrdit, že muži se posunuli někam na okraj. Žádná žena dosud nedovede uchopit šavli tak, jako vlčnovský legrut. Snad jen s tím dovětkem, že autorkou legrutského pásma, které uvidíte, byla – jak jinak - žena.

Častokrát jsem se tázal, co je to píseň? Hledal jsem odpověď u lidí i v knihách.

   Píseň je, když se zpívá...

   Píseň je radost i žal...

   Píseň je věčně živá...

   Mnohokrát jsem se ptal, co je to píseň?

   Jednoho dne mne dotklo poznání.

   Píseň je naše nesmrtelnost. Vždyť táž slova při zpěvu splývala ze rtů otci, když byl mlád, a on je slýchal od své matky. Ta zase od své. A tak dál, až kamsi za obzor lidské paměti. Týž cit, táž slova. Řetěz neviditelných rukou od pokolení do pokolení.

   Zpěv je rozmluva s těmi, co už nejsou mezi námi, ale zůstávají v nás. To jejich duše se stěhují, nabývajíce podoby písní.

   Zpěv je rozmluva s těmi, kteří přijdou po nás. Vždyť i nám všem je vyměřen na tomto světě jen nepatrný okamžik. Za padesát, za sto let zde budou jiní. Však píseň bude táž, totéž rozechvění, totéž sevření hrdla, totéž bušení srdce.

   To naše duše se budou stěhovat, nabývajíce podoby písní.

 

 

V textu jsou použity úryvky z knížek:

Rebelové proti všednosti, Jdu Slováckem krásným a Pět statečných.

 

 

 

 

 

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

1. srpna Uh. Hradiště, Park Rochus,  18.00 hod.,Žitkovské čarování. Účinkují sbor Čečera a Gajdoši z Kopanic

15. srpna, Uh. Hradiště, Kafeuprostřed, 19.30 hod., O Hradišti a Slovácku s Vladimírem Doskočilem

14. září, Kunovice, Městská knihovna Kunovice, 17.00 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, Místní knihovna, Žítkovské čarování

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode