... novinář a publicista ...

rozhovory .... s Jiřím Jilíkem

16.12.2013 22:08

Přečetli jsme ve ZVUKu podzim/zima 2013

rozhovory   … s Jiřím Jilíkem
Začněme tím, co je myslím nejčerstvější: Jiří Jilík dostal za knihu „Olšava ví svoje. Výpravy proti proudu řeky i času“ regionální Cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu. Odehrálo se v Letohradu 17. září 2013 a Jilík tak rozmnožil svá oceněná literární a publicistická díla z let dřívějších: 2003 – 1. cena PRIX NON PEREANT v celostání novinářské soutěži Média na pomoc památkám v kategorii publicistika za seriál Chřiby – hory lidí a mýtů; 2006 – 1. cena PRIX NON PEREANT v novinářské soutěži Média na pomoc památkám v kategorii tisk za obsáhlou reportáž o pamětihodném nivnickém zvonu; 2007 – regionální Cena Miroslava Ivanova za knihu Záhadná jízda králů.
Čtu si v oceněné „Olšavě“, v té úctyhodně erudované knížce, napsané vybroušeným jazykem. A je mi jasné, že PaedDr. Jilík nevystudoval bohemistiku a historii na brněnské univerzitě bez užitku, třebaže kantořinou se už dávno neživí.

Jiří, zběhl jsi z vlčnovské základní školy s jasnou vidinou své budoucnosti novinářské, publicistické, fejetonistické či spisovatelské nebo to bylo jinak?

Jestli dovolíš, začnu trochu oklikou. Kantořina mým životním snem nebyla. Já jsem navštěvoval Střední všeobecně vzdělávací školu – předchůdkyni dnešních gymnázií – ve Starém Městě na počátku 60. let, tedy v době, kdy tam „kopal“ Velkou Moravu archeolog Vilém Hrubý. Ve třídě jsem seděl po celé čtyři roky v první lavici s Miloslavem Pojslem, dnes univerzitním profesorem na Cyrilometodějské teologické fakultě UP v Olomouci, rodákem z Modré, jeho tatínek byl kustodem v románském lapidáriu ve velehradském podzemí. S Milošem jsme navštěvovali staroměstská archeologická naleziště a zpovzdálí pozorovali Viléma Hrubého při výzkumu a tahali rozumy z pana Lepky, což byl člověk, který věděl o všem, co se na nalezištích událo v době, kdy jsme seděli ve škole a naslouchali výkladu našeho dějepisáře Leopolda Hanáka, tatínka známého politického komentátora Práva Jiřího Hanáka. A o prázdninách jsme s kamarádem Milošem prováděli návštěvníky „vykopávkami“ na Velehradě, jak se říkalo kryptám pod bazilikou. Prováděli jsme i bazilikou, ale tam jen občas a načerno; kostel spravovala fara a kostelník nás tam coby „cicerony“ nerad viděl, nejspíš proto, že jsme mu brali kšeft. Vzpomínám na tu dobu proto, že tehdy se rodil můj vztah k historii a já toužil stát se archeologem. Leč otec byl knihař v komunále, moc peněz nevydělal a pětileté studium se tedy jevilo rodičům jako zátěž. Proto v rodinných debatách o mé budoucnosti nakonec „zvítězilo“ kratší studium na pedagogické fakultě v Brně. Tak jsem se stal učitelem českého jazyka a dějepisu.
Musím říct, že jsem toho nikdy nelitoval. Začínal jsem na Březové na moravsko-slovenském pomezí a prožil jsem tam během jediného školního roku se svými žáky několik úchvatně krásných chvil. Taky jsem ovšem věděl, že po vojně se tam nemohu vrátit, pokud se nechci stát alkoholikem, pročež jsem požádal o přeložení, a po vojně, už jako ženatý, jsem přišel do Vlčnova. A bylo z toho nádherných devět let, nejen s žáky ve škole, ale i v mimo školu.
Abych se ale vrátil k původní otázce – učil jsem rád, a Vlčnov mně navíc umožnil setkání s lidovou kulturou a folklorem. Ten svět jsem vyměnil za vysněnou archeologii. Stejně jsem však toužil víc vědět a znát, a tak jsem stihl ještě postgraduálně vystudovat muzeologii na filozofické fakultě v Brně. Aniž bych nějak myslel na odchod z Vlčnova.

Ten jsi ale nakonec přeci jen opustil.

Už na střední škole jsem se pokoušel psát. V tomto ohledu zcela určitě sehrály svoji roli geny po tatínkovi, který napsal několik knih inspirovaných jeho rodnými Kunovicemi. A „svět“ kunovické knihařské dílny, sama ta krásná práce s knihami – dodnes při vzpomínce cítím vůni klihu, lidé, kteří ho tam navštěvovali, i společnost, do které mne už jako studenta brával s sebou. Začal jsem postupně publikovat ve Zpravodaji UH, ve Slovácké jiskře a v Malovaném kraji články z regionální historie a o národopisném dění, ve Vlčnově jsem sbíral pověsti a psal scénáře pořadů slavností s jízdou králů. A tak když mi v roce 1978 bylo nabídnuto místo šéfredaktora v okresních novinách, pověsil jsem kantořinu na hřebík a stal se novinářem.

Vraťme se ještě kousek zpátky. Co tě motivovalo právě ke studiu češtiny a dějepisu?

Částečně jsem na to už odpověděl. K dějepisu mne přivedl Velehrad a Staré Město, Velká Morava, můj spolužák Miloš Pojsl, který se historii Velehradu velmi zaníceně věnoval a dovedl strhnout i nás ostatní. Nás prázdninových průvodců v lapidáriu tehdy na počátku 60. let bylo totiž víc; mohu vzpomenout třeba Petra Fajkuse, dnes starostu Slováckého krúžku v Bratislavě, Lidušku Batůškovou, vdanou Tarcalovou, spolužačku, posléze dlouholetou vedoucí etnografického oddělení Slováckého muzea, dalšího spolužáka Mirka Planetu, který žije v Kanadě a ještě dva tři další. Dokonce jsme v té malé kanceláři ve dvoraně Vincentina, odkud se vcházelo do podzemí, založili Historia klub Velehrad a každý z nás si připravoval přednášky na témata z národní historie, pak je přednesl a obhajoval před ostatními. Dodnes mám v archivu schovanou průkazku s mottem: „S těmi se přátel, kteří tě mohou učinit lepším! Seneka.“
Pokud jde o literaturu, zmínil jsem už svého otce Fanka, rodáka z Kunovic. Ten byl koncem války Praze, vydal tam svoji první knížku, sbírku básní Z Moravěnky, a na 1. sjezdu Syndikátu spisovatelů v roce 1946 byl osobním tajemníkem Františka Halase. Byl, aspoň podle toho, co znám z jeho vyprávění a vyprávění jeho přátel, tak trochu bonviván a trochu dobrodruh, mladá léta prostě jako tovaryš knihařiny s touhou psát putoval moravskou a českou krajinou a setkával se s mnoha zajímavými lidmi. Po roce 1948, kdy, jak říkal, se už v Praze nedalo žít, vrátil se do Kunovic, kam přivedl svoji pražskou manželku, moji maminku, a mně. Otevřel si knihařskou dílnu, nakoupil stroje a živil se knihvazačskou prací i poté, co mu dílnu sebrali a stal se zaměstnancem komunálních služeb. Otec byl absolventem Mistrovské školy knihvazačské, kterou v Hradišti založil a vedl Ruda Kubíček, na něho vždy s úctou a láskou vzpomínal. Otec vázal nejen kancionálky (modlitební knížky) kunovickým babičkám, to by ho neuživilo, ale získal si báječnou klientelu: vázal knihy pro Národní knihovnu v Praze, FAMU, brněnskou Univerzitní knihovnu, Přírodovědeckou fakultu Karlovy Univerzity, tedy zejména pro knihovny vysokých škol, a věnoval se i umělecké knižní vazbě. Žili jsme v rodině obklopeni knihami a s knihami. A ten svět byl nádherný a vlastně strašně bohatý, takže jsem se necítil nikdy nijak ochuzen, byť jsme žili skromně.
Otec hodně četl, začítával se při práci, protože mu pod rukama procházela krásná i odborná literatura, ale také knihy kupoval, jak se říká „i kdyby na chleba nebylo“. Jeho (ale mohu říci i mým) knihkupcem byl pan Sukaný na rohu Masarykova hradišťského náměstí a Prostřední ulice. Otec měl u něho v „zákulisí“ prodejny zvláštní regálek, do něhož pan Sukaný, i knihkupec, který tam „vládl“ po něm, myslím, že se jmenoval Kaňovský (toho si víc pamatuji a když zemřel, napsal jsem o něm nekrolog do novin), odkládal knihy, o kterých předpokládal, že by o ně tatík mohl mít zájem – novinky z beletrie, cestopisy z nakladatelství Orbis, Antickou knihovnu, sbírky básní. Pro mě pak v klukovských letech dobrodružnou literaturu, verneovky, R. Kiplinga, E. T. Setona, R. L. Stevensona, R. Haliburtona, L. M. Pařízka, F. A. Estnera a všechny knihy z edice Knihy odvahy a dobrodružství; později edici Máj a Klub přátel poezie. Jednou za měsíc vzal otec dvě tašky a mě a jeli jsme pro knihy. Probral hromádku, něco z nabídky vyřadil, něco z pultu přibral a jeli jsme domů – číst. Vedle toho ovšem odebíral neuveřitelné množství časopisů. Noviny jenom dvoje – Lidovou demokracii a Literní noviny. A pak – Plamen, Hosta do domu, Dikobraz, Lidé a Země, Vesmír, Nový Orinet, Český lid, Národopisné aktuality, Malovaný kraj, Živu, Vlastu a Květy (pro maminku), Slováckou jiskru, Od hradské cesty (sborník vydávaný v Žarošicích jeho kamarádem Jaroslavem Vlachem, otcem dnešního profesora SUPŠ v Uh. Hradišti Jiřího Vlacha). Mně postupně předplácel dětské časopisy Mateřídoušku a Ohníček (ročníky z 50. let mám svázané), Pionýrské noviny, Pionýr, ABC a konečně Mladý svět. A to jsem určitě na nějaké tituly už zapomněl.

Zdá se, že otcův vliv na tebe byl docela zásadní.

To ano. Taky mě otec, když už jsem byl středoškolák, brával do okresní knihovny. Ne snad vypůjčovat knihy, těch jsme měli dost doma, ale do zajímavé společnosti, která se tam v 60. letech scházela. Ředitelkou tehdy byla Věra Volopichová a přicházeli sem Otyn Horký a Honza Vančura z Hradišťanu, Ladislav Vaculka z UMPRUM se svojí paní Idou, Vojta Vacke ze Slováckého divadla, knihovník Mirek Ressler, ze Slovácké jiskry redaktor Zdeněk Černý, z rozhlasu po drátě herec František Malšovský a snad ještě i další. Na muzejních vernisážích mě otec představil řediteli Slováckého muzea Josefu Jančářovi a řediteli Muzea J. A Komenského Janu Pavelčíkovi. A taky redaktorovi hradišťského Zpravodaje J. K. Bočkovi – ten v brněnských Lidových novinách publikoval tatínkovi kdysi ve třicátých letech první literární práce a o tři desetiletí později první vlastivědné články mně. Musím říci, že šedesátá léta byla úžasná doba. Hradiště žilo osobnostmi a jejich myšlenkami a já jako středoškolský student nasával tu dobu plnými doušky. No tak nepiš, když vyrůstáš v takovém prostředí.

Coby čtenář a začínající autor jsi teda byl pilný. A jaký byl Jiří žák a student? A jakým byl pak Jilík učitelem?

Nebyl jsem premiant, na střední škole dvojkař a sem tam někdy v pololetí na vysvědčení trojka, nejspíš z matematiky, fyziky nebo chemie, kterou jsem pak do závěrečného vysvědčení dotahoval na chvalitebnou. Měl jsem rád mateřský jazyk, zvláště literaturu a dějepis. Ty předměty jsem také později většinou učil. Jaký jsem byl učitel, to je otázka spíš na moje vlčnovské žáky. Pořád je vnímám jako děti, a oni už jsou většinou padesátníci. Ale patrně to s tou mojí kantořinou nebylo úplně zlé, soudě podle následující události. V roce 2005 mně volal starosta Vlčnova Pijáček, abych přijel na slavnostní zasedání vlčnovského zastupitelstva. A abych si vzal vázanku nebo motýlka, že mi bylo zastupitelstvem obce uděleno čestné občanství.
Byl jsem tou poctou zaskočen, ale skutečný šok mě čekal, když jsem vešel do obřadní zasedací síně, kde seděli členové zastupitelstva. Až snad na dva všechno bývalé děti z mých tříd, moji žáci. Jaké větší štěstí může potkat kantora, který nota bene není rodákem z té obce, než když ho jeho bývalí žáci, v tu chvíli mezi čtyřiceti a padesáti lety, tak ocení? Můžeš prožít něco silnějšího a krásnějšího, než když ti někdo nabídne svůj domov? Přijmou tě nejen s přednostmi, ale i s omyly a chybami, člověka bez nich najdeš těžko. Tehdy jsem se dojetím rozbrečel. Tu událost vnímám jako důležitý životní moment, je to nejen ocenění za konkrétní činnost, v mém případě šlo hlavně o zásluhy v oblasti kulturní a národopisné, ale současně to pro mne bylo i potvrzení, že cesta, kterou jsem šel, byla cestou poctivou.

Tvoje znalosti o krajině kolem řeky Olšavy jsou pozoruhodné. Jak ses k nim dopracoval?

Vezmi to tak, že jsem vyrůstal v Kunovicích. V základní škole byli mými spolužáky kluci z Míkovic, Podolí a Popovic, do Derfle jsme chodili s kamarády na poutě. Když jsem učil na Březové, jezdil jsem každé pondělí ve 4.30 dělnickým vlakem z Kunovic do Brodu, abych tam stihl autobus na Strání v 6 hodin (škola začínala už o sedmé), ve Vlčnově jsem měl žáky z Veletin a do vesnic v Poolšaví jsem pak jako novinář jezdil psát o zvykosloví; odehrávají se tam zajímavé obyčeje, ne rekonstruované, ale stále ještě autentické: ve Veletinách vynášejí na Smrtnou neděli Mařenu, o svatodušní neděli obcházejí dům od domu královničky, kluci při velikonočním hrkání čekají na první ranní rozbřesk. V Drslavicích a Hradčovicích jsou obchůzky děvčat s létéčky a kluci nosí Marka. V poslední hodový den se tu vozí beran, což je pozůstatek prastarých zvířecích obětin. V Popovicích se o Velkém Pátku dosud za svítání chodí lidé umývat ke studánce v místech zázraku. A v tamním krojovém muzeu založeném pekařem Štěpánem Potomákem vystavují kroje ze 17. století. Všechny ty archaické obyčeje, které prostupují asfaltovým a betonovým příkrovem současnosti do našeho světa, to vše pro mě bylo výzvou nahlédnout do minulosti Poolšaví a „přečíst“ zapomenuté příběhy lidí, kteří tady žili před námi. Když jedeš od Hradiště do Brodu, tedy podél Olšavy, tak ta krajina není ničím výjimečná, spíš bychom řekli, že je fádní. A já jsem chtěl tou knížkou dokázat, že to je jen optický klam, že všude, kde žil člověk, se odehrávala zajímavá dramata. A že tím, co povyšuje krajinu na domovinu, jsou právě příběhy lidí, kteří tam žili chvíli před námi a v té krajině zanechali svoji stopu, vzkaz, výzvu. Novinařina mi dala prostor a čas, abych ty stopy mohl hledat a vrátit je současníkům do povědomí. Vím, kde a u koho je hledat a jak jim naslouchat. To je taky důležité.

A jak jim teda nasloucháš?

Já nejsem historik, nepíšu historické studie ani populárně naučné stati. Úkolem historika je zmnožit informace o určité historické události, o historii nějakého místa, případně je i vyložit, interpretovat. Pro historika jsou ověřená fakta cílem. Pro mě jsou fakta stavebním materiálem, ze kterého konečný obraz teprve vytvářím. Při psaní velmi přemýšlím nad formou, snažím se o to, aby čtenář byl zvědavý, „jak to dopadne“. Konečným cílem mi není faktografie, ale vzbuzení emoce, citového postoje. Vždycky chci říct – podívej, kamaráde, jak je ta země, po které chodíš, krásná, kolik podivuhodných příběhů ti vypravuje, když se jim naučíš naslouchat, zamiluješ si ji a třeba jí budeš méně ubližovat než dosud. Tím důrazem na určitý umělecký zážitek se vlastně literatura faktu liší od odborné literatury i populárně naučné literatury. A ještě něco je důležité. Nepracuji jenom s ověřenými fakty, ale i s tím, co si lidé vypravují, s pověstmi, legendami, tradicí. Náš život netvoří jenom skutky, ty jsou až výsledkem našich rozhodnutí, kterým předcházejí naše představy, touhy, sny. A mě velice zajímá i to, co si lidé o krajině vysnili, jaké představy si do ní projektovali, co si o ní vypravovali. Příběhy skutečné se prolínají s příběhy, které se nikdy nestaly. S krajinou je to jako s námi, lidmi – je v nás uloženo nejen to, čeho jsme dosáhli, kde jsme v tuto chvíli stanuli, ale i sama cesta, která není nikdy přímočará a není prosta slepých uliček, bludných kořenů, náhod i vědomých rozhodnutí, co nás vedly oklikami nebo svedly, někoho dočasně, jiného jednou provždy, do bažin, cesta nejednou dlážděná nedosažitelnými cíli či touhami, které zůstanou nenaplněny. Proto rád čtu a píšu o romantických historicích a archeolozích, často zapomínaných, protože nedošli cíle. Často byli první na cestě a stanovili správný směr. A v jejich stopách došli k cíli jiní, ti úspěšní. To je případ romantického archeologa Antoše Horsáka z Kunovic, o kterém je v té knížce taky řeč.

Regionální literatura. Můžeš mi vyložit, jak rozumíš tomuto termínu z oblasti literární historie a teorie?

Můj otec mi, ještě když jsem byl student, vysvětloval význam kulturní tvorby v regionu. Řekl mi: „Představ si pyramidu. Tady tu nejširší základnu tvoří tvůrci, kteří žijí a tvoří mimo centra, v regionech. Mají rádi svůj kraj, a proto o něm píší, skládají písničky, malují ho. Slouží svému regionu, své vesnici, svému městu, chtějí tomu svému kraji poděkovat za vše, čím je v životě obohatil, a nemají potřebu ani ambice z něj vykročit. Už tím, že mluví řečí toho regionu a myslí v intencích jeho historické zkušenosti, je vymezen jejich prostor. Nad nimi v té zužující se pyramidě jsou ti, co dokázali překročit ono regionální omezení, ať už vědomě, nebo nevědomě, a jejich tvorba nese vícerozměrná sdělení a vícerozměrný je i způsob jejich uvažování; na vrcholku pak jsou ti nejlepší tvůrci, kteří oslovují svým dílem člověka v nejširším kontextu jeho bytí. Ale k tomu, aby ta pyramida měla svůj vrchol, musí mít i tu základnu, ze které vyrůstá.“ Tak nějak mi to vysvětloval. V principu to tak nějak je. Ale nevím, do jaké míry je dnes taková úvaha důležitá. Autoři jsou k psaní většinou zevnitř, ze sama sebe, nutkáni a nepřemýšlejí o nějakém širším literárněvědném nebo literárněhistorickém kontextu toho, co dávají na papír. Když u toho vydrží, někam dojdou. Na tom kam a jak daleko, to už ovlivňuje, kromě jejich vlastní vůle a talentu, velké množství neznámých. Literární věda už je pak sama přebere a zařadí. Anebo pomine. Ale není to podstatné. Podle mě je podstatné, jestli udělali na té své cestě někomu radost. Z hlediska věčnosti je jedno, jestli to byl jediný čtenář, třeba dívka, pro kterou napsal básník báseň, anebo sto tisíc čtenářů knihy, která se stala bestselerem.

Jak už bylo řečeno, pohybuješ se po léta a intezivně v kruzích etnografických a folkloristických. Scestoval jsi Slovácko opakovaně a křížem krážem a napsal o svých zážitcích a dojmech nespočet fejetonů i reportáží, vyšly v novinách a časopisech, souborně pak v několika knížkách…

Slováckem jsem putoval, to je pravda, a zásluhu na tom měl můj kamarád Jaroslav Kovařík z Kobylí. Z pracovníka někdejšího Okresního kulturního střediska v Břeclavi se stal podnikatel, který založil a řadu let vedl tiskárnu Moraviapress v Břeclavi. A mě pozval, abych při tiskárně založil nakladatelství a redigoval vlastivědný a národopisný časopis Malovaný kraj. Tak jsem se na počátku 90. let na pět let ocitl v Břeclavi a seznamoval se s Podlužím a Hanáckým Slováckem. Mým průvodcem se stal Jožka Horčička, jako lidový vypravěč známý pod jménem Jožka Šífar, žádný povrchní humorista, velmi moudrý a sečtělý člověk, který ten kraj miloval a rozuměl mu. To je taky důležité: rozumět kraji. Slovácké regiony se od sebe liší, krojem, ale i povahou. Nejen od Jožky jsem se dozvídal a učil. Zval jsem do redakční rady „malovánku“ lidi, kteří o Slovácku hodně věděli – primáše Břeclavanu Jožku Kobzíka, z Brna sběratelku a výtvarnici Olgu Vlasákovou a spisovatele Jindřicha Uhra, z Horňácka někdejšího mého spolužáka Antoše Mičku, z Uh. Brodu publicistku Alenu Bartošíkovou, z Hodonína publicistu Jendu Kropáče a znalce dechovky Staňu Pěnčíka... Byli to všechno lidé, kteří měli nejen znalosti, ale i názor. Na Malovaném kraji z těch let je to znát.
No a když pak doputoval z Bretaně na Slovácko malíř Miško Eveno, začali jsme se toulat spolu. Stavěli jsme máj v Lanžhotě, zpívali zavádku ve Velkých Bílovicích, o fašanku vyzpěvovali s fašančáry v Komni i Rudicích… Kde všude jsme byli a koho jsme potkali, o tom píši ve fejetonech psaných pro noviny, které pak vyšly postupně ve třech knížkách. Mnozí z těch, co jsem jmenoval, už tu nejsou, ale já s nimi stále vedu vnitřní dialog. Sám taky stárnu, bude mi za dva roky sedmdesát a tolik vína ani slivovice jako dřív už nevypiju, tak jsem začal víc chodit do přírody. Založil jsem se sběratelem Bořkem Žižlavským Expedici Chřiby a vydali jsme už sedm svazků edice Chřiby záhadné a mytické, je o ně veliký zájem. Program máme ještě na několik let.

Nemáš, Jiří, někdy pocit, že tvé celoživotní zaujetí Slováckem tě mohlo v něčem i omezit? Například v posledních desetiletích v rozletu a poznávání světa?

Ne. Naopak mám pocit štěstí v tom, že mám pro koho psát, mám svoji skupinu zhruba patnácti set čtenářů a zavítám-li kamkoli od Mikulova po Napajedla, všude mám mnoho kamarádů, s kterými se mohu obejmout kolem ramen a zazpívat si. To není omezení, to je dar. Pod pojmem „poznávat svět“ si každý může představovat něco trochu jiného. V mém věku člověk netouží po rozletech, ale spíš se halasovsky vrací. Já mám kam. I to je poznávání světa.
Navíc díky zaujetí Slováckem jsem se před lety dostal až za obratník, na druhou polokouli, na ostrov Tchajwan. Oficiální název státu je Čínská republika na Tchajwanu, v dobách koloniálních byl ten ostrov znám pod názvem Formosa. V polovině 90. let jsem tam doprovázel jako novinář soubor Hradišťánek na Festival dětských her v I-Lanu. A zažil jsem tam nejromantičtější a svým způsobem až mysteriózní příběh svého života. Při procházce parkem, kde se odehrával festival (podotýkám, že byl asi čtyřikrát větší než strážnický), jsem se setkal se skupinou herců a tanečníků, kteří právě předváděli své vystoupení. Byla mezi nimi Číňanka, která mě okamžitě zaujala svou krásou. Po představení jsem ji požádal o společnou fotografii. Někdo nás mým fotoaparátem vyfotil. Za dva dny jsem měl fotografie, ale marně jsem hledal tu skupinu, abych dívce mohl fotografii věnovat. Jako by se po ní země slehla.Po pár dnech jel soubor na výlet a navštívil taoistickou svatyni. Tam jsme pozorovali náboženské obřady a způsob modlitby. Asi za tři dny nato jsem vyšel se skupinou našich dětí na procházku do centra I-lanu. Dal jsem jim u tržiště rozchod, koupil meloun a vyhledal nejbližší taoistickou svatyni. Zapálil jsem tyčinky, na oltář položil meloun coby obětinu a asi v půlhodinové soustředěné duchovní meditaci myslel jsem na to, že bych se rád s tou dívkou ještě někdy sešel.Poté čekáme na nároží křižovatky centrálních ulic na poslední opozdilce naší skupinky, když někdo z dětí volá: „Pane redaktore, támhle na vás někdo mává!“ V tisícihlavém davu Číňanů na bicyklech, kteří proudili ulicí širokou jako Václavák, jela Cherry, tak se ta dívka jmenovala, mávala na mě a mířila k chodníku. Tak jsme se setkali podruhé a pak už jsme se vídali každý den. Když jsme odlétali z Tchajwanu, řekla mi, že mě určitě přijede navštívit. V polovině prosince toho roku mi přišel telegram, abych ji čekal na Ruzyni – 24. prosince! Nebyla křesťanka, o Štědrém dnu nic nevěděla. Dodnes si říkám: byla to pouhá náhoda? Tehdy jsme se setkali potřetí a naposledy. Já pak jednou natankoval demižon vína, zavřel se na chatě na Trnávkách a během pár dnů vychrlil sbírku básní Léto v I-lanu. Zpěvačka Fen yun Song ji přeložila do čínštiny, Bořek Zeman k ní udělal ilustrace a já ji v malém nákladu vydal jako česko-čínskou bilingvu. Část nákladu jsem poslal do I-Lanu a část Cherry Zan.Tím ten příběh skončil, protože žádný z nás dvou neuměl anglicky, takže jsme si nemohli psát, celý náš vztah probíhal od počátku beze slov. Nicméně určité pokračování vlastně měl a dosud má. Ještě na Tchajwanu jsme se členy souboru v jedné čajovně v I-Lanu založili Tchajwan klub, jediný v republice, a ve spolupráci s TECO, což je Tchajwanská kulturní a hospodářská kancelář v Praze, po řadu let pořádali výstavy a vystoupení tchajwanských souborů v našem regionu. A já, jeho někdejší dlouholetý předseda, jsem každoročně účasten 6. října v Praze na recepci pořádané u příležitosti státního svátku Čínské republiky na Tchajwanu.

Smůla, čekal jsem zajímavější happy end. Mne teď ale víc než avantýry na Tchajwanu zajímá tvé působení na Kudlově, kde ses uplatnil jako filmový scénárista.

Nejen to, dokonce jsem pět let ve Filmových ateliérech na Kudlově, tehdy v 80. letech to bylo Filmové studio Gottwaldov, byl náměstkem ředitele pro tvorbu, jinak řečeno šéfdramaturgem, a koncem 90. let krátce i jeho ředitelem. Ale moje spolupráce s filmem je staršího data. Na počátku 80. let vydal Klub sportu a kultury ve Vlčnově pod názvem Vlčnovské vyprávěnky moji sbírku pověstí a vyprávěnek. Nevím, jakou cestou se dostala ta knížka do rukou národní umělkyni Hermíně Týrlové, ale jednoho dne zazvonil v redakci novin, kde jsem tehdy už pracoval, telefon a volal někdo z Kudlova z dramaturgie, že se paní Týrlové líbí jedna z vyprávěnek a že by ji chtěla natočit jako animovanou pohádku. A pozvali mě do ateliérů. Tak jsem se v roce 1978 setkal s paní Týrlovou a pod jejím vedením psal filmový scénář. O rok později vznikl animovaný snímek Jak si Jakub naposledy vystřelil, namluvený Josefem Somrem a s hudbou Petra Ulrycha. To byl začátek mojí spolupráce se zlínskou dramaturgií, která mě pak mírně tlačila k tomu, abych vzhledem ke své kantorské praxi napsal scénář k hranému filmu ze školního prostředí. Výsledkem byla komedie Pětka s hvězdičkou, v roce 1985 ji natočil režisér Mirek Balajka. V té době se tento film stal jedním z nejprodávanějších filmových titulů do zahraničí a kromě peněz přinesl i četná ocenění z festivalů. Mně otevřel dveře do studia na Kudlově a k další scénáristické práci. Film, ve kterém jsem napsal roli pro Lubora Tokoše, se jmenoval Poklad rytíře Miloty, a na Buchlově a v Chřibech ho natočil Evžen Sokolovský ml. V brněnském televizním studiu vznikl v režii Rudolfa Tesáčka v roce 1989 zajímavý hraný televizní film Jízda králů (ten je dnes možné celý vidět na Youtube), psal jsem i scénáře k animovaným a dokumentárním snímkům a píšu je vlastně dodnes – pro studio SKYFILM v Prostějově režiséra Ivana Stříteského. Náš poslední film Lednický park vypravuje získal hlavní cenu v kategorii TEMPORA MUTANTUR (Časy se mění) na letošním Ekofilmu v Ostravě.

Čím byly všechny tyhle zkušenosti zajímavými pro tebe a naopak – jaký „zisk“ přineslo tvoje působení novinám v Hradišti, časopisu v Břeclavi či filmu ve Zlíně?

Co dalo studio mně, to jsem už zmínil. Co jsem dal studiu já? Ta otázka už nemá smysl, když tvorba ve studiu zanikla a to, čím jsem mu případně prospěl nebo neprospěl, nemá žádnou kontinuitu. Samozřejmě, když se podíváme na tvorbu zlínského studia, vždycky, nejen za mé éry, z něho vycházely kvalitní filmy pro děti a mládež. Ale je třeba dodat, že role vedení na konečné podobě, respektive umělecké hodnotě jednotlivých děl, je vždy marginální; nejlepší je, když moc nepřekáží tvůrcům. Pokud jde o noviny, odkazuji na úryvek nikoliv mnou vypracovaného hesla „Slovácký deník“ ve Wikipedii: „V roce 1979 se šéfredaktorem listu stal Jiří Jilík, jehož články zaměřené na historii a folklor regionu z něj udělaly čtivý tisk. Ve funkci šéfredaktora setrval až do roku 2007.“

Docela by mě zajímalo, co soudíš o současném stavu novinářské branže?

Já si myslím, že novináři jsou stejní dnes jako byli včera. Výborní, dobří, horší i špatní. Co ale podle mne podléhá změně k horšímu je prostor, jaký novináři mají k tomu, aby mohli dělat dobrou práci. Musím říct, že nejlepší doba pro tisk byla v 90. letech, kdy noviny vlastnil český majitel; a tomu nešlo v prvé řadě o zisk, o byznys, stačilo mu, aby si na sebe noviny, respektive redaktoři vydělali. V redakci týdeníku nás bylo dvanáct, redaktoři se pohybovali v terénu, přímo mezi lidmi, byl čas na přemýšlení, uvažování o koncepci, kterou jsme si stanovili sami. Ti dobří novináři, pro které je psaní potřebou, takový prostor dokážou využít a na výsledku, na novinách, je to poznat. Dnes je jich v redakci pět šest lidí a dělají deník. Jejich prostor se velmi citelně zúžil, protože je jich málo, a tak se stávají jen fabrikou na zprávy, většina věcí se vyřizuje po telefonu a novinář se objeví vždy jen na chvilku, aby udělal fotku, poznamenal si fakta, poslechl něčí názor, a v tu ránu je pryč, aby stihl co nejvíc akcí. Poslední majitel skoupil kdysi všechny okresní týdeníky, změnil je na deníky a všechny propojil celostátní platformou. Učinil tak nikoliv proto, aby noviny byly lepší, ale pouze proto, aby víc vynášely. No a přidejme k tomu fakt, že redaktoři jsou bídně zaplaceni, takže těžko najdete v redakci vysokoškoláka, ale ani středoškoláci tam nevydrží, postupně odcházejí za lepším výdělkem. V redakci tak chybí lidé s dlouholetými zkušenostmi, profíci, kteří znají řemeslo. Noviny, které jsou prioritně nosičem inzerce a jejich management se nestará o tvůrčí prostor, ale jen o to, aby byly ziskové, se těžko mohou stát novinami, z nichž cítíte vášeň těch lidí, kteří je tvoří.
Nízkonákladové tiskoviny, které se snaží nepodlehnout komerci, se často dostávají do finanční problémů, viz Kulturní noviny, které dnes Jirka Plocek vydává jen na internetu. O přežití bojuje Malovaný kraj, jehož dva redaktoři, místo aby se věnovali časopisu, leští kliky po různých úřadech s prosíkem o dotaci. Vskutku nedůstojné. Nadvláda peněz dnes je stejně špatná, jako byla nadvláda ideologie za bývalého režimu. To platí koneckonců nejen o novinách. Ale nerad bych zevšeobecňoval, mohu mluvit jen ze své zkušenosti z regionálního tisku, jistě jsou i noviny, jejichž majitelům nejde prioritně o byznys. Za takové mám kupříkladu Literární noviny, podle mne nejlepší noviny na současném trhu.

Knihkupci i vydavatelství dnes pláčou nad tím, jak špatně se knížky prodávají. Ty své publikace vydáváš ve vlastním nakladatelství. Je rentabilní? Byla to tvoje touha nebo je to z nouze ctnost?

Je to z nouze ctnost, jíž touha není překážkou. V roce 2002 jsme založili s několika kamarády tzv. Expedici Chřiby a výsledky našich cest publikovali postupně jako seriál v novinách, které jsem redigoval, a posléze v knižní podobě v malém regionálním nakladatelství. Vyšlo postupně pět svazků. Jeho majitel, mimochodem člen naší Expedice, předčasně zemřel. Chodili jsme po Chřibech dál a stále se ozývala poptávka po pokračování Chřibů záhadných a mytických. Aby edice nezanikla, zřídil jsem si nakladatelství, protože jsem tu práci uměl. A vedle chřibské edice vydám občas i svoje texty. Obejdu se bez dotací a sponzorů a jsem mírně rentabilní. Nejsem movitý, abych mohl být v mínusu, ale mám stabilní okruh čtenářů a strategii, tak to vcelku jde.

Blížíme se k závěru tohoto rozhovoru a já ti položím pár odlehčujících (nikoli však lehkých) otázek.
Kdybys měl tu moc, kde bys začal s nápravou současných problémů Česka?

Protože v demokracii takovou moc nikdo nemůže mít, dá se předpokládat, že bych v takovém případě byl více nebo méně osvícený panovník. Vládl bych prostřednictvím dekretů. Prvním by bylo zrušení nesmyslných krajů, včetně toho zlínského. Druhým návrat k zemskému zřízení. A třetím by bylo potlačení vzpoury těch, co se jim to nelíbí.

Jsi optimista nebo pesimista?

Dokud vycházejí v tomto státě Literární noviny, jsem mírný optimista.

Jaký humor preferuješ?

Takový, který je k smíchu.

Jak snášíš kritiku?
Pokud se netýká přímo mne, tak s ní nemám problém.

Co tě dokáže spolehlivě namíchnout?

Výmluva z pohodlnosti, že něco nejde.

Umíš se pohádat?

Ano, zpravidla v podnapilém stavu.

Uveď tři své vlastnosti, na které nejsi zrovna pyšný.
a) Mám raději nepořádek, v němž se vyznám, než pořádek, k němuž je zapotřebí mapy, aby člověk věděl, kam co žena uložila.
b) Co mohu udělat dnes, rád odkládám na zítřek.
c) Vyhýbám se práci, která mne nebaví, i když je zapotřebí.

Kdyby tě Kecal nabízel Mařence, o kterých přednostech by zapěl? Ale važ slova, protože se pod ně podepíšeš!

I kdyby ti někdy zahnul s jinou,
budeš vždycky jen ty jeho milou…!


Rozmlouval: Bohuslav Matyáš

ZVUK, 3/4 2013

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

1. srpna Uh. Hradiště, Park Rochus,  18.00 hod.,Žitkovské čarování. Účinkují sbor Čečera a Gajdoši z Kopanic

15. srpna, Uh. Hradiště, Kafeuprostřed, 19.30 hod., O Hradišti a Slovácku s Vladimírem Doskočilem

14. září, Kunovice, Městská knihovna Kunovice, 17.00 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, Místní knihovna, Žítkovské čarování

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode