... novinář a publicista ...

Tak to vidím také já - text Ivana Dejmala

26.01.2010 19:33

CO S EVROPSKOU KULTURNÍ KRAJINOU NA KONCI DVACÁTEHO STOLETÍ?
Převzato ze sborníku  
Hájek T., Jech. K. (eds.), 2000: Téma pro 21. století
Kulturní krajina aneb proč ji chránit?
Vydalo MŽP ČR, Praha.


Než začneme hledat odpověď na položenou otázku, je nutné vzít v úvahu, že:

Harmonická kulturní krajina je prožraným svrchníkem po dědovi.

Harmonická krajina byla ve své podstatě z větší části nezáměrným vedlejším produktem života agrární společnosti. Její základní organizace plně odrážela po staletí získávanou technologickou zkušenost tradičního zemědělství a neméně tradiční vzorce sídelní kultury jejích obyvatel. Struktura plužin, sídel a cestní sítě se nadto podrobovala možnostem místa a rozměru dostupné výrobní a dopravní technologie. Postavení rolníka jako správce rodového majetku a charakter zemědělské práce předindustriální éry se postaraly o stálé osvojování tradicí předávaného řádu a v důsledku toho i o stálou péči obývanému území. Člověk agrárního věku žil v otevřeném prostoru a vnímal jeho rozměr po většinu roku dokonce bosýma nohama. Na cestě potřeboval stín aleje a na poli pro sebe a pro dobytek chládek osamělého stromu a studánku, aby netrpěli žízní. A potřeboval tu i místa, kam se je možno v radosti nebo žalu „utíc“ a obrátit se prosbou či poděkováním k Bohu.

Tyto stopy hospodářského a duchovního života venkovské komunity v krajině zpětně udržovaly, upevňovaly i spoluvytvářely kulturní vzor, jemuž vděčily za svůj původ a obměnu. Křesťanskou duchovní kulturu venkova tak až do poloviny našeho století nedokázalo rozvrátit ani osvícenství, ani positivismus, protože nepřinesly podněty k hmotné destrukci tradičního krajinného prostoru. To se povedlo až liberalizmu a komunizmu. Jednomu skrze ekonomické a druhému skrze politické poměry.

Smrt tradičních hospodářů i krajiny skrze tlak na duši byla zvláště bolestná. Litovali sebe i ji a ona pak „pro lítost dlouho umřít nemohla“. Nakonec to byli fyzicky oni, kdo bezprostředně zrušil meze a krávě místo jména vrazil visačku s číslem do ucha. Mnohý hospodář pak přišel postát do kravína, kde na sebe se svou stračkou dlouhé chvíle smutně civěli, a nejeden hospodář se chodil polím a dědům na hrob omlouvat. Byli i tací, kteří to řešili sebevraždou. Bylo to větší, než mohli snést. Drtil a proměňoval je jak odpor, ve kterém zůstali sami, tak i nechtěná spoluúčast, a snad nejvíce pak ztráta naděje na konci šedesátých let, když pochopili, že definitivně jinde a ani vítězství sebeprogresívnějšího politického proudu ho nemůže vrátit do starých kolejí. Pak teprve přestali bránit cestu, po které se se svou ženou poprvé vedli za ruce a strom, pod který pomysleli na kluka, který dnes emigroval a brousí karosérie kdesi v daleké cizině.

Teprve potom mohla i krajina spokojeně umírat. Od někdejšího rozorávání mezí se postoupilo k systematické „hospodářsko technické úpravě pozemků“ podle „plánů souhrnných pozemkových úprav“. Bylo tak rozoráno 450 000 ha luk, 240 000 ha mezí, 50 000 ha remízků, víc jak dvě třetiny polních cest a zlikvidováno kolem 45 000 km liniové zeleně. Odhaduje se, že tak bylo vykáceno několik desítek milionů stromů a sta miliony metrů čtverečních keřových porostů. Průměrná velikost pozemků se zvětšila téměř stokrát – z 23 arů v roce 1948 na 20 ha k roku 1990. Byla také vysušena převážná část mokřadů a napřímena a technicky upravena většina potoků a horních toků řek. To většinou v souvislosti s plošným odvodněním, které postihlo přes 1,5 milionu ha.

 

V krajině nežijeme a krajinou nechodíme

Stejně razantně byl proměněn i život venkovského člověka. V důsledku ekonomických tlaků na charakter výroby se zemědělstvím živí čím dál méně lidí. Ti, co zbyli, jsou daleko více řidiči a strojníky, přestože jsou už místa, kde nikdo naopak kosu naklepat neumí. K zemi i nebi mají často velmi daleko. V kabinách traktorů se jim tradovaná řeč o „vůni země a zpěvu ptáků“ jeví prázdným romantickým blábolem. Po polích pěšky nechodí, natož naboso. Ostatně je málo času a pěšák je pomalý a po zbylých cestách to vlastně ani moc nejde. Změnily se ve vyježděné rýhy plné bláta a kaluží a na silnici musí být chodec v neustálém střehu, aby nepřišel o kejhák. Zkrátka žádná pohoda na to, aby se sem člověk utíkal s radostí a vydával hledat na žal útěchu a tak místa, kde už nikdo Boha nehledá, obrůstají bezem a kopřivou. Práce a její místo se vydělily z jednoty života někdejšího hospodáře a krajina přestala být domovem. Je jen výrobním prostorem a když je padla, tak vzdáleností mezi prací a hospodou nebo ložnicí. Pro nás ostatní je pak prostorem mezi body A a B našeho zájmu, a tedy překážkou k překonání.

 

Nepotřebné nikdo nechrání

Tradiční krajinné prvky, vytvořené minulým způsobem života, tak ztratily důvod své přirozené existence. Nový způsob utility je postavil mimo řád užitku a účelu, ze kterého vzešly, a ze své logiky nemůže pro důvod jejich další existence nalézt kladnou odpověď:

K čemu je alej, když v ní nikdo nechodí a ovoce je samej prach a olovo. Tak akorát proto, aby se člověk, když sjede ze silnice, měl o co přerazit.

K čemu je strom, když stíní jenom pole, dávno není znamením, že dvacet kroků vpravo je mělko a musí se zpomalit voli a držet pevně pluh a při setí přidat dvě hrstě, aby byla pšenka vyrovnaná. Traktoru je to jedno a sečka takovému vzkazu nerozumí. Navíc mrcha strom ohýbá zrcátko a dře větvema o kabinu.

K čemu je mez, když to, co je mé, určuje jedině list vlastnictví a ani Fraňkovy haranti už nemaj kozu, kterou tu dřív pásal jejich tatík za žně na oplátku.

K čemu je studánka, když k ní nevede cesta a voda je samej dusičnan a stejně se z ní nedá pít a dobrá je tak leda pro komáry. Navíc rozbahňuje pole a co nezořeš, zaroste kopřivou a bodlákem.

K čemu jsou dobrý Boží muka v poli, když se už stejně nikdo nekřižuje a nemodlí a těch pár svíčkovejch bab ze vsi by se sem už stejně nedobelhalo.

 

Krajinu nelze chránit nezávisle na kulturním vzoru, který ji vytvořil

Člověk konce dvacátého století však nepoměřuje tradiční prvky kulturní krajiny pouze novou utilitou. Ví, že jsou stopami života. Ovšem života, jehož způsob mu je cizí, života kterým nežije a možná ani žít nechce, a hlavně mu nic neříká. Na druhé straně ale ví, že mizení i stav minulých stop v krajině je zároveň zamýšlenou i nezamýšlenou stopou a svědectvím jeho života. Přichází časem na to, že leccos z toho, co zrušil a odstranil z krajiny, mělo význam i pro jeho způsob pobývání na světě a v míře užitku je to ochoten obnovit nebo tolerovat třeba i z estetických pohnutek.

Může tak dokonce načas zajistit biologickou rovnováhu a uchování artefaktu v krajině. Nemůže však takto ponechané nebo obnovené prvky kulturní krajiny nadat schopností zpětně udržovat, upevňovat a spoluvytvářet kulturní vzor, který by zajišťoval jejich existenci. Tu mohou nabýt jen v řádu, kde je péče o svět a nikoli maximalizace osobního zisku středobodem života.

 

Změna kulturního vzoru je úkol, na který ochrana krajiny sama nestačí

Dnešní situace je taková, jaká je, proto, že jsme odmítli o svět pečovat a snažíme se jej ovládnout a vlastnit. Tuto cestu odmítáme opustit dokonce tak tvrdošíjně, že tváří v tvář dílu zkázy tvrdíme, že je třeba jen něco maličko poopravit a pobídka ovládnutí se stane tou nejlepší péčí.

Skutečnost začátku třetího tisíciletí, a tedy i krajinu, proto bude bezpochyby nadále zásadním způsobem ovlivňovat především hospodářský liberalizmus se svou snahou o absolutní deregulaci hospodářských procesů, s nadřazováním tvorby kapitálového zisku jiným společenským hodnotám a zájmům, se soustavným tlakem na omezování veřejných výdajů a s cílenou podporou orientace většinové společnosti na prosperitu, kult prestiže z vlastnění a života v přepychu, individuální úspěch v soutěži a maximalizaci osobního zisku.

Krajina třetího tisíciletí proto v nejlepším případě ponese vedle v potu tváře uchovaných zbytků dědictví i stopy našich proher a úspěchů na cestě společnosti k nalezení nového kulturního vzoru. Alternativou je její rozpad na výrobní a urbanizovaný prostor a zpustlou divočinu.

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

21. června, knihovna Beroun. Žítkovské čarování.

24. června, Strážnice, skanzen, 11.00 hod. Slovácká čítanka, pořad v rámci MFF Strážnice.

27. června, Boršice,  18.00 hod. beseda o knize Muž, který viděl démona

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode