... novinář a publicista ...

U Zlaté koruny

05.10.2009 17:25

Ukázka z knihy
U Zlaté koruny. Příběh lékárny a lékárníka Josefa Stancla

Vydalo nakladatelství PETRA Uh. Hradiště, 2007

Šel malíř chudě do světa...

Josef Stancl ke všem svým úkolům, které před sebe politickými a veřejnými aktivitami navrstvil, připojil ještě jeden, který bychom dnes pojmenovali úsilím o uchování lidové kultury. Tato tendence poukazovala na národní kořeny projevů kultury venkovského lidu, zejména lidového umění, a potřebu tyto kulturní statky studovat, třídit a ochraňovat. Nejvýraznějším projevem tohoto zájmu se stala Národopisná výstava Českoslovanská v Praze r. 1896, jíž předbíhala léta příprav.

Na Slovácku našlo toto hnutí oporu ve skupině, v níž Josef Stancl sehrál významnou roli. Svou autoritou zaštítil ty, kteří se snažili lidové umění Slovácka rehabilitovat v očích „lepší“ společnosti, jež považovala kulturu selského stavu za kulturu nižšího řádu. Změnit vnímání hodnot nešlo ze dne na den; byl to nejednoduchý proces, vyžadující nejen nadšené znalce lidového prostředí, ale i materiální zabezpečení. Dnes jsou lidé, kteří finančně podporují neziskové aktivity, nazýváni sponzory. V dobách, v nichž se pohybujeme my, se užívalo libozvučnějšího pojmenování mecenáš. Zásluhy lékárníkovy byly postupně zastíněny národopisnými aktivitami Josefa Klvani a Františka Kretze a uměleckými ambicemi malíře Joži Uprky a dnes jsou již zapomenuty. Právě proto cítíme povinnost na ně upozornit a říci – bez Josefa Stancla by nebylo Slovácko takovým, jakým je.

Hradišťský lékárník nebyl umělecky kreativní osobností, ale umění ctil, ať šlo o hudbu, divadlo či umění výtvarné. Debatám přátel, které se kolem uměleckých otázek točily, spíše naslouchal, než aby do nich zasahoval, ale byl vždy připraven podpořit svým vlivem i finančně to, o čem byl přesvědčen, že je dobré a správné pro Slovácko. S některými z jeho přátel z tohoto okruhu, konkrétně s Viktorem Nečasem jsme se již letmo setkali. Jeho druhem, blízkým jak věkově tak názorově, byl František Kretz, který koncem 80. let byl řídícím učitelem v Kunovicích a od r. 1892 redaktorem Slováckých novin. Proslul také jako zanícený sběratel lidového umění. Kretz byl zvláštní povaha, k stáru podivín, ale když mu bylo třicet, byl to pověstný bonviván, o jehož veselých kouscích a recesích se vypravovaly mnohé historky. Josef Stancl si svérázného sběratele oblíbil; jako by v jeho spontánnosti a bohémství shledával to, o co jeho samotného život připravil, spoutaje ho mnohými povinnostmi i společenskými konvencemi. Rezervovanější postoj k němu měla paní Antonie, právě kvůli oné nevázanosti, s níž překračoval společenské normy a konvence.

Častým hostem v domě U Zlaté koruny byl i profesor kreslení a přírodopisu na hradišťském gymnáziu Josef Klvaňa. S Kretzem jej spojoval zájem o lidovou kulturu Slovácka, o tradice a kroje. Na gymnáziu studoval talentovaný Cyril Mandel z Velké n. Veličkou, jehož prostřednictvím se Klvaňa seznámil s Jožou Uprkou (1861-1940). Ten se často vydával do Hradiště a okolí malovat. V době trhů a tarmaků, kdy se do města sjížděli trhovci ze Slovácka i moravskoslovenského pomezí, nalézal bohatou škálu lidových typů, které ho inspirovaly k nejednomu obrazu.

Prvním, kdo upozornil na velikost Uprkova talentu, byl redaktor Slováckých novin Theodor Cejnek. Ten našel spojence právě v Klvaňovi a Kretzovi, znalcích lidového prostředí a estetiky, kteří jeho přesvědčení dokázali podepřít odbornými argumenty. Významným podporovatelem Uprkovým byl i další hradišťský redaktor Jan Janča. Tato skupinka bojovala na stránkách moravského tisku za Uprkovo uznání navzdory nepříznivým ohlasům u pražské kritiky, která až do poloviny devadesátých let jeho tvorbu tvrdošíjně odmítala. Odmítali ho i vlivní novináři, kteří svými výroky a recenzemi formovali veřejné mínění a ovlivňovali tak poptávku.

Nabídka přátelství a morální podpora, kterých se Uprkovi v Hradišti dostalo, proto pro něho hodně znamenaly. Nemohly však vyřešit jeho sociální situaci. Rodina na studiích malíře nepodporovala a obraz od neznámého vesnického – a podle Prahy i nevýznamného - malíře si zpočátku koupil málokdo. Udělat Uprkovi jméno a najít kupce na jeho obrazy se proto stalo prvotním záměrem Uprkových přátel. A tehdy je napadlo požádat o pomoc Josefa Stancla, muže zámožného a současně společensky vlivného.

O rozhodující roli redaktora Cejnka při osudovém setkání Stancla s Uprkou nám zanechal svědectví Josef Klvaňa: „V zimě mešká Uprka v Hradišti, kdež zařídil mu malý ateliér přítel jeho vzácné oddanosti mag. farmacie p. Nečas. Je to zvláštní věru úkaz u nás, že malíř, jako je Uprka, nenachází podpory v kruzích, jež by mohly a měly mu rozuměti, jež by hmotně tak mnoho pro rozvoj jeho talentu učiniti mohli. A tu setká se náhodou prostřednictvím redaktora Th. Cejnka, který jej z prvních pochopoval, s osobností, která nikdy dříve neměla užšího vztahu k umění, která však instinktem jakýmsi pozná sílu Uprkovu a odevzdá se jemu šlechetně se vším svým majetkem, nikomu o tom nemluvíc, nikde obětavost svou nevynášejíc a trpělivě čekajíc, až Uprka trochu si pomůže a oběti zase vrátí. Je to až pohnutlivé, však příliš intimní, než aby se dalo tuto šíře vykládati,“ napsal v roce 1896. Klvaňa sice onu osobnost nejmenuje, ale ze všech souvislostí i z oné diskrece, jíž by nebylo zapotřebí, pokud by nešlo o osobu ve společenském postavení, je patrné, že jde o Josefa Stancla.

Součástí „zachranné sítě“ byla mediální kampaň. Prostřednictvím Stanclových Slováckých novin a Jančovy Slovače se hradišťská veřejnost dozvídala o Uprkovi, o jeho nesporném talentu a hodnotě jeho tvorby. A když názor novin koupí několika obrazů potvrdil i zemský poslanec, i mnozí další Hradišťané zatoužili mít na zdi Uprkův obrázek. Uprkova osobnost začala vystupovat z dosavadní anonymity.

Praktický postup malířova „zviditelňování“ vylíčila v knize Besedy s Jožou Uprkou Uprkova dcera Božena Nováková-Uprková. Uprka maloval na různých místech a potřebné zázemí měl v několika přechodných ateliérech, kupř. v Kyjově nebo ve Vlčnově, kde delší dobu zpracovával náměty. Hotové obrazy nosil nebo posílal na prodej do Hradiště, „na bursu“, jak se říkalo Stanclově lékárně. Ujali se jich Nečas s Kretzem, jeho kamarádi, a zatímco Uprka si „odskočil za súchovskými nebo velickými přáteli, přičiňovali se hradišťští, aby něco z obrázků prodali.“

Stanclova lékárna se navíc stala i jakousi prodejní galerií: „Nadaný náš slovenský malíř akademický p. Joža Uprka vyložil v lékárně pana poslance Stancla několik obrazův svých. Bližší sdělení o malbách i adrese p. Uprky z laskavé ochoty podává pan magister Nečas,“ dočteme se ve Slováckých novinách koncem roku 1891.

Aby měl malíř zázemí při delších pobytech v Hradišti, dal mu Josef Stancl k dispozici sklep v mařatických vinohradech, lépe řečeno horní obytné patro. Zde mohl v klidu zpracovávat studie pořízené ve městě a v okolí a také si vyzkoušet malbu na omítku, jak o tom ještě uslyšíme. V roce 1891 mu nabídl magistr Nečas byt ve svém domě v Královské ulici. Později se tam přistěhoval i Kretz a tak tam bydleli všichni tři – v patře magistr Nečas, v přízemí s oknem do ulice sběratel František Kretz a v zahradě, v altánu, postaveném stavitelem Schaniakem za 279 zl. 45 kr. jako ateliér, Joža Uprka. Jeho kontakt s městem se zintenzivnil.

Následovalo Uprkovo uvedení do hradišťského sokolstva a Měšťanské besedy (v rodinném Uprkově archivu se zachovaly sokolská i besední legitimace). V těchto spolcích jej Josef Stancl představil významným představitelům hradišťské vlastenecké společnosti a otevřel mu tak cestu k drobným i větším zakázkám výtvarné práce. Tak mu kupř. byla zadávána výzdoba sálů v Besedě a Redutě při plesech či jiných společenských událostech. Nešlo jistě o velké honoráře, ale Uprkovi pomáhaly překlenout dobu, kdy byla nouze o zákazníky.

„V sobotu byl v Besedě hasičský bál, můžeš sobě myslit, že jsem několikráte vzpomněl loňského roku, kde tys veškerou dekoraci řídil a prováděl, nebylo to proto také letos tak pěkné,“ píše v lednu 1893 Viktor Nečas Uprkovi do Paříže.

Občas se Stanclovi podařilo sjednat pro Uprku i větší zakázku na výzdobu kostela anebo kaple. Stalo se ovšem několikrát, že zákazník obraz odmítl, protože se mu nelíbil, zvláště tehdy, když malíř použil pro portréty svatých jako model tváře konkrétních vesničanů, lidových typů. V takovém případě pak obraz odkoupil Josef Stancl a - jak podotýká jeho dcera - dával za ně slušnou cenu. Tak tomu bylo v případě obrazu P. Marie Růžencové, objednaného kterousi farou, který ale pan farář pro liturgické nesrovnalosti odmítl převzít a tedy zaplatit. Obraz je v držení rodiny Stanclovy podnes.

A byl to také radní Stancl, který prosadil, že město dalo Uprkovi významnou zakázku – v roce 1892 mu svěřilo výzdobu zasedací síně v nové budově Rolnické záložny, která v tomtéž roce začala sloužit i jako radnice. Malíř zakázku dostal přesto, že neměl s tímto druhem malby žádné zkušenosti a radnice mu dala přednost před jinými renomovanými uchazeči jakými byli Antonín Slavíček či Jano Koehler.

Díky práci na radnici mohl malíř uskutečnit svůj sen - studijní pobyt v Paříži. Nápomocni v získání prostředků na cestu a pobyt mu byli i ostatní přátelé, kteří zorganizovali prodejní výstavy jeho obrazů. Při své víře v Uprkův talent si předvídavě pohrávali s myšlenkou, že jeho dílo ocení dřív cizina než domov. Což se koneckonců také potvrdilo.

Uprka se na výzdobu radnice musel připravit, neboť dosud neměl s nástěnnými malbami zkušenost a potřeboval si postup vyzkoušet. A tak se opět na nějaký čas odstěhoval do Stanclova mařatického sklepa. Na prvních nástěnných malbách Mladá láska a Jaro, jimiž vyzdobil místnost nad sklepem, si vyzkoušel techniku i barvy. Lékárník s ostatními přáteli samozřejmě se zájmem sledovali jeho práci.

Hradišťský malířský mistr Rudolf Kubíček (otec pozdějšího akad. malíře Rudy Kubíčka st.), kterému byla svěřena ostatní malířská výzdoba, si na ty chvíle později zavzpomínal: „Ještě dnes se mně vybavuje obrázek, jak sedí za poledne mistr Uprka na zemi opřen o zeď a obědvá kus vuřtu, ke kterému s chutí přikusuje chléb a pije pivo přímo z láhve. A když za ním občas přišli ti jeho kamarádi, pan Nečas, Stancl, Vysloužil, Klvaňa, Kretz aj., to bylo škádlení a vtipů.“ A připojil, že lékárník zvával večer po práci Uprku i se společností na víno do mařatického sklepa.

Honorář ve výši 1810 zlatých a peníze z prodeje obrazů skutečně umožnily Uprkovi odjet v r. 1983 na pár měsíců do města umělců na Seině. Po celou dobu, co byl v cizině, fungovala lékárna U Zlaté koruny jako Uprkův peněžní ústav. Jeho finanční záležitosti měl na starosti Viktor Nečas, který pro něho přijímal peníze za prodané obrázky z výstav a posílal za ním do ciziny zálohy, jak kdy potřeboval. Všichni také se zájmem očekávali návrat malíře z cesty. Joža Uprka na to po létech vzpomněl: „Dyž sem sa vrátil z Paříža (březen 1893), hradišťští kamarádi ňa už čekali. Šeci byli zvědaví, s jakú sem dojél, co sem si dovézl, no, jak už to bývá, dyž zajímá každého něco iného. Na příklad Gracián Čech, dyž u mňa viděl cylindr a déščník s futrálem, ešče ten večér sem mu to mosel prodat.“

Uprkův ateliér v domě Nečasově i Stanclův mařatický sklep se staly místem pravidelných schůzek. „Nebylo divu, že se otec v Hradišti cítil jako doma a že ze studijních cest spěchal tam mezi své přátele, aby i oni měli účast na jeho dojmech, které si přivezl. Celé to společenské prostředí, v němž tehdy otec žil, sílila myšlenka národního uvědomění s povinností uchovat, co se uchovat dá,“ poznamenává Božena Nováková - Uprková.

V roce 1894 se dostavil první velký úspěch – nikoliv v Praze, ale v Paříži. Na jarním pařížském Salonu v r. 1894 získala Pouť u sv. Antonínka četné uznání (Mention honorable) a stala se předmětem mimořádného zájmu kritiky i veřejnosti. Francouzský kritik Alexandre 30. dubna 1894 o obrazu referuje ve francouzském tisku: „Je to scéna chvějivá, planoucí, červená, zelená, bělostná, vynikající pohybem a živým pozorováním a je politování-hodné, že nemáme u nás tolik malířů, kteří by viděli a předváděli život vlastní země s takovým talentem jako tento cizinec.“

Teprve o rok později, na jaře 1895, vzala na vědomí mimořádný Uprkův talent i Praha – na výstavě Topičova salonu a ještě na konci téhož roku získal ocenění i od Akademie věd a umění.

Uprkova cesta ke slávě byla otevřena. Zasloužili se o to ti, kteří jej nezištně a obětavě podporovali a vytvořili mu všestranné zázemí v Hradišti, tak ti, kteří za něj „bojovali venku“ – malířka Zdeňka Braunerová, malíři Luděk Marold a Alfons Mucha, spisovatel Vilém Mrštík a další. Ti všichni jako by podvědomě cítili, že Uprka je víc než malíř žánrových obrázků, že je syn svého kraje předurčený k tomu, aby prostřednictvím svých obrazů zvěčnil a zprostředkoval světu jedinečnou duchovní krásu Slovácka.

Souběžně se snahou Uprkových přátel prosadit malíře a jeho umělecký názor na Slovácko zaznamenáváme i druhý proud – zmocnit se Slovácka tak říkajíc vědecky. Významné podněty k tomu poskytlo období příprav Národopisné výstavy českoslovanské.

(Kniha byla oceněna regionální Cenou Miroslava Ivanova.)

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY, AUTORSKÁ ČTENÍ

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení

5. prosince, Koryčany, Městská knihovna, U nás na Slovácku, autorské čtení

17. ledna 2018, Záhlinice, Muzeum F. Skopalíka, Žítkovské čarování. Spolu s Gajdoši z Kopanic

29. ledna, Žítková, penzion, Žítkovské čarování (neveřejná akce)

8. února, Slavičín, Městská knihovna, Jdu Slováckem krásným, autorské čtení. Spolu s Vlčnovskými búdovými umělkyněmi

24. dubna, Rohatec, knihovna, Žítkovské čarování. Spolu s Gajdoši z Kopanic.

17. ledna, Muzeum F. Skopalíka, Záhlinice, Žítkovské čarování. Spolu s Gajdoši z Kopanic

29. ledna, Penzion Kopanice, Žítková, Žítkovské čarování

26. dubna, Knihovna Rohatec. Žítkovské čarování. Spolu s Gajdoši z Kopanic

27. května, Vlčnov, Zpívání pro krála. V rámci Jízdy králů. Spolu s M. Potykou a V. Doskočilem

9. listopadu 2018, Mistřice, hostinec U Knotů, 18.00 hod., Záhadná jízda králů

 
 

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode