... novinář a publicista ...

XI. kapitola: Voda ze studánky na Kříbu uzdravuje

19.05.2011 16:14

  V minulém pokračování našeho seriálu nás stezka podél Olšavy přivedla do Hlubočku, k hrobům našich slovanských předků pohřbených pod šedesáti mohylami v trati „Na kroužku“, a také na Strážné pole, odkud se otevírá pohled dál do údolí Olšavy. Co asi viděli tehdejší pozorovatelé na protějším břehu, o kousek výše proti proudu řeky?  Byla již tehdy v místech dnešních Popovic osada? Samo pojmenování Popovice, tedy pole nebo osada patřící popům, kněžím, naznačuje, že jde o starou slovanskou osadu, která patřila nějakému církevnímu okrsku. Kněz se v ruštině totiž řekne pop a my si pod tímto označením spíše než našeho pana faráře představíme vousatého ruského popa s ikonou, tedy kněze východního obřadu. V této souvislosti není bez zajímavosti, že Popovice až do výstavby současného kostela spadaly pod derflanskou farnost. Přijmeme-li pak hypotézu o existenci církevního centra na metropolitní výšině v Sadech, jehož součástí byl nejen kostel, ale i klášterní škola, pak lze předpokládat, že tomuto kostelu přináležely i polnosti a snad i osady. Název Popovic tak nepochybně může vyjadřovat sounáležitost původní osady s tímto střediskem slovanské církve a staroslověnského písemnictví. Popovicím však chybí rozhodující archeologické důkazy, to vše výše řečené, je jen tušení souvislostí, nikoliv historický fakt. Nejstarší písemná zpráva o obci je z roku 1220 a Popovice, nikoliv neoprávněně, připomínají také nám již známou listinu Oldřicha Korutanského z roku 1247, v níž se hovoří o kapli Panny Marie v Popovicích na hoře u Kunovic". (Tu však, jak již víme, Vilém Hrubý vztáhl, k velkomoravskému kostelu na sadské metropolitní výšině.) 

  Kdykoliv se ocitnu v této vesnici, a procházel jsem jí mnohokrát, mám zvláštní pocit, že její kořeny sahají hlouběji do minulosti, než se dochovanými památkami hlásí a že Popovice mají svůj „svět za zrcadlem“, do něhož nedohlédneme, ale který k nám promlouvá prostřednictvím genia loci. A tak ponechejme příští archeologům, aby snesli hmotné doklady o velkomoravské minulosti Popovic a navštivme aspoň místa, která si uchovávají historickou paměť prostřednictvím pověstí.

  V polní trati zvané Lipsko je připomínán hrob carského vojáka. Vypravování souvisí s událostmi kolem protihabsburského povstání v Uhrách v roce 1949. Rakousko tehdy porazilo uherské rebely s pomocí Ruska, které vyslalo do Uher své vojska. To se mělo pohybovat územím našeho kraje od Uherského Brodu přes Vlárský průsmyk do Dolních Uher, tedy na Slovensko. Kterýsi ruský oddíl zabloudil prý tenkrát do Popovic. "Bylo úmorné letní vedro. Ruští vojáci prahli nezměrnou žízní, takže doušek pramenité vody byl jim k nezaplacení," píše kunovický kronikář František Fojta, který pověst zaznamenal. Rusové pátrali po vodě, po studánce, aby se mohli občerstvit. Jeden z nich objevil studánku Kolénku; slezl z koně a sehnul se k vodě, aby se mohl napít a ovlažit si tvář. To se mu stalo osudným. Sedlák, který poblíž obdělával pole, byl v domnění, že jde o vojáka nepřátelského, přiblížil se k němu a probodl jej vidlemi. Těžce zraněného kůň dovlekl na pole Lipsko, kde dokonal. Vesničané mu na onom místě vykopali hrob, do kterého jej pochovali.

  Tolik pověst, zaznamenaná v roce 1935. Dnes je již v Popovicích neznámá, respektive známá již jen z publikované podoby, a tak vzniká oprávněná pochybnost, zda k takové události skutečně došlo. Nezapomeňme, že jde o polovinu 19. století, tedy o dobu nepříliš vzdálenou. Pochyby umocňuje i skutečnost, že se ze 40. let 19. století dochovaly záznamy obecního písaře Jana Maliny o událostech té doby, kupř. požáry v roce 1843 a 1846, či krupobití o rok později, na sv. Marka v roce 1847. Je nepravděpodobné, že by písař nezapsal událost, která musela v obci vyvolat rozruch.

  Zato byla zaznamenána jiná událost, ke které došlo v roce 1866, za prusko-rakouské války. "Když se 19. července blížilo pruské vojsko k Uh. Hradišti směrem od Napajedel, přijeli od Kunovic do Podolí do hostince u mlýna dva jezdci, aby se občerstvili. Jeden vešel do hostince, druhý držel venku koně. Touž dobou přijela tam na voze převlečená hlídka rakouských myslivců. Když byla u mlýna, vyšel z hostince pruský vojín. Myslivci, uzřevše je, stříleli po nich a jednoho zranili na ruce, přesto však usedli na koně a unikli směrem k Popovicím. Odtud jeli k Javorovci. Dne následujícího přitáhlo lesem Bukovinou kolem 2000 pruské pěchoty i s dělostřelbou." Inu kdo ví, zda se do vypravování o hrobu ruského vojáka neprolnuly i události války s „Prajzi“, která zasáhla do života mnoha slováckých vesnic.

  Druhé místo, o kterém budeme vyprávět, si uchovalo svoji paměť podnes. Rok co rok o Velkém pátku přicházejí za svítání věřící z Popovic ke studánce na Kříbu, aby si podle tradice umyli tvář pramenitou vodou ze zdejší studánky. Studánku i lidi dobré vůle chrání Panna Marie Růžencová, jíž zde lidé postavili malebnou kapličku.

  Jaký je příběh tohoto místa? V Popovicích u sedláka pracovala děvečka. Když byla toho roku v Žarošicích pouť, vydala se na ni spolu s ostatními. Po pobožnosti zašla k žarošické studánce nabrat svaté vody. Když se sklonila, upadl jí do vody růženec, kterým si vyprošovala přímluvu u Panny Marie Žarošské. Marně se ho pokoušela vylovit, nebylo po něm ani stopy. Byla z toho velice nešťastná a doma chodila jak tělo bez ducha. Od pouti uběhlo již několik týdnů, když jí ve snu poradil hlas, aby šla na Kříb, že v dolíku, který tam kopytem vyhrabal kůň, najde svůj růženec. Je třeba dodat, že trať Kříb je ve svažitém terénu, a když koně při svážení sena museli jet do kopce, stávalo se, že když zabrali, vyhrábli v zemi kopytem prohlubeň. Když se děvečka ráno probudila, vzpomněla si na sen a běžela hledat svůj růženec. A také jej našla. Ležel skutečně v dolíku vyhrábnutém koněm. Jak jej zdvihla ze země, z dolíku začala vytékat voda, jejíž pramen na tomto místě vyplavil růženec. Vytékající voda vytvořila malý potůček, který se vlévá do blízkého potoka Olšovce. Když si dívka vodou z pramene protřela oči a hned se jí v nich rozjasnilo - jako zázrakem. Nedlouho na to umyla kterási maminka své nemocné dítě vodou ze studánky a ono se uzdravilo. Pověsila tedy košilku na blízký keř. A po ní tak učinily další maminky, které sem přicházely prát košilky, aby jejich děti zůstaly zdravé. Tak se lidé dozvěděli o léčivé síle pramene a přicházeli sem hledat pomoc. Časem zde postavili kapličku zasvěcenou Panně Marii Růžencové a přicházejí sem podnes – pro vodu, ale i za tichým zamyšlením s modlitbou na rtech. Tolik pověst, která má své pokračování i ve 3. tisíciletí, vždy na Velký Pátek za časného svítání. Chce-li se někdo stát jeho účastníkem, musí si toho dne přivstat.

Pokračování za 14 dní

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

21. června, knihovna Beroun. Žítkovské čarování.

24. června, Strážnice, skanzen, 11.00 hod. Slovácká čítanka, pořad v rámci MFF Strážnice.

27. června, Boršice,  18.00 hod. beseda o knize Muž, který viděl démona

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode