... novinář a publicista ...

Žítkovské bohyně

05.10.2009 16:38

Ukázka z knihy
Žítkovské bohyně.
Vydalo nakladatelství ALCOR Puzzle 2005

VII. kapitola: Moje přítelkyně Irma

Cestu přes hřeben Bedové k chalupě bohyně Irmy Gabrhelové vedoucí po lukách s krásnými výhledy do krajiny Bílých Karpat, jsem absolvoval několikrát. Z prvních návštěv žádný dokument nevznikl, protože si to Irma nepřála. Ani budoucnost mi neodhalila. Trvalo to nějaký čas, než jsem na přímluvu její vnučky Lydie mohl vstoupit do stavení ve stráni vysoko nad Starým Hrozenkovem, odkud je krásný výhled do hrozenkovského průsmyku i na lesy okolo Vyškovce.

Na svazích Chabové se válí chuchvalce mlh. Lesy začínají hořet podzimními barvami. Vítr žene do našich tváří první kapky deště. Jako by se bohové spikli proti nám a nechtěli nás pustit dál. Na vrchové cestě, kterou jdeme, není kam se před nepřízní počasí schovat. Vede po táhlém dlouhém hřbetu. Vlevo, hluboko pod námi, žitkovské osady, vpravo dole skryt příčným svahem Starý Hrozenkov.

 ...

 "Támhle to je ...!"

Shluk trnek a červená střecha nízkého stavení, přilepeného ke svahu. Malý dvorek obestavěný chlévy, v rohu chlebová pec. Vzadu tmavý obrys stodoly. Když přijde v zimě sníh, nedá se odtud odejít i po několik týdnů. Nanejvýš pro vodu ke studni, padesát metrů od chalupy, když si ovšem prohážete i dvoumetrové závěje."

A v této chalupě prožila Irma Gabrhelová skoro půl století svého života, z toho dvaadvacet let sama, jako vdova. Pocházela ze třinácti dětí. Vdávala se, když jí bylo pětadvacet. Se svým mužem, na kterého vždy v dobrém vzpomínala, měla sedm dětí. V době mé návštěvy v roce 1991 od nich měla jedenadvacet vnuků a třicet šest pravnuků. Dnes počet potomků zcela určitě přesahuje stovku. Ovdověla, když jí bylo osmašedesát a od té doby žila zde, na chalupě pod vrchovou cestou v osadě Čjérné. Bohyňování se Irma naučila od své matky.

Přestože žila daleko od lidí, zcela opuštěná nebyla. Za pěkného počasí ji čas od času navštěvovaly děti a vnuci. Pravidelně jednou týdně přicházel z Hrozenkova někdo z rodiny, zpravidla syn s manželkou. Přinesli mamince nákup, uklidili jí a štípali dřevo do zásoby, aby ho bylo dost, až horu zavěje sníh a oni nebudou moci přijít. V zimě se totiž stávala její chalupa i po dobu několika týdnů nedostupnou. Hlavně tehdy roztápěla chlebovou pec v malém,   zdmi a přístavky uzavřeném dvorku. Takto, zcela sama, zde trávila zimu ještě v roce 1999, kdy jí bylo pětadevadesát let. V tom roce jsem ji rovněž navštívil a povídání zveřejnil v novinách.

Pocit samoty jí pomáhala překonávat malá modlitebna se sochou Panny Marie. To místo jí nahradilo kostelíček, neboť do Starého Hrozenkova od určitého věku nebyla schopna sejít a tam, kde bydlela, nevedla žádná sjízdná cesta. (Dnešní asfaltová silnička, která na hřeben vede z Hrozenkova, vznikla až na konci minulého století.)

Něbola som v Hrozenku osemnásc rokov. Vedz bych tam nědošla. Do koscela by mal človek chodzic, aj já som chodzila. No potom už som němóhla. Šak nětreba mi. Mám Panenku Máriu a k téj sa modlím.

Během letní sezony zde ovšem panoval docela čilý ruch. Přicházeli sem ti, kteří vyhledávali její pomoc.

Ból tu u mňa sudca, krajský sudca, že mu ušla manželka. Chce, aby sa mu domov vrácila. No eště něviem, jako to dopadlo, však je to dva týdně, ňjé viac, rozhovořila se stařenka o svých klientech, což je velmi neobvyklé. I v době našeho příchodu seděli u ní v kuchyni dva mladí lidé, muž a žena. I oni si přijeli nechat hádat. Často prý lidé přicházejí žádat o pomoc právě při řešení komplikovaných vztahů, rozpadajících se manželství, či naopak zeptat se na výhled vznikajících vztahů mileneckých.

Kdysi, když byla Irma mladší, volali ji dokonce i do nemocnice do Nového Mesta k umírajícím pacientům, aby je smířila s jejich stavem a uklidnila před odchodem z tohoto světa.

Já len dobre robím. Len dobre človeku. Ništ zlého něprajem," dodá na vysvětlenou ke vzpomínce, jak byla kterýmsi knězem obviněna z toho, že jí při bohyňování pomáhají zlí duchové.

S duchy zemřelých ale rozprávět umí a také mi to sdělila.

Něni som sama. Kedz v Hrozenku bárgdo umre, dojdze sa sem za mňú rozlúčic. Zabúchá mi na okno a já už vjém, gdo je to..."

Jaká byla Irma Gabrhelová na sklonku svého života?

Stojí uprostřed dvorku a opírá se o dvě hole. Více shrbená než před lety, kdy jsem ji navštívil v jejím domku naposledy. Tehdy ještě běhala po dvoře, kde se to hemžilo slepicemi a ze stáje se ozývalo bučení kravky a mečení kozičky. Dnes jí pohyb činí velké potíže. Ale tvář, tvář s jiskrným zrakem, má stále mladistvou. Je to dobrá tvář, laskavost z ní prostupuje na povrch krajkou vrásek utkanou z příze nelehkého osudu.

"To som rada, že sce došli. Že sce nezaboli. Sadnice si," ukazuje na židli.

Sama usedá na svoji oblíbenou stoličku u sporáku.

"Jako sa máce?" řekne a probodne mě tím svým bohyním pátravým zrakem, kterým umí číst z duší.

Nevím, čím jsem na ni tenkrát udělal takový dojem, že si na mne pamatuje. I to, jak jsme s Bohušem, manželem její vnučky Lydie, zamazávali chlév. Bláto jsme rozdělávali z krtinců, plev a vody do koleček, a pak jsme jím zatírali praskliny ve zdech kopaničářského chléva, dnes už prázdného.

"Už to sama nězastaněm, němóžem chodzic," vzdychne. "Ale mohli bysme gazdovat spolu. Vás bych si zebrala, vy sa mi lúbíce. Až na ty fúzy. Mosel byste si ích oholic," rozesměje se takovým zvláštním, skoro koketním smíchem.

"Byl bych špatný gazda," povím.

Pohlédne mi do duše.

"Šak něni som stará. Je mi pjacapadesác? Lebo tridsac? Lebo dvacac? Gdo vie?"

Znovu, teď již mlčky, na mne pohlédne. Pak řekne jinak, vážněji.

"V nědzelu budzem mac narozeniny. Dzevadzesiac pjac."

Toho roku jsem ji na chalupě navštívil ještě jednou. Slíbil jsem jí z minulé návštěvy fotografie. Tentokrát mě nepřivítala dobře. Mračila se a byla nazlobená. Nelíbila se jí fotografie, kterou jsem uveřejnil. "Preklajem vás a budzem vás chodzic po smrci strašic," řekla mi tenkrát.

"Hleď si ju udobřit. Tady končí všechna psina," pravil mi s vážnou tváří přítomný doktor Jura Pavelčík, archeolog z Uherského Brodu. Dalo mi hodně práce, než mě vzala opět na milost, ale stín na setkání toho dne už zůstal. Laďka Košíková, choreografka Hradišťanu, další účastnice návštěvy, jež si chtěla nechat bohyňovat, se svoji budoucnost nedozvěděla.

Naposledy jsem Irmu Gabrhelovou navštívil s přítelem Jaroslavem Kovaříkem z Kobylí koncem ledna roku 2000. Byla to nejobtížnější cesta jakou jsem na hřeben podnikl. Dvě hodiny jsme se bořili po kolena do sněhu. Mrazivý vítr nám hnal do tváří mračna sněhu. Cesta i jakékoliv stopy byly zaváty. Jako by živly chtěly kohokoli neznámého odradit od návštěvy. Chalupa byla pozamykaná a prázdná. Promrzlí a unavení jsme absolvovali zpáteční cestu.

Ve Starém Hrozenkově jsme se dozvěděli, že letošní zimu tráví Irma u svého syna. Byla to její první zima mimo svoji chalupu. Seděla v obývacím pokoji zabalená v dece a v jejích očích plápolaly ony ohníčky, z nichž co chvíli vystřelovaly pronikavé záblesky. Moje netaktní sdělení z loňské reportáže mi dávno odpustila. Vykládali jsme si velice pěkně. Těšila se na jaro, až se vrátí zpět na svoji chalupu.

„Už navrchu v zime bývac sama nemóžem. Som stará a chorá. Už na svece dúho něbudzem. Něchcece kúpic moju chalupu, vám bych ju predala," řekla jakoby žertem, a nás s kamarádem v tu chvíli vůbec nenapadlo, že její slova skrývají tušení, jehož neodvratnost již patrně znala.

Ten rok jsem se pak na Kopanice nedostal. Odešlo léto a podzim, nastala nová zima. V lednu 2001 mi přišlo smuteční oznámení.

Moje přítelkyně bohyně Irma odešla na přelomu tisíciletí, 7. ledna 2001 ve věku devadesáti sedmi let. Jak symbolické. S ní zmizel z našeho života jedinečný fenomén, jaký v našem středoevropském prostoru v tu dobu již neměl obdobu. Zmizel z krajiny, aniž by ho někdo postrádal, aniž by to bylo pociťováno jako ztráta, podobně, jako když vyhyne druh zpěvavého ptáka - v dosud různorodých a hlasitých zvucích světa nezaznamenáme, že je kolem nás o něco větší ticho než před chvílí.

 * * * 
Stojím opodál, když spouštějí do hrobu její rakev, a myslím na těch několik setkání s touto zvláštní ženou. Její jiskrný pohled nezapomenu, co živ budu.

Na rakev, která se mi zdála malá a možná i malá byla, neboť stařenka Irma byla ke konci života jako věchýtek, dopadají hroudy hlíny. Muzikanti hrají poslední smutnou skladbu, do níž se sem tam ozve pláč žen, které ji přišly doprovodit na poslední cestě. Chlapi přešlapují, aby zahnali chlad deroucí se do bot, potahují nosem a těší se na teplo hospody. Za čtvrt hodiny po obřadu je hřbitov prázdný.

Přinesl jsem kytičku a kladu ji k ostatním. Hrobník po mně zvědavě pokukuje, co je to tady za cudzáka. Odcházím a nemohu se v mysli odpoutat od vzpomínek.

Po pohřbu, když jsme v hospodě zalévali oči, jsem se od její vnučky Lydie dozvěděl: "Babička nebyla nemocná. Věděla, že nastal její čas. Poslední dny už nepotřebovala s nikým mluvit a uzavřela se sama do sebe. Jednoho dne ulehla a zhasla."

Tak odcházejí bohyně.

 * * *

Zasklenou fotografii stařenky Irmy mám na svém pracovním stole. Dostal jsem ji od Lydie na památku. Dívá se z ní na mě přivřenýma očima s potutelným úsměvem ve tváři. Někdy, když jsem v noci seděl u počítače a psal tohle povídání, měl jsem dojem, že je se mnou. Kéž by se mnou byla i v horších chvílích, které mne jednoho dne dostihnou...

 * * *

Bohyně na Žítkové už nejsou. Odešly z tohoto světa jedna po druhé, potichu a takřka nepozorovaně. V dnešním světě už pro ně stejně nebylo místa. Je jim lépe tam, kde jsou. Jenom my, kteří jsme tady zůstali, budeme o něco víc sami. Zatím jsme si to ještě nestačili uvědomit.

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY, AUTOSRKÁ ČTENÍ

21. října, Památník Velké Moravy St. Město, 13.00 hod. Příběh Velké Moravy. (Neveřejná akce.)

23. října,  místní knihovna Slavkov u Uh. Brodu, 17.00 hod. Žítkovské čarování

24. října, Nivnice, místní knihovna, 17.00 hod. beseda o tvorbě

25. října, Nová Lhota, knihovna, 17.00 hod. autorské čtení

26. října, Luhačovice, Městská knihovna, 17.30 hod. Žítkovské čarování

27. října, Štítná nad Vláří, místní knihovna, 17.00 hod. Žítkovské čarování

30. října, Brno, Památník Jiřího Mahena, 18.00 hod. Žítkovské čarování

3. listopadu, Vacenovice, místní knihovna, 18.00 hod.  autorské čtení

6. listopadu, Rožnov p. Radhoštěm, Městská knihovna, autorské čtení, beseda o tvorbě

7. listopadu, Vigantice, knihovna, autorské čtení, beseda o tvorbě

9. listopadu, Rohatec, Obecní knihovna, 17.00 hod. autorské čtení

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

21. listopadu, Kostelec na Hané, knihovna, 17.00 hod., Žítkovské čarování

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení

5. prosince, Koryčany, Městská knihovna, U nás na Slovácku, autorské čtení

17. ledna 2018, Záhlinice, Muzeum F. Skopalíka, Žítkovské čarování

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode