... novinář a publicista ...

Novinky

03.05.2015 12:52

Když má vlak zpoždění

Oslovení „vy bando“ mělo odjakživa pejorativní přízvuk. V dobách klukovských nás tak dospělí okřikovali, pokud jsme narušovali nějakým rámusem či jiným nepřístojným chováním poklid, jevící se nám jako stojaté vody, jež je třeba rozčeřit. Dělo se tak například natíráním klik venkovních dveří domů některých zvláště nerudných a neoblíbených důchodců, hořčicí. Pak jsme zazvonili a bezpečně vzdáleni od místa činu se radovali z jejich popudlivých reakcí. Byli jsme prostě „banda“. Tehdy jsem já ani mí kamarádi netušili, že „banda“ nemusí být výlučně oslovením pro narušitele veřejného pořádku, anebo ještě jinak – že může být i banda, která dokáže strnulé vody lenivého poklidu a průměrnosti narušit i vyvoláváním pozitivních emocí. S jednou takovou bandou jsem se setkal v předvečer 1. máje v Kongresovém centru REC Group ve Starém Městě v pořadu Moravský kabaret s podtitulem „Na druhé koleji 14.32“. Vlastně to byly bandy dvě. Tou první byla virtuózní Hudební banda v čele s primáriusem Jiřím Pospíchalem, která má bandu rovnou v oficiálním pojmenování, a svou virtuozitu potvrdila již v úvodním minikoncertu ze skladeb Nicolae Buica, Franze Lehára, Gézy Horvátha, Pablo de Sarasate a cimbálových variací Petra Gablase. Tou druhou byl Taneční soubor Hradišťan, ale mohli bychom klidně říci „taneční banda“. Spojením těch dvou vznikla velmi třaskavá směs, nabitá silnou, uhrančivou emocí, vybuchující v eruptivních výronech hudebních a tanečních nápadů.

Ne vždy se divák setká s tak dokonalým souzněním v „bláznění“ dvou profesionálních těles, které se jindy a jinde zabývají převážně vážnými hudebními a tanečními tématy. Tady se na scéně odehrávalo krásné ballabile, v němž se místy motivačně ozýval rej masopustní, oproštěný od nánosů pamětné tradice a dolující své motivy kdesi z hloubi věků lidské kultury, kde láska a smrt byly chápány jako rovnocenné milenky člověka, věrné a vášnivé, které byly zvány ke stolu, k poháru vína i k tanci.

Těžko mi bylo rozpoznat – ať šlo o hudbu nebo tanec - co mělo navrch nad čím: zda stylizace a řád nad volností a improvizací anebo obráceně. Koneckonců, není-liž mistrovstvím právě tato schopnost znejistit domýšlivý, zdánlivě analytický úsudek diváka?

Tanečnice byly krásné a smyslné, což každý mužský divák zpravidla ocení. Ba nabyl jsem dojmu, když se přiblížily v závěru svých tanečních kreací k diváckým řadám, že se dívají se zalíbením právě na mne. Můj zdánlivě analytický úsudek naštěstí záhy přehlušil zvuk nádražního hlášení, že vlak, který měl přijet ve 14.32 a měl zpoždění, právě přijíždí na druhou kolej, a peron, ještě před chvílí dějiště obrazů „okamžitého a pomíjejícího splynutí lidí vytržených ze zaběhlých kolejí všedních dnů“, se vyprázdnil. Kdyby se tak nestalo, možná bych zklamán zjistil, že ony pohledy nebyly určeny mně, ale Igorovi Stránskému sedícímu po mé levici. Takto jsem z představení odcházel samolibě spokojen.

1. května se mají dva lidé políbit pod rozkvetlou třešní. Mě o den dříve políbila celá banda. Banda báječných muzikantů (včetně jedné půvabné hudebnice), tanečníků a tanečnic, a ti, kteří ten pořad vymysleli, dali dohromady a do kostýmů: Laďka Košíková, Eva Jiřikovská, Vlastimil Peška a Jiří Pospíchal. Byly to sladké polibky v předvečer 1. máje 2015.

Jiří Jilík

 

20.04.2015 20:10

Vychází třetí díl publikace o chřibských studánkách

Desátý svazek ediční řady Chřiby záhadné a mytické a současně třetí díl „studánkového“ souboru „Chřiby – studánky vyprávějí příběhy III“ vydchází v nakladatelství Veligrad.  V závěrečném dílu se s autory Jiřím Blahou a Bořkem Žižlavským vydáme za studánkami podél těchto povodí: Buchlovický potok, Klimentský potok, Jankovický potok, Jalubský potok a povodí Salašky. Cena 200.- Kč.  V případě že žádáte o vystavení faktury, připojte fakturační adresu.

POZOR! Křest knihy, autogramiáda a sraz Chřibomilů dne 2. května na Kamínce u Roštína. Začátek ve 14 hodin.

Publikaci je možné objednat e-mailem na adrese: knihyveligrad@gmail.com nebo jiri.jilik@gmail.com, telefonicky na čísle 722 984 125.

23.02.2015 17:24

Anketa: Co vás potěšilo v české kultuře roku 2014?

Odpověď v anketě Literárních novin. LN 2/2015 (12.2.)

 

1.Inscenace Svatby Bertolta Brechta ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti (premiéra 18. 10.2014). Režisérka Anna Petrželková do jisté míry vykročila nad samotného autora a z původní aktovky vytvořila celovečerní hořkou grotesku o rozpadu vztahů mezi blízkými lidmi, svatebčany. Pro výraznou stylizaci našla oporu - s nadsázkou by se dalo říci kongeniální - jak v autorce výpravy Evě Jiřikovské, tak u hereckých představitelů. Byla to zneklidňující, pro mnohé diváky v regionu jistě i šokující podívaná, leč podívaná nádherně divadelní, místy groteskně hravá a za okamžik bolestně krutá. Zneklidňující pak zejména nadčasovostí sdělení o deziluzi a poznenáhlé - i po více než půlstoletí uplynulého od smrti autora - pokračující destrukci tradičních hodnot, které nedokáží vzdorovat egoismu, často zakrývajícímu svou skutečnou povahu pod převlekem tolik lákavé ničím neomezované svobody a zdůrazňováním práv člověka nad povinnostmi.

2. 100. výročí vzniku Slováckého muzea v Uherském Hradišti, které se prolnulo činností muzea po celý rok a vyvrcholilo 31. května městskými oslavami a otevřením nové národopisné expozice. Připomnělo nejen muzejníkům, ale všem, jimž je Slovácko domovem, kdo jsme, odkud a kam jdeme. A proč svůj kraj milujeme a nestydíme se dávat svoji lásku najevo třeba tím, že se při slavnostních příležitostech oblékáme do kroje našich předků.

Jiří Jilík

23.02.2015 13:54

Recenze knihy Miško Eveno: Byl jsem tu s vámi rád

Ohlédnutí za Moarchem

Spisovatel a publicista Jiří Jilík, člen redakční rady Malovaného kraje, patří k nejplodnějším autorům literární scény Slovácka posledních let. Po odchodu z vedení Slováckých novin a angažmá v Památníku Velké Moravy ve Starém Městě se dnes autorskému psaní věnuje takříkajíc naplno. Důkazem toho je nejen čtenářsky úspěšná reedice textů o žítkovských bohyních či velmi zajímavá kniha Olšava ví svoje, ale i publikace zatím poslední nesoucí titul Miško Eveno: Byl jsem tu s vámi rád.

I když se jedná o svazek textů řady autorů redakčně připravený právě dr. Jilíkem, všechny texty spojuje odkaz zesnulého Moarcha „Miška“ Evena. O tom, že osobnost tohoto svérázného malíře, který se na stará kolena z rodné Bretaně přestěhoval na Slovácko, je velmi inspirativní, svědčí právě tato kniha. Už to ji činí důležitou, neboť umělců pábitelského ražení, tedy lidí, kteří ostatní inspirují už svojí osobností, natožpak dílem, není nikdy dosti. Jiří Jilík s přáteli představuje Moarcha Evena z několika perspektiv. Důležité jsou jak Jilíkovy literární reportáže z kamarádských výletů po Slovácku, tak i vzpomínky dalších osobností na zkušenost s Miškem, jak se tomuto umělci na Slovácku familiérně přezdívalo. Publikace zahrnuje také úvahy o umělecké tvorbě Moarcha Evena i rozhovor s malířem příznačně nazvaný Jsem jako melancholický klaun. Celkem máme možnost přečíst si přes dvacet různorodých textů, které nám umělce přibližují prizmatem řady osobností. Mezi spoluautory svazku se objevují jména jako Pavel Petržela, Fanek Holmes Ilík, Nina a Jura Pavelčíkovi, Anna Maděričová, Jiří Severin, Bohuslav Matyáš, Miroslav Potyka či Nina Dvořáková. Z pozice zahraničního patriota zavzpomínal i Kryštof Kašpar Kropáč Schnetzer nyní usazený v Paříži. Díky třinácti reportážím Jiřího Jilíka i všem textům zmíněných osobností před námi vyvstává obraz svébytného člověka. Moarch Eveno se jeví jako umělec vzdělaný, nadaný, vnímavý, pokorný a hlavně mimořádně přátelský. Jako člověk, který místo toho, aby rozděloval, tak spojuje už tím, co vyzařuje. V době, kdy se na kulturní scéně vedou zápasy nejen vnější, ale i vnitřní, působí mírumilovná Miškova osobnost jako životadárné světlo zářící v šeru povětšinou rozptylovanému chladnými reflektory moderní doby. Osobnost Moarcha Evena prostě přitahuje svou autenticitou a upřímností, ba i tím, že slovo lidovost nepokládá za příznak něčeho méněcenného. Bez planých formálních experimentů a dnes oblíbené snahy šokovat malíř Eveno odkazuje k prazákladům kultury – k lidovému umění jako něčemu, co je nadčasové a platné i v době 21. století. Co Evenovo umění a přístup ke světu charakterizuje je určitě humor, s nímž dokáže situace, lidi i prostor kolem sebe vnímat. Slovácko je v jeho očích jakýmsi divadelním jevištěm, na jehož ploše se odehrávají lokální slavnosti, sousedská hašteření i kumpánská povyražení. To vše s pestrým koloritem krojů, tradiční architektury i přírody spjaté s životem venkovanů. Je to obraz regionu idylický a realistický zároveň. Svědčící o osobnosti pozorovatele, který to, co kolem sebe vnímá, posuzuje s vtipnou nadsázkou i pochopením pro nedokonalost toho či onoho. 

Byla by to špatná kniha o malíři, pokud by výtvarně pokulhávala. V tomto případě tomu tak určitě není. I přesto, že se jedná o publikaci z ranku cenově přístupnějších brožovaných knih, čtenář dostane do rukou svazek, kterým je radost listovat. Líbí se tradiční formát, vkusná grafická úprava Tomáše Ježka i množství fotografických či obrázkových materiálů ilustrujících otištěné texty. Díky osobnímu nakladatelství Veligrad, jež si Jiří Jilík před časem založil, se na pulty knihkupectví dostala publikace, která potěší nejen svým obsahem, ale i nápaditým výtvarným vkusem a redakčním přístupem.

Petr Slinták

23.02.2015 13:51

Z Literárních novin

Ve 2. čísle měsíčníku Literární noviny (12.2.2015) vyšlo intervjú s Janem Tesařem, českým historikem, esejistou disidentem a prvosignatářem Charty. Chci upozornit nejen na toto intervjú, ale na Literární noviny jako takové. V jednostranné mediální masáži, jíž jsme vystaveni, jsou nositeli naděje, že jsme ještě všichni nezblbli. Seznam prodejců Literárních novin na www.literarky.cz.

Jiří Jilík

 

 

Každý kdo mlčí, je spoluviníkem…

 

V Evropě vznikla bezprecedentní, alarmující a skandální situace, trvá zhruba rok a burcuje zejména každého občana členských států EU. Je to skutečnost, že politické vedení tohoto útvaru jako celku (za podpory mj. české vlády) použilo ve velmocenském soupeření s Ruskem jako svou zbraň prostředek, který vlastními zákony výslovně zakazuje – skupinu ukrajinských nacistů. Při tom nejde o nějakou tajnou operaci: děje se tak před očima světa, banderovci svou příslušnost neskrývají. Naopak, co nejdůrazněji nacistické symboly manifestují a situace využívají k posílení vlivu nacismu jak na Ukrajině, tak v Evropě vůbec, k nátlaku na politické vedení EU.

Ústavy a zákony většiny členských států EU zakazují propagaci nacismu a užívání nacistických symbolů, což současní vládci ostentativně pošlapávají. Vzniká situace, která byla teoreticky zvažována například v německé poválečné diskusi o obecné spoluvině za nacismus a všechny hrůzy, které přinesl. Vyústily v uznání práva, ba dokonce povinnosti občana ke vzpouře! Tato situace nastává a od někdejšího nastolení nacistického panství se liší tím, že dnes nikdo nemůže říci, že neví, co je nacismus. Hrozná historická zkušenost s ním byla všeobecně uznána za závaznou součást našeho občanského a vůbec lidského vědomí. Každý, kdo mlčí k tomu, to co se dnes děje, je spoluviníkem!

Za takových okolností měly by být ulice plné rozhořčených demonstrantů, vlády by se měly kácet a haagský tribunál zavádět kauzy označené jmény nejen banderovců, ale také těch, kdo tuto smečku vypěstovali, živí a zatím drží na řetěze. Nic takového se u nás neděje. Namísto toho u nás po ulicích evropských měst pochodují ohlupovaní lidé, orientovaní na zástupné problémy. To je skutečně příznakem ochablosti této evropské společnosti a vyvolává zásadní otázku ohledně budoucnosti toho, co nazýváme judeokřesťanskou civilizací či podobně. Já se však domnívám, že kořen věci, zásadní znak této fáze dějin, je jinde Je to takzvaná neoliberální revoluce posledního necelého půlstoletí, které se podařilo, nevím, zda pouze na čas, převrátit přirozený a pozitivní vývoj Evropy počínající počátkem 19. Století. V pohledu zevnitř této doby a této civilizace se to jeví jako vyvrácení celé společnosti z kořenů, ztráta všech hodnot a cesta ke zmaru. Není náhodou, že všude okolo slyšíme tolik přirovnání s pádem říše římské, či dokonce egyptské.

 

Jan Tesař v rozhovoru se šefredaktorem LN Petrem Bílkem

 

Jan Tesař (1936). V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Čech a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících - Europské združenie pracujúcich).

Zdroj: Wikipedie

25.12.2014 16:25

Tisková zpráva Krajského úřadu k ceně Pro amicis musae

Publicista Jiří Jilík převzal ocenění za kulturní přínos regionu

Publicista Jiří Jilík převzal ocenění za kulturní přínos regionu



ZLÍNSKÝ KRAJ, KUNOVICE – V prostorách Panského dvora v Kunovicích se v pondělí 1. prosince uskutečnilo slavnostní předání ceny „PRO AMICIS MUSAE“ za významný a podstatný přínos kulturnímu rozvoji regionu jejímu letošnímu držiteli – publicistovi a spisovateli Jiřímu Jilíkovi.

Cenu v podobě skleněné plastiky a finančního daru lauerátovi předal hejtman Zlínského kraje Stanislav Mišák, radní pro kulturu Ladislav Kryštof a vedoucí odboru kultury krajského úřadu Romana Habartová.

Přítomným, mezi nimiž byli i někteří poslanci a senátoři za Zlínský kraj, starostové měst a obcí, ředitelé krajských kulturních organizací, držitelé ceny PRO AMICIS MUSAE z minulých let i část letošních nominovaných, připomenul hejtman Stanislav Mišák historii oceňování osobností kultury ve Zlínském kraji, která se začala psát již v roce 2004. Hejtman poděkoval nejen letošnímu oceněnému a všem nominovaných, ale také těm, kdo nominace Zlínskému kraji posílají a předkládají tak fakta o lidech, kteří zasluhují veřejného uznání.  

Jiří Jilík cenu získal za literární a publicistickou práci a přínos k uchování a propagaci lidové kultury. Bezprostředně poté, co ji převzal, řekl mimo jiné: „Miluji Slovácko a pořád mám pocit, že té krásné zemi něco dlužím, že jí musím něco odevzdat.“

A Slovácko je skutečně tématem, kterému se věnoval v řadě svých knih, za něž byl několikrát oceněn i v celonárodních soutěžích. Mezi nejznámější patří např. Žitkovské čarování, Jdu Slováckem krásným, Záhadná jízda králů či Rebelové proti všednosti. Spoluautorsky se podílel i na dílech Chřiby záhadné a mytické, Pohádky a pověsti z kraje pod Buchlovem a na dalších titulech.

PaedDr. Jiří Jilík (nar. 1945) působil jako šéfredaktor Slováckých novin, napsal několik realizovaných filmových scénářů a televizních dokumentů, aktivně spolupracoval s časopisem Malovaný kraj i s Českým rozhlasem.

Cena PRO AMICIS MUSAE je udělována od roku 2005. Jejími držiteli se v průběhu let stali: Karel Pavlištík, Pavel Hejcman, Mojmír Trávníček, Josef Jančář, Otmar Oliva, Helena Chybová, Jiří Severin, Eva Urbachová, Josef Holcman a Václav Maňas mladší. Už v roce 2004, kdy ještě ocenění nemělo svůj dnešní název a statut, ale bylo jakýmsi „nultým ročníkem“, byli za přínos kultuře Zlínského kraje oceněni: Ludmila Cápková za celoživotní přínos ochotnickému divadlu a Jaroslav Štika za zásluhy o oživení lidové kultury na Valašsku.

V programu, který připravil Odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Zlínského kraje, vystoupili „Burčáci“ a „Vlčnovské búdové umělkyně“.

 

Zpracovala: Helena Mráčková

2. 12. 2014

Další informace:

Sýkorová Dvorníková Gabriela
tisková mluvčí
Krajský úřad Zlínského kraje
577 043 190, 731 555 161

 

19.12.2014 06:05

Nejsem odborník na lidovou magii

Pro amicis musae, tedy v překladu Přátelům múz, je třetím oceněním, které jste za svou mimořádnou literární aktivitu v letošním roce obdržel. Před dvěma měsíci jste získal Cenu Petra Jilemnického za Žítkovské čarování, které se ve vydavatelství Albatrosmedia zařadilo více než třinácti tisíci prodanými kusy mezi bestselery. A v dubnu jste potřetí získal první místo PRIX NON PEREANT v novinářské soutěži Média na pomoc památkám za loňský seriál Deníku Konstantin a Metoděj na stezkách života. Jde o vskutku nebývalou žeň literárních trofejí, pamatujete ve svém životě v tomto ohledu úspěšnější období? Jak si souběh, těchto tří tvůrčích satisfakcí vysvětlujete?

Jde o náhodu. Ty tři ceny jsou různé a tři různé instituce mi je udělily. Žítkovskému čarování dala cenu Správa odkazu Egona Ervína Kische a město literatury faktu Letohrad, novinový seriál ocenila Nadace ProBohemia spolu se Syndikátem novinářů ČR a tu nejčerstvější a nejvýznamnější mi udělil Zlínský kraj. Je to jen mimořádná souhra náhod. Jinak si to vysvětlit nedovedu.

Ocenění za literární a publicistickou práci, včetně přínosu k uchování a propagaci lidové kultury v podobě ocenění Pro amicis musae jste 1. prosince převzal s odměnou padesáti tisíc korun. Tu jste ale obratem ruky vložil do vzniku knihy o vašem zesnulém příteli a kamarádovi Mišku Evenovi, kterou jste s přáteli nazvali Byl jsem tu s vámi rád. Mohl byste toto dílko čtenářům přiblížit a popsat pozadí jeho vzniku?

Ten nápad se zrodil začátkem října, když ve Slovácké búdě a v městské knihovně probíhaly vzpomínkové akce k Miškovým nedožitým osmdesátinám. Přišlo moře lidí, kteří ho znali a měli rádi. Miško neměl potomky, veškerou další rodinu má v Bretani, a na Slovácku, které tak miloval, není nikdo, kdo by o něm uchoval paměť. Až jednoho dne odejde jeho moravská manželka Zdenka a my, jeho přátelé, zůstal by zapomenut. To by bylo nespravedlivé. Miško byl výjimečná osobnost jako umělec i jako člověk. Napadlo mě, že tou prodlouženou pamětí může být kniha. Oslovil jsem pár přátel a během dvou měsíců byla na světě.

Cenu Petra Jilemnického jste obdržel za Žítkovské čarování. Podle prodaných kusů tohoto titulu jste udělal obrovskou radost nejenom sobě a vydavateli, ale zejména téměř čtrnácti tisícům čtenářů. Ti měli evidentně potřebu si po románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, přečíst něco z literatury faktu a získat tak o fenoménu bohyní reálnější představu. Jak své Žítkovské čarování vnímáte nyní s odstupem času, psal byste některé jeho pasáže jinak, oslovil byste větší okruh dotázaných, byla v době vzniku knihy vůbec možnost jít ještě více do hloubky této problematiky?

Ne, nic bych neměnil. Já nejsem odborník na lidovou magii, byť si to čtenáři mohou myslet. Já jsem novinář, který našel téma a z hlediska novinářského je vyčerpal. Seznámil jsem se všemi dostupnými prameny, přečetl vše, co o bohyních v dobovém tisku vyšlo, a napsal seriál, který asi půl roku vycházel ve Slováckých novinách, které jsem v té době redigoval. Do dvou knížek, které vyšly postupně v letech 2005 a 2006, jsem téma zpracoval až na žádost nakladatele, a tím pádem se pro mne bohyně staly uzavřenou záležitostí, až na besedy se čtenáři, na které jezdím do knihoven společně s Gajdoši z Kopanic. Od té doby jsem vydal desítku jiných knížek. Nebýt románu paní Tučkové, druhé vydání by zřejmě nikdy nevyšlo.

 

PRIX NON PEREANT v novinářské soutěži Média na pomoc památkám jste si vysloužil za loňský seriál Deníku Konstantin a Metoděj na stezkách života. Vážím si toho, že u jeho úspěšného vzniku jsem s vámi mohl být i já. Jak hodnotíte tuto cenu a nakolik máte v úmyslu se slovanským věrozvěstům věnovat ve své tvorbě do budoucna?

Novinářská soutěž Média na pomoc památkám má zejména motivační charakter. Jejím posláním je podnítit novináře, aby psali o památkách, zhodnocovali jejich význam, a podněcovali k jejich ochraně a obnově. Soutěž je celostátní, její vyhodnocení probíhá v Praze, v některém z historických sálů a celá akce má noblesní charakter. Nikdy jsem ale nepsal pro samu soutěž. Pokud jsem v daném roce napsal něco z regionální historie a vy jste mi to otiskli a pokud jsem s tím byl sám spokojen, soutěž jsem obeslal. Za nejcennější trofej považuji hned to první ocenění z roku 2003 v kategorii publicistiky. V ní se uděluje jediná hlavní cena publicistické tvorbě, ať jde o publicistiku v tisku, rozhlasovou či televizní. Takže konkurence v této kategorii je, jak by se řeklo, mezioborová a tudíž velká. Ale musím dodat, že ta cena nepatří pouze mě. Byla udělena dnes již legendárnímu seriálu Chřiby záhad a mýtů, který vycházel v novinách od roku 2002, a kromě mě se na něm autorsky podíleli i Michal Baščan, Pavel Bezděčka a Bořek Žižlavský. Téma Velké Moravy mě samozřejmě láká; chtěl bych se ještě někdy vrátit k osobnosti kněze a romantického archeologa Františka Přikryla, který před stoletím mapoval cyrilometodějské památky.

Před časem jste mi v jedno z rozhovorů přiznal, že žádná z cen, které jste za svou tvůrčí činnost získal, není důležitá víc než jiná a jejich obdržení svědčí o kvalitě textu a pozici v žánru. Jak byste tedy ohodnotil kvalitu vám tak blízké literatury faktu v současnosti u nás, a kteří autoři vás svými aktuálními publikacemi v této kategorii přitahují?

Návštěvou knihkupectví se dá lehce zjistit, že vychází obrovské množství děl v žánru literatury faktu, ale jejich úroveň mohu těžko hodnotit, protože nejsem tak pilný čtenář; pokud čtu, tak většinou literaturu k tématu, o kterém se chystám psát. Z domácích autorů si nejvíce cením Václava Cílka, jehož tvorba má esejistickou povahu, ze zahraničních mohu doporučit Dějiny legendárních zemí a míst od Umberta Eco; to je skutečná lahůdka.

Jste mimořádně aktivním publicistou, přesto mi nedá, abych se vás nezeptal, nakolik vám chybí působení na Památníku Velké Moravy ve Starém Městě, kde jste strávil v roli průvodce několik uplynulých let?

V době, kdy budou čtenáři číst tento rozhovor, jsem tam zpátky, ale jen do konce roku, jako záskok za bývalou kolegyni. Nemohu ale říci, že by mi památník chyběl. Všechno má svůj čas; za necelý rok mi bude sedmdesát a je třeba zmírnit tempo. Navíc s besedami o Žítkovském čarování se letos roztrhl pytel, takže se mám kde „vykecat“.

Na čem momentálně pracujete, a jaká témata vás na prahu další životní dekády ještě lákají zpracovat?

Po knížce o Moarchu Evenovi si do konce roku si dávám oddych. Po novém roce se do něčeho pustím. Co to bude, to si zatím nechám pro sebe.

Příští rok oslavíte kulaté jubileum, přesto ani vzdáleně nepřipomínáte člověka, který by ve svých téměř sedmdesáti letech chystal odchod do penze. Prozraďte, co je motorem vaší vitality…

Nevím. Nežil jsem zrovna zdravě a ctnostně, abych mohl uvažovat o dlouhém a zdravém stáří. Ale možná je i něco v genech. Můj otec ještě v osmasedmdesáti vázal knihy ve své kunovické dílně a devadesáti šesti letou maminku dosud vozím každých čtrnáct dní do Grandu na posezení s kamarádkami.

Slovácký deník, 12. prosince 2014

 

 

19.12.2014 06:02

Pohled z Památníku Velké Moravy

 

Tak jsem se zase na chvíli vrátil na Památník Velké Moravy. Na záskok, jak se říká, místo bývalé kolegyně, která je ve stavu nemocných. Sedím za šatnou u stolu, kde mám notebook, a vyhlížím proskleným průčelím do Velkomoravského náměstí. Když jsem tu před více než půlrokem sedával ještě coby stálý průvodce, byl výhled na stavbu kostela orámován skupinou tújí. Dnes je tomu jinak. Zeleň ustoupila vydlážděné ploše. Před očima mám betonovou zeď architektonicky netradičně pojaté věže nového kostela sv. Ducha. Čučím do bílé plochy a místo toho, abych psal, přemýšlím, jestli se Pánu Bohu taková monstrózní stavba líbí, jestli mu nejsou sympatičtější malé vesnické kostelíčky se zaoltářním obrazem zobrazujícím dramatickou scénu ze života svatého, jemuž je kostel zasvěcen, s barokními andělíčky a křížovou cestou, vyřezanou místním řezbářem. Také myslím na to, že kostel na Velkomoravském náměstí by měl být zasvěcen sv. Cyrilu a Metoději, případně sv. Klimentu, nebo některému ze Sedmipočetníků, třeba sv. Gorazdovi, a proč tomu tak není. Ale hned mě zase napadá, jak by se velkomoravští svatí v takovém betonovém domě cítili a jestli jim není přece jen líp v kostelíku na Modré, když už nestojí ten na Valách, jehož základy mám jen kousek za zády. A tak je asi dobře, říkám si, že je to tak, jak to je.

Kdybych chtěl být rýpavý, řekl bych, že Staré Město tím pádem vyrostlo nejen co do monumentality, ale i co do ducha, který mu dosud scházel, a tak teď konečně můžeme s jistotou říci, že je to město oduševnělé. Ale neřeknu to, protože mám Staré Město rád. Prožil jsem zde čtyři roky toho nejkrásnějšího středoškolského mládí, a to právě v době, kdy zde archeolog pan profesor Hrubý objevoval velkomoravský Veligrad, základy, kostelů, pohřebiště, sídliště, dílny, opevnění. S kamarádem Milošem jsme tehdy nahlíželi archeologům takřka pod ruce a snili o Starém Městě jako hlavním Městě Velkomoravské říše. Pan profesor Hrubý byl pro nás tehdy vzorem, k němuž jsme vzhlíželi s obdivem, vzorem, který nás motivoval k úsilí, abychom jednou také něco věděli, uměli a třeba i objevili. Určitě právě v těch dobách se ve mně začal hnízdit konzervativní názor vůči moderní architektuře, a tak stavby, svou rozlohou a najmě výškou privatizují výhled na krajinu a do nebe, po věky patřící veřejnosti, nemusím.

Velkomoravské náměstí s kostelem mě rozptyluje natolik, že se na fejeton nemohu soustředit a nenapadá mě žádné novoroční povinně optimistické téma. Tak toho nechám a přecházím k počítači s internetem. Kouknu se na novinky.cz, co nám přinesl dnešní den. Třeba najdu inspiraci tam. Svět, ve kterém žijeme je dostatečně absurdní i bizarní, a tak předpokládám, že nebudu dlouho hledat. A taky že ano.

„Ředitel školy v severoitalském Bergamu,“ čtu hned v té první zprávě, „zakázal výstavku vánočních jesliček, aby tradiční symbol křesťanských svátků nediskriminoval žáky vyznávající jiná náboženství. Tyto děti v některých třídách tvoří až polovinu žáků. Škola za to sklidila kritiku rodičů italských dětí i politiků. Ředitel školy Luciano Mastrorocco ale ani kvůli vlně nesouhlasu nechystá své rozhodnutí změnit. ‚Veřejná škola nesmí žádným způsobem nikoho diskriminovat," zdůraznil. Zakázané jesle chtěl ve své třídě vystavit jeden z učitelů.“

Je to určitě zneklidňující zpráva. Bergamo není zas tak daleko. Patnáct, třicet, padesát let? Jestli to tak půjde dál, naši vnuci ho budou mít coby kamenem dohodil, pravnuci za humny a jejich potomci na dvoře. Jaký bude prostor, v němž dnes žijeme, až bude dědečkem můj vnuk Maxim?

„Pokroku, stůj!“ vyzýval jsem před rokem ve fejetonu uveřejněném v UHáčku, uherskohradišťském kulturním zpravodaji. Marně. Pokrok se nezastavil a dere se kupředu nejen přes mrtvoly, ale i přes křesťanské symboly. Možná že betonová věž staroměstského kostela přijede v budoucnu přece jen k užitku. Naši potomci se do ní budou moci schovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

23.11.2014 17:04

Prosincový fejeton: Vánoce v galerii


Vstupujeme do období adventu, kdy bychom se měli zklidnit a věnovat se rozjímání. Nechat se aspoň na chvíli uhranout smutkem je prospěšné nejen křesťanům, ale každému bez rozdílu víry. Místem, kde rád rozjímám, jsou galerie. Stojí za to se v závěru roku aspoň na některou z hradišťských výtvarných výstav vypravit.
V Centru slováckých tradic (budova bývalého jezuitského semináře) se nachází Galerie Joži Uprky s trvalou expozicí malířova díla. „Svojím ostat, svojím byt!“ hlásal Uprka, který v 90. letech minulého století střídavě v Hradišti a Vlčnově maloval svůj nejvýznamnější obraz Jízda králů (1897). Trvalo řadu let, než bylo uměleckou kritikou přijato jeho dílo, které je výtvarnou personifikací Úcty. Úcty k člověku ze Slovácka, k jeho práci, k jeho životu, k jeho bídě i jeho vznešenosti, jež se zobrazují v lidovém umění.
V téže galerii je i výstava v našem hradišťském prostoru méně známého hodonínského malíře Karla Nováka (1915-2006), čestného předsedy Sdružení výtvarných umělců moravských. Vystavené figurální motivy ze Slovácka a moravskoslovenského pomezí nesou pečeť lásky ke kroji a tradici. Uprkova galerie touto výstavou naplňuje svůj záměr představovat nám díla tvůrců námětově s Uprkou spřízněných.
V knihovně Bedřicha Beneše Buchlovana probíhá nevelká sice, ale záslužná výstava připomínající osobnost a tvorbu Miška Evena, malíře, rodem z Bretaně, který se zamiloval do lidové kultury Slovácka a po svém, bez národopisného sentimentu, vytvářel obrazy plné hravosti a poezie. Poprvé jsou zde také vystaveny všechny knihy, které Miško ilustroval.
Jen po dobu jednoho víkendu trvala výstava Jaroslava V. Staňka v Redutě, v návaznosti na dva večery nazvané případně J. V. Staněk – Muzikantská krajina. Obrazně řečeno, Jaroslav Václav Staněk byl přítomen v obrazech i v hudbě. Bylo to byť krátké, avšak krásné setkání. Lze jen doufat, že se s jeho tvorbou budeme moci setkat v příštím roce na delší řádné výstavě.
Za abstraktními kompozicemi se můžeme vydat již jen do 5. prosince do Hrochovy galerie, kde vystavuje Jaroslav Abrhám z Bílovic. Výstave se koná k připomenutí malířových pětasedmdesátin.
Stovky by se letos dožil Vladislav Vaculka. Malíř i sochař, který Uprkovský názor konce 19. století „přesadil“ do doby o půl století později, abychom si i my, kteří žijeme v pouprkovské době uvědomili, že výraz Slovácka není jen v realistickém zobrazení, ale především v prožití a pochopení, které může mít povahu objevu nového, dosud neznámého světa. Na předčasné smrti Vladislav Vaculky se podepsal bývalý režim. Umělec zůstal svobodnou osobností i v době normalizace a stýkal se s lidmi, kteří byli na indexu. Zemřel po infarktu, který ho postihl nedlouho po výslechu na STB. Za umělce hovoří jeho dílo, a opravdu - obrazy i sochy Vladislava Vaculky a jeho ženy, paní Idy, vystavené v Galerii Slováckého muzea jsou úchvatné. A v celospolečenském výtvarném kontextu pohříchu i nedoceněné.
V té souvislosti, se mi vybavuje následující: Takřka každý den vychází z domu v Rybárnách malíř a kráčí po mostě do města. Vídám ho tak pravidelně. Je to Tomáš Měšťánek, enfant terrible naší výtvarné scény. Bohém a nespoutaný člověk s nekompromisně kritickým postojem jak k totalitní, tak i konzumní společnosti. Proto je i dnes pro určité kruhy „persona non grata“. Vystavuje jen občas a hlavně mimo region. Maloval společnost „před sametem“ i po „sametu“, pozoruje ji očima, v nichž není slitování. Jeho obrazy se vlastně moc nelíbí, protože nás a dobu, v níž žijeme, vidí jinak, než se na sebe díváme my sami. I proto je osamělý. Kdy si všimne město a jeho kulturní občané, že mezi námi žije malíř, jehož dílo o posledním půlstoletí vyslovuje pravdy, jež raději vytěsňujeme z mysli?
To jsem však poněkud odbočil. Každopádně, blíží se čas vánoční a s ním stromek ozářený svíčkami. Jednu, tu kterou máme v srdci a která bude skomírat v předvánočním supermarketovém běsnění, nejspíše probereme k životu právě v tichu galerií mezi uměleckými díly. Anebo při setkání v umělcově ateliéru.


 

18.10.2014 09:52

Listopadový fejeton: Nostalgie stařešinů


Od chvíle, kdy pan profesor František Petlan u maturitní zkoušky uznal, že i přes chabé znalosti matematiky mě může pustit do světa dospělých, uplynulo letos na jaře už půl století. Proboha, kde se to půlstoletí vzalo? Jak to, že to tak rychle uteklo? A nikdo mě na to neupozornil. Každý s kým se zastavím na náměstí u kašny řekne, že vypadám dobře, místo, aby zvolal: „Hochu, stárneš, dělej s tím něco!“ Možná bych s tím něco udělal, třeba bych koupil zmizík a vymazal z rodného listu pětačtyřicítku v roku narození a místo ní napsal pětapadesátku. Teď už s tím ale nenadělám nic ani já, ani mí spolužáci, protože jsme byli veřejně označeni. Na hradišťském gymnáziu totiž již před lety vymysleli rituál, kdy jsou bývalí studenti padesát let po maturitě přijímáni do společnosti stařešinů. „Pasování“ se odehrává ve Slováckém divadle, před zraky všech starších stařešinů, tedy těch, kteří ten titul získali v předešlých letech. Kdybychom byli s Liduškou Tarcalovou, Zdenkou Škráškovou, Martou Smejkalovou, Helenou Dudeškovou, Milošem Pojslem, Pavlem Hruškou, Jirkou Rychlíkem, Mirkem Planetou a dalšími tehdy v roce 1964 tušili, že jednou budeme dekorováni kvůli stáří, asi bychom se na dospělost zas tak moc netěšili. Tehdy jsme ovšem dosažení dospělosti doslova vzývali, neboť maturita nám otevírala dveře do kýžené budoucnosti. Vyrazili jsme do ní různým tempem, s různými ambicemi i s různými sny a představami, jichž jsme chtěli dosáhnout. Škola, spolužáci, profesoři, vše se ocitalo kdesi vzadu za každým z nás a vzdalovalo se, tak jako se vzdaluje nádraží, když na peron vyhlížíme z okna rozjíždějícího se vlaku. Obrazně řečeno, už půl století jsme já a všichni spolužáci hradišťské i staroměstské Středně všeobecně vzdělávací školy, jak zněl oficiální název dnešního gymplu, na trati a přejíždíme ze stanice do stanice, někdo lokálkou, někdo rychlíkem, jeden s přestupy, jiný bez. Jeden sedí celou cestu v první třídě, pokud možno sám v kupé se zataženými záclonkami, někdo ve dvojce, rád v družném hovoru se spolucestujícími, ženy většinou v kupé pro maminky s dětmi. Někteří bonviváni během cesty takřka neopouštěli jídelní vůz, jiní, ti méně průbojní, se nedokázali z plošinky protlačit ani do chodbičky k oknu. Někdo si spletl nástupiště a nasedl do vlaku, který nejel tím směrem, kterým on chtěl jet; jiný jel sice správným směrem, ale vysedl předčasně o dvě či tři stanice dříve a svého cíle nedojel. Někdo cestoval jen ze stanice do nejbližší stanice, protože se bál dálav, jiného naopak lákaly, a tak vyhledával spoje dálkové a objel svět. Bohužel, známe jména již několika spolužáků, jejichž vlaky vykolejily a oni se stali obětí železničního neštěstí.
Nebyla to vždy cesta jednoduchá, protože se čas od času vyměňovaly lokomotivy a měnily jízdní řády. Někdy tak zásadně, že podnes přesně nevíme, zda spoj, který nás měl někam dovézt, nebyl zrušen, kam trať, po níž jedeme, vlastně míří nebo naopak, víme sice, kam vede, ale nevíme, jestli o pár kilometrů vpředu nejsou rozkradené koleje. Inu i takové věci patří k rizikům cestování; pořád je to lepší, než prošvihnout svůj vlak a zůstat sedět po celý život v nádražním bufetu.
Padesát let jsme tak cestě a po tom půlstoletí jsme v Hradišti na chvíli vysedli, abychom se setkali s těmi, kteří nás kdysi vypravovali na cestu - s našimi profesory, Oldřichem Skráškem, manželi Petlanovými, Ivanem Bosákem, Alenou Chromou, Jarmilou Karpelesovou, Jaroslavem Havránkem; pohříchu však již nikoliv se všemi. Setkali jsme se bývalí studenti, abiturienti, a rozcházeli se coby stařešinové. Den utekl velice rychle, k večeru jsme zas nasedli, ozvala se píšťalka výpravčího a naše vlaky se daly do pohybu.
Tak jsme znovu na cestě. Oproti té, jež před půlstoletím vedla do neznáma, tuhle už známe. Jedeme pomalu a z okna vyhlížíme stanici, kde na nás čekají naši blízcí – naše děti a vnuci. Jsme rádi, že se máme kam vracet. A současně rádi vzpomínáme na naše dobré učitele, kteří nás na tu naši pouť připravovali. Patří jim za to náš dík. Musím říci, že mě osobně to pomyslné nádraží s peronem, na kterém oni stojí a mávají, nikdy nezmizelo z obzoru, ani ze srdce.

Tak a už dost té nostalgie! Stařešinský věk má koneckonců také svoje přednosti. Někdy o nich napíši fejeton. Ale nebude to hned, chvíli mi bude trvat, než na nějaké přijdu.

10.10.2014 11:07

Fejeton: Nápisy, které lhaly

Čtenář již při četbě titulku možná zbystřil, že jsem se pustil do komentáře a hodlám na dalších řádcích cupovat texty předvolebních bilboardů, plakátů a letáků, jež v posledních týdnech zaplavily naše město.

Kdepak. Jsi na omylu, milý čtenáři. Chci tě pozvat na malý výlet do minulosti prostřednictvím výstavy "Sv. Cyril a Metoděj a počátky křesťanství na Moravě," která dosud uniká pozornosti veřejnosti. Asi je tomu tak proto, že ještě nevstoupila do povědomí skutečnost, že máme v našem městě instituci jménem Centrum slovanské archeologie, v níž se ona výstava nalézá. Expozice obsahuje řadu archeologických nálezů, originálů i replik, a dvě velké makety, plasticky zobrazující podobu centrálních míst velkomoravského Veligradu - Výšinu sv. Metoděje v Sadech a lokalitu u kostela sv. Michala ve St. Městě, kde stával velmožský či knížecí palác. Vystaven je i kuriózní nález, který se k Velké Moravě a jmenovitě k osobě arcibiskupa Metoděje hlásí, ale ve skutečnosti pochází z doby mladší. Jsou to tzv. stupavské kameny, podstatné části kamenné desky z hrobu sv. Metoděje, vykopané Klementinou Maštalířovou, domkářkou ze Stupavy, ve 30. letech minulého století hluboko v chřibských lesích v trati Hroby. Do desek je vytesán nápis v hlaholici, který sděluje, že jsou pod ní uloženy k poslednímu odpočinku kosti arcibiskupa Metoděje.

Objev údajného Metodějova hrobu se ocitl na titulních stránkách novin a na Hrobech se konala pouť, jíž se podle dobových odhadů zúčastnilo na třicet tisíc poutníků. S nimi přitáhli do Chřibů trhovci; ve stáncích poblíž vykopávek se prodávaly nejen svaté obrázky ale také kupř. prezervativy. Vědci od počátku zaujali k pravosti nálezů rezervované stanovisko a poté, co nálezy prozkoumali, prohlásili je za podvrh. Svá tvrzení i zdůvodnili. Autor nápisu použil hlaholici, jakou se psalo až mnohem později, po pádu Velké Moravy, a za vzor použil reprodukci písma z Obrázkových dějin národa českoslovanského vydaných v r. 1923.

Kdo falšoval dějiny, nevíme a již se ani nedozvíme. A dost dobře ani nevíme, co vytvořením fals vlastně sledoval. Kameny z Hrobů sice nejsou jediným podvrhem v dějinách naší archeologie, ale jednoznačně největším, a nejzáhadnějším, protože neznáme jejich tvůrce, který by nám odpověděl na latinské "Cui bono?"

Inu v našem kraji Velká Morava, či spíše naše představa o ní, stále rezonuje a nabízí nám svoje skutečné i domnělé příběhy. Třeba tom, jak se Moravané dokázali vzepřít nátlaku sousední velké říše, jejíž vazaly nikdy nepřijali mezi své elity. Anebo o tom, jak kníže Rostislav nechal vyhnat ze země kazatele, kteří neuměli pořádně mluvit v jazyku, jakým mluvili na Moravě domácí. Podobných poučných příběhů nabízí velkomoravská minulost celou řadu. Přijďte se na ně rozpomenout do Centra slovanské archeologie. Rád vás výstavou provedu kteroukoliv středu mezi 10. a 13. hodinou. A kdyby vám středa nevyhovovala, můžeme po telefonu (606 033 103) domluvit i jiný termín. Těším se na vás.

To je všechno!

Že byste přece jen rádi věděli, jestli půjdu k volbám a koho budu volit? Minulost změnit nemůžeme, ale budoucnost ano, a proto k volbám jedněm i druhým půjdu. Bylo by ovšem nefér dělat prostřednictvím fejetonu některému z kandidátů reklamu. Jak by k tomu přišli ti ostatní? Ale určitě není proti novinářské etice, když řeknu, že budu vybírat z těch, jejichž jméno má v našem městě dobrý zvuk.

 

 

 

 

15.09.2014 12:36

Dopis od čtenářky Žítkovského čarování

Vážený pane doktore,

velmi Vám děkuji za Vaši tvorbu věnovanou folklóru. Vaše kniha Žitkovské čarování mě doslova "očarovala". 
Zakoupila jsem ji manželovi o Vánocích, jelikož vesnice Žítková nás (možná i na základě přečtení knihy K. Tučkové) velmi zajímala. Vaše kniha nám ukázala tuto oblast zcela autenticky.A zaujala mě o to víc, neboť letošní prázdniny jsme několik dnů v Žítkové a okolí pobývali. Máme českou krajinu moc rádi, navštívili jsme spoustu krásných míst od Šumavy počínaje, k slovenským hranicím konče. Ale to, co v nás zanechalo prostředí Kopanic, nelze vypovědět, což jste několikrát i Vy ve svých dílech připomenul. Nevěřila bych, kdybych tam sama nebyla. Doteď vzpomínám nejen na nádhernou nedotčenou přírodu, neskutečně nekonečné pohledy do dáli, ale především způsob života tamějších lidí, jejich polorozpadlé chaloupky, jejich život zcela mimo dnešní přetechnizovanou civilizaci. Hluboký dojem ve mně zanechalo setkání se  stařenkou v domečku, připomínajícím perníkovou chaloupku, se kterou jsem hovořila a která zde pobývá se svým synem.Byli nám vděčni za to, že jsme jim dali pár krajíců chleba pro králíky. 
Na jiném konci Žítkové se zase s námi dal do řeči starší, ale velmi inteligentní pán, žijící ve srubovém domku s verandou se svým psíkem Tondou. Tento pán nás pozval k sobě, nalil nám slivovici a překvapil nás svojí inteligencí a přehledem historickým, geografickým i informacemi o současnosti Kopanic a okolí. Byli jsme touto krajinou a celkovou atmosférou s manželem naprosto "očarováni" a stále jsme si říkali, že je to třeba jen chvilková záležitost. Ale stále, po 2 měsících, se vzpomínkami vracíme zpět. Vaše kniha nám tyto vzpomínky ještě lépe přiblížila, a také rozhovor s Vámi, v časopise Xantypa, který jsme se zaujetím přečetli.
Velmi Vám děkuji za Váš citlivý pohled na tuto problematiku a již se těším na Váš další spisovatelský počin.
S pozdravem a přáním hodně zdraví a inspirativních podnětů pro Vaši tvorbu
Jitka Žemlová, Brno
12.9. 2014
 

 

02.09.2014 21:17

Fejeton: Cesty do pravěku

Jako kluk jsem rád čítal dobrodružné příběhy z dávné historie. Pod tituly Lovci mamutů, Minehava, Bronzový poklad, O Děvín a Velehrad, Osada Havranů a několika dalšími byl podepsán Eduard Štorch (1878-1956). Archeolog, spisovatel a pedagog, který uměl jako málokdo naslouchat příběhům krajiny, které pak s pomocí své obrazotvornosti převyprávěl do našeho jazyka, aby i malí čtenáři mohli spoluprožívat velká dobrodružství a současně poznávat, jak žili naši dávní předkové. Pravda, ty fabulované příběhy člověk po čase zapomněl, ale to, co uvízlo, je poznání, jak obtížná byla cesta člověka dějinami, kolik námahy, úsilí i obětí znamenal každý malý krůček kupředu, od kamenného mlatu k pluhu, od pluhu k automobilu. Nemylme se, prehistorie není nic, co uplynulo a zůstává již jen bezúčelně vytěsněno kdesi mimo nás, mimo naši potřebu. Každý novodobý využitelný objev a vynález je složen podobně jako hmota z atomů starých statisíce let, jejichž nedělitelná jádra jsou koncentrátem všech předchozích řešení, rozhodnutí a kroků, které člověk na cestě dějinami učinil.

Znovu jsem o těchto věcech přemýšlel, když jsem o letošních prázdninách procházel někdejší školní budovou v malé vesničce Lobeč na Mělnicku. Obec ji přeměnila na muzeum věnované právě Eduardu Štorchovi, který si zdejší kraj zamiloval a v nevelkém domku, v němž trávíval letní čas, psal, besedoval s dětmi, prováděl archeologické výzkumy a nakonec se zde na místním hřbitůvku nechal i pochovat.

V lobečském Štorchově muzeu jsem si vzpomněl na našeho regionálního spisovatele, rodáka z Tučap, jehož jméno nese v názvu hradišťská knihovna – Bedřicha Beneše Buchlovana (1885-1953). Ten by mohl být zásluhou knížky Oživené kameny a střípky nazván „slováckým Štorchem“. Tři příběhy vydané nejdříve ve sborníku Zahrada Moravy a v roce 1931 v knižní podobě napsal jako „ukázku, jak lze po příkladu Eduarda Štorcha lokalizovat obrazy z pravěku, učinit je názornějšími“. Pro Hradišťana je zajímavé, kde se ty příběhy odehrávají. Název jednoho Na Holém kopci sám vyjadřuje lokalizaci. Příběh z pravěku Dvojí setkání autor situuje na návrší nad Mařaticemi a Jarošovem, jakoby tušil, že právě zde současní archeologové objeví a prozkoumají sídliště lovců mamutů. A konečně povídka Velký Tudun a Malý Grebeň, příběh z doby Sámovy, se odehrává v rybářské osadě na břehu Moravy, tam, kde jsou dnes hradišťské Rybárny. Trojice chlapců v ní svádí boj s Avary.

Ty Benešovy příběhy pro nás, kteří žijeme v Hradišti, oživují a znásobují genius loci míst, jež jsou jejich dějištěm. Vnímat genius loci je velmi důležité, neboť mu můžeme naslouchat jako varování před unáhlenými, často pouze zištnými pohnutkami motivovanými zásahy do „tváře“ životního prostoru.

V dohledné době má dojít k demolici jatek na Moravním nábřeží, jediné historizující průmyslové architektury na území města. Je to sice kusý, ale poslední a jediný „výjev“ z počátku 20. století toho, co dnes nazýváme průmyslovou zónou. Na tom místě vyroste několik výškových, pěti, snad až šestipatrových bytových domů. Kdo ví, možná si už nějaký developer brousí zuby i na Rybárny a další, dosud klidové lokality. I to je jeden z důvodů proč by stálo za to, tu Benešovu knížku znovu vydat. Literatura sice nesprávným krokům člověka zabránit nedokáže, ale třeba se jí podaří obnovit jeho ztracenou schopnost se za ně stydět.

 

10.07.2014 08:53

Fejeton červencový: Nevzdávejte to!

Vybavuji si svoji nejdávnější vzpomínku na Slovácké muzeum. Nevím, do které třídy základní školy jsem chodil, ale výjev z první návštěvy v něm se školou se mně vtiskl do paměti: prosklená vitrína a v ní kostra jakéhosi pravěkého předka. V tu chvíli se mi muzeum stalo magicky přitažlivým místem. A proto také kdykoliv jsem na cestách, vedou mé kroky do místního muzea. Do místností, v nichž jsou vystaveny věci používané kýmsi kdysi dávno přede mnou, vstupuji s posvátnou úctou. Proč úcta a snad i posvátná k tomu?

Pro mne je muzeum místem, kde se setkávám s minulostí, s níž jsem jako současník spjat mnoha pouty. Muzeum je mým místem meditace a přemýšlení, mých rozhovorů se světem, protože svět není jen to, co žijeme, jen tento okamžik, ale i to, co zde již bylo. Náš život je jen zdánlivě cestou vpřed – každým dnem, který žijeme, vrůstáme do minulosti a naše jediné jisté příští je to, že se zanedlouho sami v minulost proměníme. Snad i pro tento pocit rád procházím muzejními sály a pozoruji vystavené předměty, zhotovené těmi pře mnou, dozvídám se příběhy jejich tvůrců i předmětů samých a hledám odpověď na otázku, která každého z nás občas napadne: jaký má vlastně život smysl. Muzeum je úschovnou vzkazů od těch, co zde byli před námi. Chodím ty vzkazy číst. Nabádají mne, abych se minulosti, do níž vstupuji nebál, neboť to dobré, co po sobě člověk zanechá, se neztratí a pomůže těm, kteří přijdou po něm.

Ale jsou i jiné důvody, proč mám rád muzeum. V jeho fondech jsou uchovávány stovky, tisíce předmětů, které jsou nositeli mnoha významných informací o lidech v kontextu doby. O tom, jaké uznávali hodnoty. I o tom, jak je dokázali bránit i prosazovat. Malíř Joža Uprka, sběratel František Kretz, profesor Josef Klvaňa, to je trojice, která by měla mít v Hradišti pomník. Svůj život naplnili bojem proti dobovému úsudku, že lidové umění je uměním nízkým. Apoštolem té víry se stal malíř, jehož nejdříve musela uznat Paříž, aby ho vzala na vědomí Praha. Nejstarší fondy Slováckého muzea jsou spjaty právě s nimi: keramika, kroje a krojové součásti, zvykoslovné artefakty…

Do městského parku při oslavách 100. výročí Slováckého muzea přišly stovky lidí. Byly potvrzením toho, že představy, které uváděl v život František Kretz, považovaný k stáru za podivína, měly pokračovatele. Na konci onoho řetězu je dnešní Slovácké muzeum, tým jeho odborných pracovníků i další zaměstnanci. Být muzejníkem, k tomu je zapotřebí nejen odborných znalostí i vášně. V našem muzeu jsou lidé, kteří ji mají.

Za dalších sto let budou lidé procházet expozicí, sledovat staré fotografie třeba právě z letošního jubilea a na nich pro ně neznámé tváře. Snad z nich a z vystavených sbírek vyčtou to, co jsme my, zapomenutí již předkové, četli z té Kretzovy: Nevzdávejte to!

 

 

 

 

 

 

 

 

21.06.2014 23:59

Pozvánka do Strážnice

Přijměte pozvání do Folklorního klubu MFF Strážnice 2014

Pořad: Slovácká čítanka  Vybráno ze zlatého fondu národopisné literatury Slovácka

Skanzen, sobota 28. června v 11.00 hodin

Připravili a moderují Markéta Lukešová a Jiří Jilík

Zlatý fond regionální literatury Slovácka nám v letošním roce připomíná sté výročí narození a dvě desetiletí od úmrtí Fanka Jilíka (1914-1994), rodáka z Kunovic, uměleckého knihaře a regionálního spisovatele. U příležitosti jubileí vyšla knížka jeho dosud knižně nepublikovaných fejetonů a povídek Tajemství lásky; v ukázkách se na chvíli vrátíme do již zmizelého světa starých Kunovic. Kyjovský lékař, rodák z Kuželova Jan Pavlík (1937) vydal v loňském roce pozoruhodnou knihu Sága rodu Chlebakupova. Jde o působivý obraz jednoho horňáckého rodu, který lpěním na tradici a etických zásadách překonává všechna úskalí nelehkého života. Do 50. ročníku své existence vstoupil letos vlastivědný a národopisný časopis Malovaný kraj. Přežije v době, která přeje víc komerci než prověřeným hodnotám? Co můžeme udělat pro jeho záchranu?

Úryvky z tvorby čte Vladimír Doskočil, člen hereckého souboru Slováckého divadla v Uherském Hradišti.

Účinkují:

Horňácká muzika Miroslava Minkse, Jan a Anna Kománkovi z Velké a dětský tanečník verbuňku Radovan Siman z Kunovic.

 

14.06.2014 10:05

Vzpomínkový pořad a výstava u příležitosti 100. výročí narození Fanka Jilíka (1904-1914)

4. července uplyne 100 let od narození mého otce Fanka Jilíka, uměleckého knihvazače a regionálního spisovatele. Dne 16. května t. r. se v Panském dvoře uskutečnil k tomuto výročí vzpomínkový pořad Tajemství lásky spojený se křtem stejnojmenné knihy vydané z otcovy literární pozůstalosti a s výstavou jeho uměleckých knižních vazeb. Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří se na tomto krásném pořadu ať již organizačně či programově podíleli, zejména pak Ženskému sboru Tetičky, ženskému i mužskému sboru z Kunovic a cimbálové muzice Burčáci z Míkovic. Moje poděkování patří též Městskému úřadu Kunovice, který vyšel ochotně vstříc záměru připomenout život a tvorbu kunovického rodáka a v neposlední řadě Zlínskému kraji, který akci podpořil dotací z Fondu kultury Zlínského kraje.

                                                                                                                                                                                PaedDr. Jiří Jilík

Na fotografiích snímky z pořadu věnovaného Fanku Jilíkovi.

04.06.2014 16:35

Fejeton červnový - studánkový

Studánky kolem nás i v nás

O druhé květnové sobotě jsme na Smraďavce u pramene, který vytéká u kaple sv. Kříže, křtili knížku o chřibských studánkách. Kamarádi z Expedice Chřiby Jiří Blaha a Bořek Žižlavský o nich napsali knížku. Jen den před křtem a požehnáním, které provedl pravoslavný kněz otec Kliment ze Střílek, jsme se v pátečním Slováckém deníku (10.5) dočetli o jiné známé studánce, pojmenované podle sochařského reliéfu dvou lvích hlav, které z obou stran zdobí pramen a které založily proslulost této studánky nedaleko Bunče. Na Smraďavce křtu přihlížela asi stovka těch, kteří si studánek z mnoha důvodů cení a rádi se u nich při svých toulkách přírodou zastavují. V případě Lvích hlav stačil jediný ničemný člověk, aby dal najevo svoji zlobu a nenávist. Jak jsme měli možnost vidět na fotografiích, nejspíše kladivem nebo kovovou tyčí rozmlátil ony lví hlavy, vloni na podzim opravené, renovované. Nějaký opilý nebo zdrogovaný magor, řekneme si, ale stejně v nás poněkud zatrne, když si uvědomíme, jak přibývá agresivity obecně, nejen vůči neživým předmětům, ale i vůči lidem. Stačí si připomenout výjevy řádění primitivů vydávajících se za fotbalové fanoušky.

Avšak vraťme se ke studánkám. Z dětství si jich pamatujeme víc, než o kolika víme dnes. Jak jsme dorůstali, jakoby se vytrácely z přírody kolem nás.  Ale nemylme se. Studánek, jak to potvrzuje i zmíněná knížka, zůstalo ještě dost, jenomže je nevidíme a někdy už ani vidět neumíme. Jistě to bude tím, že dnes jako dospělí jezdíme po silnicích, chodíme po chodnících a i do přírody se vydáváme jen po vyšlapaných a značených cestách. Když jsme byli malí a s kamarády podnikali objevitelské a velice dobrodružné výpravy do nejvzdálenějších a nejskrytějších míst v blízkosti našich domovů, třeba do Kunovského lesa, neušlo nám veverčí doupě, sojčí hnízdo, mraveniště pod smrkem, natož studánka. Žádnou jsme neminuli, aniž bychom se k ní nesklonili a neochutnali studenou vodu prýštící z hlubin země nebo ze skály. Z hluběnek jsme vodu nabírali do dlaní a tu, která vytékala z trubky, jsme chytali do korýtka vytvořeného zaháčkovanými prsty obou rukou. Jenomže jak jsme rostli, začali jsme se dívat na svět z větší výšky a mnohé, co jsme intenzivně vnímali jako děti, se nám začalo vytrácet z obzoru. Studánky v lesních tišinách i při cestičkách v polích patřily k tomu, co odcházelo s naším dětstvím. A místo nich jsme objevovali věci a vztahy jiné, stejně krásné. Hluboké studánky v očích žen, po nichž jsme toužili a do nichž jsme se tu šťastně, tu nešťastně zamilovávali. A přišel čas, kdy jsme se nemohli vynadívat do studánek očí svých maličkých dětí. A jak jsme zráli, objevovali jsme již nejen studánky, ale studnice vědění a moudrosti v knihách, v básnictví, v románech, v divadle, v umění dramatickém, výtvarném i hudebním. My, kteří žijeme na Slovácku, se občerstvujeme ještě v jedné studánce, jíž nazýváme studánkou vody živé. Tou je pro nás lidová píseň. Ta Z ní čerpáme sílu i naději.

Ve studánkách bývala voda vždy průzračně a čistá. A tak se studánka stala symbolem čistoty. Čistoty vnější, viditelné i vnitřní, duchovní.

 Je kolem nás hodně špíny a mnohé studánky jsou jí zaneseny. Bez čisté vody se ale žít nedá. Pojďme proto prameny a studánky nalézt, vyčistit a otevřít.  Možná nás v tu chvíli napadne, že je na čase, abychom něco udělali i s tou studánkou, která je v každé lidské bytosti, v každém z nás. Vyčistit ji, dá fušku, ale dá se to zvládnout. Musí se to zvládnout. Bez čistých lidských duší, by ztratily smysl nejen studánky, ale i veverčí doupata, sojčí hnízda či mraveniště pod smrkem. A naše děti a vnuci už by neměli co a proč objevovat na velmi dobrodružných výpravách. A kdoví, jestli by pak byli schopni zahledět se do studánek očí milované bytosti.

Pojďme hledat studánky! Dokud je ještě čas.

                                                   

13.05.2014 21:04

Před stoletím se narodil Fanek Jilík, umělecký knihař a regionální spisovatel

Tajemství lásky Fanka Jilíka

Posledního května před dvaceti lety, právě když ve Vlčnově jezdili „králé“, zemřel můj otec Fanek, umělecký knihvazač a regionální spisovatel, a zanedlouho, čtvrtého července, tomu bude rovných sto let, co se v Kunovicích narodil. S Kunovicemi zůstal po celý život spjat, byť jako osobnost přesáhl úzce lokální obzor. Miloval však i Hradiště; měl zde hodně přátel, a pak navštěvoval zde školu, která rozhodla o jeho budoucnosti. Byla to Odborná a mistrovská knihvazačská škola, založená a vedená malířem, grafikem a významným bibliofilem Rudou Kubíčkem st. Toho měl otec po celý život ve velké úctě. V jednom ze svých pozdějších fejetonů napsal: „Ve škole se přede mnou objevuje neznámý knižní svět. Hálek, Dyk, Machar, Nezval, Hugo, Rolland, Moliére, Šrámek, Stendhal, Vančura, Winter, Wolker, Hora atd. atd. Svět literatury, o kterém jsem nevěděl. Přes den jsem na knihách pracoval a odpoledne jsem si je přinášel domů a četl a četl. Co všechno v těch knihách bylo! Kolik moudrosti, kolik bídy, bojů o lidský život, bolestí i poezie, hrdinství i zbabělosti, kolik věků, generací, a cizí vzdálené světy. Prostě bylo tam všechno, co může dát člověku jenom kniha, ta kniha, která mi dávala nejhlubší prožitky, která mě učila a naučila vážit si života a mít člověka rád. ... Ve třetím roku, přicházejí na můj pracovní stůl knihy vzácnější, krásnější. Každá má pečeť skutečné literární hodnoty. To už jsem musel samostatně řešit problém materiálu, jaký použít na knihu. Připravit si kůži, žlutou, modrou, červenou, a může to být šagrén, vepřovice, marokén a safián se svojí zvláštní exotickou vůní. Dále jsem musel zpracovat návrh na vazbu, pak přišlo zlacení a při zlacení pravým zlatem se nesmělo ani dýchat. Byla to práce, kdy člověk už pracoval se zaujetím, jak vytvořit své dílko, které mu vzniká pod rukama.“

Škoda, že se na tuto školu v kulturní tradici města poněkud zapomíná. Vždyť z ní vyšel umělecký knihař evropského formátu Karel Dudešek, který žil a působil ve Vídni.

Před necelým měsícem se na cestu bez návratu za mým otcem vydal jeho nejbližší a největší kamarád RNDr. Stanislav Štěrba, jemuž však nikdo neřekl jinak než Slávek. Denně se cestou z práce zastavoval v otcově dílně, a zde pak vedli rozpravy o všem možném, nejvíce o domovině, neboť oba byli doslova posedlí Slováckem jeho historií, tradicemi a přírodou. Mnohokrát debaty pokračovaly u nás doma ve Fankově jizbě dlouho do noci. Slávek byl znám i hradišťské veřejnosti zejména jako přírodopisec, který prosazoval šetrný vztah člověka k přírodě. V šedesátých letech obnovoval Junáka, o desetiletí později stál u zrodu Českého svazu ochránců přírody a hnutí Brontosaurus a byl členem jejich okresních i vrcholových orgánů

Když se přiblížilo otcovo stoleté jubileum, nedalo mnoho přemýšlení o tom, jak je připomenout. Jak jinak, než knihou. Spolu s Bohušem Matyášem, kdysi muzikantem „Zahradníků“, jsme ji sestavili z dosud jen časopisecky publikovaných povídek a fejetonů. Má slibný název podle jedné z nich – Tajemství lásky.  Ilustrace do ní nakreslil můj kamarád Ladislav Pálka, a druhý, Tomáš Ježek, dal knížce pěknou grafickou podobu. Hradišťské veřejnosti novou knížku představíme a na autora zavzpomínáme v Rámařství Fankovy vnučky Petry Jilíkové v Nádražní ulici v pátek 30. května od 17 hodin. Již dnes je tam k vidění malá výstavka jeho uměleckých knižních vazeb. Tož se stavte na podívání a v ten pátek třicátého i na pohárek vína.

31.03.2014 07:57

Fejeton: O dvanácti měsíčkách

Nejen lidé i počasí je zmatené – jaro přišlo hned po podzimu, na zimu se zapomnělo. Když je chaos v lidské společnosti, tak se to dá pochopit, jsme bordeláři plní protikladných tužeb, a tak se ani nelze moc divit tomu, že se ve světě na jednom konci něco staví a na druhém už totéž bourá, vše se převrací a proměňuje v chaotickém pohybu. Lidi ztrácejí jistotu a schopnost orientace, jedni se tlačí s nadějí na lepší život tam, odkud se jiní z téhož důvodu snaží utéci, a v té mačkanici dav občas několik jednotlivců ušlape, anebo obráceně.

Jestli něco na téhle zemi dosud fungovalo s nezvratnou pravidelností, byly měsíce roku. Po prosinci vždy přišel leden, květen nikdy nepředběhl duben a v září šli prvňáčci poprvé do školy. S pochopením jsme vzali na vědomí, když měsíce prosinec a červen „přesednutím“ na okamžik - podotýkám, na okamžik! - pomohly nebohé Marušce splnit nadlidský úkol uložený jí macechou - natrhat v lese v době vlády prosince jahody dozrávající v červnu, jak nás o tom zpravuje známá pohádka. Ale to byla jen výjimka, která potvrzuje pravidlo.

Soudě podle letošní zimy/nezimy se s měsíci něco děje a nevěstí to nic dobrého.

Únik z nejisté politické i meteorologické současnosti nabízí kino Hvězda. A stojí za to jeho nabídku využít; biograf sám je krásný, pohodlný, služby vzorné. Je ovšem třeba si pohlídat co se hraje, neboť i v režisérské branži platí podobný princip jako v ministerské – odbornosti netřeba, stačí znalost mechanismů a technologie, vlastní duch díla a jeho umělecká hodnota pak často odrážejí velké prázdno, dokonalý obraz nitra tvůrcova.

Někdy je na tvůrce krátký i štáb odborných poradců, jako je tomu v případě nízkonákladového populárně naučného hraného velkofilmu Cyril a Metoděj, apoštolové Slovanů. Filmu nelze upřít vzdělávací ambice, v tomto ohledu nezapře svůj původ v hraném dokumentu (dnes se říká docu-drama) určeném pro televizi. Snad ve snaze oslovit současnou mladou generaci používá místy až příliš současný slovník. Tak kníže Rostislav promlouvá k lidem svého dvora o tom, že přijetí křesťanství je „složitý proces“, Konstantin s Metodějem se při setkání po letech zdraví „Ahoj, brácho!“ a při dobývání Veligradu velitel svým lučištníkům vydává povel výstřelu slovy: „Pozor, pal!“ Škoda vad na kráse, ale nebuďme hnidopiši. Důležité je, aby starší žáci a středoškoláci, zvláště ti naši, kteří společně s námi žijí na území, kde se příběh z valné části odehrává, film viděli a s pomocí pedagogů dokázali i prostřednictvím obrazů z dějin Velké Moravy obohatit své vnímání krajiny, v níž žijí. Neboť budou to právě oni, kteří se v brzké době stanou „svrchovanými vládci“ této krajiny a budou rozhodovat o tom, kolik orné půdy úrodného Pomoraví půdy je ještě třeba zastavit halami všelikých podniků a firem; kolik je ještě třeba vybudovat betonových monster zastiňujících svou masou i pýchou barokní kupole hradišťských kostelů; kolik stromů, alejí i lesů je třeba pokácet... A to všechno pro to, aby se tam, kde žijí, cítili dobře. Anebo jsou ještě jiné důvody? Jaké?

Marušce z Erbenovy pohádky pomohla příroda a učinila zázrak. Zázraky se dějí jen tam, kde je pokora a prosba. Obávám se, že člověk k tomuto druhu už dávno nepatří. Možná i proto si prosinec, leden a únor řekli, že kvůli nám si nebudou honit triko, sebrali se a zapadli někam do baru na panáka. Když si dají dva, dostanou k nim pivo zdarma. Nepochybně brzy pozvou zbylé měsíce...

 

 

25.03.2014 07:51

V květnu vyjde další svazek Edice Chřiby záhadné a mytické

Na dvě stě dvacet chřibských studánek zdokumentovali při svých cestách za poslední tři roky členové Expedice Chřiby. V současné době již je v přípravách knižní vydání v rámci populární edice Chřiby záhad a mýtů. Vzhledem k velkému množství lokalit vyjdou studánky postupně ve třech svazcích. První v měsíci květnu, další v srpnu a závěrečný v listopadu letošního roku. Křest prvního svazku se uskuteční 8. května na Smraďavce. Studánky jsou v publikaci členěny podle povodí chřibských potoků, a tak se milovníci Chřibů mohou projít Chřiby i podle jejich vodních toků. Součástí 3. svazku bude také podrobná mapa studánek.

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY S AUTOREM

27. května, amfiteátr Vlčnov, 21.30 hod. projekce filmu Jízda králů z r. 1989. (Podle povídky Kolik stojí šiml) V rámci slavností Jízda králů.

28. května, amfiteátr Vlčnov. Jdu Slováckem krásným. Folklorní pořad s literárními motivy stejnojmenné knížky.

14. června, knihovna Beroun. Žítkovské čarování.

24. června, Strážnice, skanzen, 11.00 hod. Slovácká čítanka, pořad v rámci MFF Strážnice.

10. listopadu, Mistřice, Jdu Slováckem krásným; autorské čtení.

4. prosince, Hodonín, Městská knihovna, beseda o tvorbě, autorské čtení.

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode