... novinář a publicista ...

Novinky

12.02.2014 22:05

Natáčení v Českém rozhlase

Do Českého rozhlasu v Praze do pořadu Stříbrný vítr mě pozvala redaktorka Jitka Novotná Málková. Uskutečnilo se v úterý 11. února. Byl jsem představen dramaturžce pořadu  paní Jaroslavě Tvrzníkové, kterou si moje generace pamatuje z českých filmů 60. let. Pořad bude vysílán 22. února v 16 hodin na Čro 2.  Mimochodem, Jitka je stále krásná a šarmantní. Díky jejímu pozvání jsme předvečer natáčení naslouchali na koncertu Symfonického orchestru Českého rozhlasu ve Dvořákově síni Rudolfina skladbám Janáčkovým, Prokofjevovým a současného skladatele Kryštofa marka. Nádherný zážitek. Další fotografie pana Khalila ve fotogalerii.

07.02.2014 21:46

Fejeton: Noviny, bez nichž se (ne)obejdu

Zatímco mnohá periodika hynou na úbytě nedostatkem čtenářů, s opačným příkladem se takřka nesetkáme, totiž že by nová vznikala a dokonce zmnožovala řady svých čtenářů. A přec právě v našem regionu jsme takového zázraku svědky. Mám na mysli LIHOVÉ NOVINY s podtitulem Časopis neodvislý, věnovaný lidu, jeho poučení a zábavě, který vychází péčí Společnosti přátel slivovice. Přemýšlel jsem nad tím, čím to je, že si získal takovou oblibu, až po něm sáhla redakce Dobrého dne a učinila ho přílohou svého týdeníku. Dozajista tím, že je to periodikum neperiodické, což je vlastně protimluv, ale je to tak. Lihové noviny vycházejí jen občas a dopředu ani sama redakce neví, kdy se jí zachce další číslo připravit a vydat. A tak čtenář neví, kdy k němu další číslo dorazí. Ona prodleva je balzám na nervy jitřené zprávami, které nás dennodenně atakují ze stran deníků a televize stále se opakujícím tématem. Je značně trýznivé hledět každý den do tváře prezidenta, premiéra v demisi i toho příštího, který v demisi teprve bude, ministrů, kteří ministry pravděpodobně budou i těch, kteří jimi možná nebudou...

Nic takového v Lihových novinách čtenáři nehrozí. Dozví se sice, že paní MUDr. Hrňová úspěšně léčí osýpky, uhrovitost a otoky z přemíry požívání alkoholu, anebo uveřejněnou omluvu starostovi Pijáčkovi za výrok o tom, že mu spadl kocour do kvasu - a dál nic! Druhý den ani další, ani za týden či za měsíc Lihové noviny nevyjdou, a kdy vyjdou příště, se neví. Blahodárný stav. Jaká úleva, že existují noviny, které jsou přitažlivé tím, že nás nepronásledují. A pokud nečekaně vyjdou, přinášejí informace nové a neotřelé. Třeba o tom, že spisovatel Josef Holcman, etnograf Karel Pavlištík, lékař Jiří Rohel, starosta Jan Pijáček, emeritní senátor Josef Vaculík, spisovatel Ludvík Vaculík a režisér Břetislav Rychlík iniciují žádost o zařazení slivovice do seznamu kulturního dědictví lidstva. A to prosím, pouze slivovice slovácké, nikoliv valašské. Ne, nechci vědět, jak to všechno dopadne, a jsem rád, že mi tu informaci nikdo nevnucuje a neopakuje. A čtenář cítí, jak podobné informace svou „neuzavřeností“ nabývají na exkluzivitě. „Lihovky“ navíc přinášejí i mnohé rady a moudra, které nám unikají právě proto, že je v běžném tisku vnímáme jako stereotyp. Tak třeba: „To je pořád řečí o škodlivosti alkoholu, ale když je nekde nejaká epidémia, tak je to vždycky z vody!“

Nevážné zamyšlení budiž vystřídáno sdělením s podtextem vážným, smutným. V den uzávěrky tohoto zpravodaje byl ve Velké nad Veličkou pohřeb. Umřel Jarek Slovák, který tvořil nerozlučnou trojici s Tondou Vrbou a Jarkem Kočárkem. Jarek Slovák, kterému bylo před měsícem šedesát, byl člověkem velkého srdce. Proto se s ním kromě rodiny přišly rozloučit stovky přátel, stovky kamarádů, stovky známých, a to nejen z Velké, nejen z Horňácka, ale z celého Slovácka, prostě zblízka i zdaleka. Náměstí ve Velké bylo plné, jak bývá o Horňáckých slavnostech. Jsou lidé, které nemusíme, a na něž chceme raději co nejrychleji zapomenout. A jsou jiní lidé, které jsme párkrát potkali a po celý zbytek života na ně budeme v dobrém vzpomínat. Jarek, zedník, patřil k těm druhým. Škoda, že si Lihové noviny už nepřečte, určitě bychom společně s ním, s Vrbou a Kočárkem dali v hospodě u Jagošů nad sklenicí „pěníka“ za pravdu čtenáři, který redakci napsal: „Pište o kořalce a hospodách, však nic lepšího není. Z pití se vytřízliví. Jako děcka byli jsme jednou na opeře a z toho mně pak bylo skutečně zle.“

Na závěr bych se chtěl omluvit všem ctitelům opery. Zjednodušené stanovisko k tomuto žánru vychází z faktu, že s operou nemáme zkušenosti, protože v Hradišti ani ve Velké žádná není. Možná by mohla nějakou zinscenovat Knihovna B. B. Buchlovana. Kostýmy, jak dokládá knihovnou vydaný kalendář, už knihovnice i pan ředitel mají. Zbývá už jen jediné – dát se do zpěvu!

 

07.01.2014 20:00

Fejeton: Pokroku stůj!

                                                              P   S   2014

 

   Nový rok je vždy spojen s očekáváním, a tak nejčastějším tématem jsou vyslovovaná přání anebo předsevzetí. Souvisí to s nadějí, že bude lépe, než v roce uplynulém. A tak si přejeme do nového roku hodně štěstí a zdraví, přestože s věkem vidina naplnění této představy uplývá někam do ztracena. Tak třeba štěstí. Dalo by se statisticky dokázat, že naděje na desetimilionovou výhru ve sportce je zanedbatelná oproti možným rodinným katastrofám, jakože přijdeme o peníze na dovolenou svěřené cestovní kanceláři, která míní zkrachovat, nebo že ženatý syn uteče k milence a snacha utne naše setkávání s vnuky, dávajíc nám za vinu, že jsme zplodili sukničkáře.  Anebo peníze. Vidina, že po vzdáleném strýci v Argentině zdědíme prosperující síť hotelů a pár milionů v cenných papírech, je podstatně menší, než že zahlédneme v televizních novinách naši dcerku, studentku, (jež údajně odjela do Prahy na výstavu moderního umění) při líbačce s nám neznámou na kluka ostříhanou děvou uprostřed průvodu gayů a leseb. Přejeme si a očekáváme klidné stáří, netuše, že náš dům, který jsme koupili v dobré víře od někoho, komu ve skutečnosti nepatřil, do půl roku bude v dražbě a my se budeme muset spokojit s podzimem života stráveným na lavičce v parku, kde v zimě i zmrzneme.

  Říká se, že když se štěstí unaví, sedne i na vola, a tak jen v skrytu duše doufáme, že se jednou nesplete a sedne konečně na nás.

   Nedoufejme, nesedne!

   Pokud je někdo v naději na lepší příští, jsou to šimpanzi. Jak jsme se měli možnost 6. prosince dočíst na serveru „novinky.cz“, newyorská skupina Nonhuman Rights Project zahájila u místního nejvyššího soudu řízení, jehož cílem je získat základní práva pro jednoho z lidoopů – šimpanze. Návrh byl předložen jménem 25letého samce Tomyho a dalších dvou mladých samců Hercula a Lea a 26leté samice Kiko. Navrhovatelé žádají soud, aby uznal základní právo na to, aby tyto bytosti nebyly vězněny, a mohly žít v přirozenějším prostředí. Pokud dojde k průlomovému rozsudku, podá skupina návrhy na osvobození dalších zvířat v zajetí včetně goril, orangutanů, slonů a kytovců, tj. delfínů či velryb.

   Ze zprávy je patrné, že lidstvo, ať se nám to líbí nebo ne, už má vrchol za sebou a očekávat změnu k lepšímu není na místě. V roce 2014 je třeba dát prostor utiskovaným „nelidem“. Smiřme se tedy se stavem věcí a očekávejme vývoj neblahý. Neboť je pravděpodobné, že Evropská unie bude pokračovat v cestě průkopnicky započaté v USA a bude usilovat o rozšíření práv „nelidí“ tak, aby se tito mohli svobodně stěhovat a budovat svá sídla na místech dosud obývaných lidmi. Pokud se kupříkladu ty opice a ryby (Karle Čapku opět na tebe dochází) rozhodnou usadit v Čechách a na Moravě, vzroste sice počet pracovních míst související s potřebou budování vodních ploch a zlevní rybí tuk, avšak soužití se šimpanzy a orangutany se stane zdrojem napětí, neboť jim jako nevýdělečně činným budou přiznány sociální dávky. Důsledek může vést až k sociálně a rasově motivovaným bouřím.

   Tož buďme rádi, že to v roce 2014 bude aspoň tak špatné jako vloni a radujme se, kdyby bylo o trošičku hůř jako před předloni. A na novoročenky napišme svorně místo „PF“ (Pour Féliciter/Pro štěstí), „PS“ - Pokroku, stůj!

                                                                                                                                                                                            

                                                                                                                             

                                                                                                                               Jiří Jilík

 

 

                         P

02.11.2013 07:55

Fejeton v listopadu

K dnešnímu fejetonu mne inspirovala v minulém čísle UHáčka uveřejněná výzva k zasílání textů či fotografií dokumentujících negativní jevy ve městě. Mohl bych něco poslat, říkám si, ale co vybrat, když je negativních jevů kolem nás tolik. Třeba o nezaměstnaných, o lidech, kteří žijí nikoli vlastní vinou v bídě, o lidech oklamaných a podvedených tu firmou, tam fyzickou osobou, různými fikanými vykuky využívajícími díry v zákonech k okrádání těch, co nedosáhli takového vzdělání, aby rozpoznali kličky ve smlouvách, jež podepisují, o zlech zvaných drogy a hazard, o upadnuvší již autoritě učitelů, o podfinancovaných nemocnicích, o sociální nouzi tělesně postižených a dlouhodobě vážně nemocných, o kritickém ekonomické situaci sociálních služeb... Pro každý z těchto a mnoho dalších negativních jevů bychom našli konkrétní případy i v našem městě. Jsou to jevy, o kterých sice všichni víme, že existují, ale protože se konkrétně nás samotných momentálně netýkají, tváříme se, že neexistují, lépe řečeno smířili jsme se s tím, že jsou průvodním zjevem reality, systému, režimu, v němž žijeme. Tento postoj utlumuje naše vlastní svědomí při setkání s problémy a utrpením jiných lidí, byť jde o kolegu, souseda, známého. Někdo má smůlu. Tak to v kapitalismu prostě chodí.

  Jenomže tyhle negativní jevy výzva na mysli určitě neměla, spíš jí šlo o negativa typu psí hovínka na chodníku anebo randál v ulici po závěrečné v některém baru; jsou to věci, které nám znepříjemňují život, ale nejde o nic, co by nás nějak fatálně ohrožovalo. Ale především - město může zasáhnout, zatímco ty skutečné velké problémy přece nevyřeší; není to koneckonců ani v jeho silách ani v kompetenci.

Je to pravda, ale jen zčásti. I představitelé radnice, její radní i zastupitelé, členové komisí a mnozí občané města jsou členy politických stran, které delegují své poslance do parlamentu, a ten k řešení oněch velkých problémů jistě kompetentní je. A co se dělo donedávna parlamentu? Co si budeme povídat…

  V neděli 6. října se konala na Bunči beseda o Chřibech. Hostem byl nositel našeho nejvyššího novinářského ocenění, Ceny Ferdinanda Peroutky, komentátor Ivan Hoffman, jehož hlas zazníval kdysi z Radiojournalu a dnes čteme jeho denní sloupky v Deníku. Na besedě zazněla mj. tato jeho slova: „Myslím, že se především všechno kazí a my tomu zkoprněle přihlížíme, aniž bychom to uměli pořádně pojmenovat. Tím pádem ani nic neřešíme a jsme z toho jenom neproduktivně rozmrzelí a špatní. Přibývá egoismu a cynismu. Což jsou jediné -ismy, které jsou, zdá se, věčně aktuální, na rozdíl třeba od ideologických -ismů, jako byl socialismus a komunismus či dnešní „reinkarnace“ kapitalismu. Nemyslím, že ty společenské koncepce byly nějak vydařené. Asi nebyly. Děsivé ale je, že na troskách oněch překonaných konceptů se již jenom legalizují špatnosti. Běžně se lže, podvádí a krade, legální je korupce, klientelismus či lichva. Jen se tomu jinak říká: Třeba lobbing, reklama, PR, úvěrování, leasing, marketing… Za řadou těchto odborně znějících termínů se skrývá obyčejná technologie, jak vzít lidi na hůl. A ještě se ty odpornosti přednášejí a studují!“

Je po volbách. Tož, uvidíme, zda a jak se s těmihle negativy popere nová politická garnitura, ale mám obavu, že stejně zůstane jen u těch psích hovínek na chodníku. Jak rád bych se mýlil.

09.10.2013 21:46

Po pravdě řečeno - s Ivanem Hoffmanem

Myslím, že se především všechno kazí a my tomu zkoprněle přihlížíme, aniž bychom to uměli pořádně pojmenovat. Tím pádem ani nic neřešíme a jsme z toho jenom neproduktivně rozmrzelí a špatní. Přibývá egoismu a cynismu. Což jsou jediné -ismy, které jsou, zdá se, věčně aktuální, na rozdíl třeba od ideologických -ismů, jako byl socialismus a komunismus či dnešní „reinkarnace“ kapitalismu. Nemyslím, že ty společenské koncepce byly nějak vydařené. Asi nebyly. Děsivé ale je, že na troskách oněch překonaných konceptů se již jenom legalizují špatnosti. Běžně se lže, podvádí a krade, legální je korupce, klientelismus či lichva. Jen se tomu jinak říká: Třeba lobbing, reklama, PR, úvěrování, leasing, marketing… Za řadou těchto odborně znějících termínů se skrývá obyčejná technologie, jak vzít lidi na hůl. A ještě se ty odpornosti přednášejí a studují!

Jde o to, nerezignovat na ovlivňování věcí veřejných a současně si uvědomit, že na správu věcí veřejných rezignovali politici. Za té situace nemá valný smysl je volit čili delegovat na ně právo k věcem veřejným se vyjádřit. S politikem už nelze uzavřít smlouvu — udělá si, co chce, respektive neudělá nic. Hovoříme-li o nepolitické politice, pak to první, co je třeba v praxi učinit, je trpělivě vyvracet mýtus o parlamentní, zastupitelské demokracii. Ta se postupně octla v troskách, aniž bychom to včas registrovali a správně vyhodnotili.

Větší šanci na slušnější a pracovitější parlament, než jaký vzejde z klání politických stran, bychom měli při losování z telefonního seznamu.

Mou ambicí je stát na straně zdravého rozumu, trvat na mravnosti a morálce i tehdy, když se to jeví nepraktické, překonané, zdržující, zbytečné… Někdy je například nezbytné ve vší slušnosti říct, že si nějaký ústavní činitel počíná jako svině, a nezamlčovat to jen proto, že se tváří být vpravo či vlevo.

Tři přání, která by mi splnila zlatá rybka? Postavil bych mimo zákon všechny formy reklamy včetně PR. Pak bych zakázal lobbing. A ještě bych zakázal pod trestem doživotního žaláře bankám a vlastně komukoliv půjčky, úvěry leasingy…, prostě všechny formy lichvy. Zachránilo by to nejen média, ale také lidi.

09.10.2013 18:22

Sraz Chřibomilů na Bunči 6. října

Setkání Chřibomilů na Bunči 6. října se vydařilo. Sjela se stovka přátel Chřibů. Bořek Žižlavský s Jiřím Blahou prezentovali připravovanou publikaci Chřiby - putování za studánkami, která  vyjde v příštím roce. Celkem naše Expedice Chřiby zmapovala za poslední dva roky více než dvě stě studánek. Po prezentaci se uskutečnila beseda s komentátorem Deníku, nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky Ivanem Hoffmanem, který již řadu let žije v chřibském regionu, odkud "vysílá" své denní komentáře vycházející dnes v Deníku. Mnozí si jej ještě pamatovali, jako komentátora Radiojournalu. Přijel mezi nás i se svojí ženou. Bylpo to velice přátelské a pěkné setkání. Po obědě vyrazila asi čtyřicítka vytrvalců na Zdounecko, do tzv. Zamilované aleje. Dnes již opuštěné místo si zamiloval majitel zdouneckého panství Bedřich Thurn-Taxis. Nedaleko aleje se naposledy sám procházel 4 května roku 1906.  Po návratu na zámek ulehl a zemřel. Pozůstalí nechali postavit na tom místě kříž s obrázkem sv. Huberta, patrona myslivců, nebot hrabě byl vášnivý nimrod.  Během více než století neodolal kříž s obrázkem času a byl zcela zdevastován. Expedice Chřiby nechala na své náklady zhotovit novou nosnou část a u malíře Ctirada Kuboška přemalovat zničený barvotisk. A právě do těchto míst jsme se vydali - od Bunče cca 4 km. Na místě promluvili starosta Zdounek a já, obrázek posvětil zdounecký pan farář Němeček. Věřící se chvíli modlili a ti ostatní potichu rozjímali. Byla to krásná chvíle v podzimní chřibské přírodě. Na Bunč jsme se vrátili bohatší o pěkné dojmy, někteří i o tašku hřibů.

To na shledanou příště, přátelé!

-jj-

Snímky z akce ve fotogalerii.

 

DROBNÉ PAMÁTKY V CHŘIBECH ZRESTAUROVANÉ PÉČÍ EXPEDICE CHŘIBY

Kříž na Bunči

Obrázek sv. Jana v Tabarkách

Obrázek Panny Marie s jednorožcem na Světlé (nedaleko Vrbky)

Poklona sv. Huberta (Zdounecko)

26.09.2013 18:31

Cena E. E. Kische autorům knih Olšava ví svoje a Chřiby - hledání hrobu sv. Metoděje

Dne 17. září jsme se rozejeli do Letohradu v Orlických horách převzít Regionální Cenu Egona Ervína Kische za své knížky. Já za "Olšava ví svoje", Bořek Žižlavský a Vlastimil Kořínek za "Chřiby - hledání hrobu sv. Metoděje". V regionální sekci bylo oceněno celkem pět knih z šedesáti hodnocených. Ceny udělovalo Město literatury faktu Letohrad a Správa odkazu Egona Ervína Kische.

26.09.2013 18:25

Fejeton v září

Srpnové zděšení mužika

V srpnu se toho zpravidla mnoho neděje, neboť je horko. Novináři tomu říkají „okurková sezóna“. Hradiště je v tomto směru výjimkou, neboť v Hradišti se děje, ba co víc, děje se akce nadregionálního charakteru. Mám na mysli Letní filmovou školu, kterou lze oprávněně označit za vrchol kulturní sezóny. Na filmy po pravdě řečeno moc nechodím; v mém věku je mi líto prosedět letní čas v biografu, spíš mě těší pozorovat ze zahrádky před kavárnou v Havlíčkově ulici rojící se fanynky stříbrného plátna, různě oděné, někdy jen částečně, to zvláště zbystřím, ale takřka vždy vyzařující sympatický pocit, že film, který právě shlédly, je uspokojil víc než zevlující chlapi.

Když se nerojí fanynky filmu, nahlížím do výstavních síní. V jednu z nich se proměnila i chodba v Redutě, respektive její část vpravo od vchodu. Tři nepochybně mladí umělci, zde vyjádřili prostřednictvím několika fotografií, haluzí, halouzek, proutěné metly, nějaké té hadýrky a prostoru chodby cosi. (Není bez zajímavostí, že z jejich expozice vedou dveře na WC, mám vtíravý pocit, že bez toho by jejich – pro mě skrytý záměr - nebyl naplněn.) Co? Přes vše usilovné přemýšlení jsem na to nepřišel. Připadal jsem si na výstavě zaštítěné autoritou profesora SUPŠ jako mužik z jedné eseje nedávno zesnulého dramatika a publicisty Alexe Koenigsmarka: „Lev Nikolajevič Tolstoj píše ve Vojně a míru:…‘před obrazy, představujícími stromy seděly holky a zpívaly. Pak přišel jeden muž v širokých kalhotách a také zpíval, ale sám. Rozhazoval při tom rukama.‘ To, co takto popisuje Tolstoj, je opera! Opera spatřená očima mužika, který ji vidí poprvé a nikdo ho předem nepřipravil. Jistě to není ideální přístup, ale něco odkrývá – jen špatná a špatně odvedená opera bude na mužika takhle působit i nadále.“

Vrátil jsem se do kavárny a v domnění, že i když jsem neporozuměl výtvarnému umění, porozumím aspoň dennímu tisku a hodlal jsem se ve Slováckém deníku, dozvědět, co se zajímavého událo na Slovácku. Titulní strana mně vrátila výstavou pochroumané sebevědomí. Titulní článek o požáru, který zachvátil pole mezi Nivnicí a Suchou Lozí, mne obrazně i doslova vrátil tam, kam patřím. Mužik se stal opět mužem, dokonce Slovačiskem. Kašlu na umění, přečtu si, co se děje u nás doma, na Slovácku, řekl jsem si a otočil na stranu 2. První zpráva z osmi se týkala Bojkovic, kam se vydal s fotoaparátem sám šéfredaktor, asi pro to, že by mu to bylo hloupé. Ty následující se týkaly událostí v obcích Záhlinice, Uničov, Valašsko, Střítež nad Ludinou, Drahany, Vikýřovic a Držkové. Listuji horečně monografií Moravské Slovensko, která již v roce 1918 vymezila národopisné hranice regionů. Je však také možné, že politici, během týdne, který jsem trávil v Chřibech, změnili kraje, a tak se staly Slováckem Záhlinice, Uničov, Valašsko, Střítež, Drahany, Držková i Vikýřovice. Koneckonců jsme všichni Evropani. A jestli se ti to, mužiku nelíbí, vrať se do hrobu!

 

 

16.08.2013 09:39

Fejeton v srpnu

Jaká by to byla dovolená bez knížky?

Řeklo by se hajdy do knihkupectví. A hajdy z knihkupectví a bez knížky, protože cena knih se šplhá ke třem stovkám za běžnou, nijak zvlášť výpravnou publikaci; ty lepší již třístovku dávno překročily. V takovou chvíli člověk ocení služby knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana. Ten, po němž nese knihovna jméno, může být na své pokračovatele právem pyšný. Hradišťská knihovna skutečně skvěle slouží všem, kteří se bez knihy neobejdou – počínaje čtenáři detektivek, konče badateli, kteří v knihách vyhledávají informace ke zpracovávaným tématům. A slouží také a především dětem. O tom, co knihovna dělá pro ně, my dospělí, vlastně moc nevíme. Oddělení je v horním patře, kam se dospělý vydá spíš výjimečně jako doprovod těch nejmenších, začínajících. Maminka či dědeček jim zpravidla po čase začnou vadit, protože je lákají na knížky, které četli oni sami, když byli malí, a zapomínají, že svět i literatura se posunuly. „Hanýžka a Martínek“ či „Gabra s Málinkou“, byť hodny nostalgické úcty jejich dávných čtenářů, nemohou soupeřit s „Deníkem malého poseroutky“.

 V dětském oddělení, když jím občas procházím, zdravím se s Mirkou Čápovou a Hankou Hanáčkovou, nejlepšími knihovnicemi v naší republice. Vím, co říkám. Jestliže dětské oddělení knihovny B.B.B. bylo v rámci soutěže Kamarádka knihovna 2012 oceněno jako nejlepší dětské oddělení v republice, pak ony dvě jsou našimi nejlepšími knihovnicemi. A vědí to o nich i v Dánsku, kam si v dubnu letošního roku „odskočily“ pro Cenu Hanse Christina Andersena, udělenou jim příslušným dánským komitétem za propagaci díla velkého pohádkáře. Nevzpomínám ta ocenění jen jako kompliment, ale rovněž proto, že jsou ta ocenění výsledkem jejich profesionality. Jsou to odbornice na svém místě.

 Na druhé straně podle skutečných kroků strážců vytunelované státní pokladny, směřujících ke škrtům ve financování kultury, což se týká i knihoven, moc kulturně vzdělaných občanů naše vlast patrně nepotřebuje. A tak přicházejí mj. knihovny o peníze na nákup knih i na vlastní provoz, ba některým hrozí zánik. Už pronikla do veřejnosti v tomto smyslu zpráva o pobočce knihovny v Jarošově. A kdo bude na řadě příště? Sama hlavní knihovna hradišťská? A kdo potom? Snad Slovácké divadlo? Jak na sebe prozradil v jednom intervjú jeho ředitel, dramatická situace kolem financování divadla se podepsala na jeho zhoršeném zdravotním stavu.

Čím nedostupnější budou mladé generaci školy, knihovny, divadla, galerie, muzea, koncertní sály a památkové objekty, tím se bude zvětšovat podíl lidí nedovzdělaných, a tak zužovat základna těch, kteří se jednou mohou dopracovat k profesionalitě. V důsledku toho poroste i pravděpodobnost, že v příštích volbách budeme mít šanci vybírat jen ještě z více neumětelů, neřku-li pitomců, než minule.

Druhý červencový víkend jsem si nenechal ujít Kopaničářské slavnosti ve Starém Hrozenkově. Rád se tam setkávám s přáteli, s nimiž se počastujeme pohárkem žmolkovice a povykládáme, co se událo od našeho posledního setkání. A rád se zaposlouchám do písní toho kraje. Kopaničár a Kopaničárek, soubory vedené Jendou a Marií Rapantovými, ženský sbor Čečera, mužský sbor z Vápenic a Gajdoši z Kopanic, ti všichni jsou nositeli zdejších tradic, kteří zůstávají věrni svému kraji, neopouštějí ho, nepřevlékají se do cizích kostýmů, aby ohromili, ale zpívají a tancují tak, jak zde zpívali a tancovali jejich předkové. I oni by měli dostat ocenění, nejlépe „za věrnost“ Bez nich by Kopanicím zůstala jenom krásná krajina. Nebylo by to málo? Však vzpomeňme na tanečníky manžele Šopíkovy, na strýca Lebánka, v jehož historkách se odrážela moudrost a humor zdejšího lidu, či na „kopaničářský běs“; ten naštěstí ještě čas od času „zaběsní“ a učinil tak v tradiční sestavě (Rapant, Gabrhel a Kubáník) i v pátek večer na oslavě výročí vápenického mužského sboru, přičemž prokázal, že zdaleka ještě nepatří do muzikantského důchodu….

 Kopanicím kus jejich krásy ale i tajemství dali lidé. Že kraj na pomezí neztrácí duši, na tom má významnou zásluhu i hradišťský Klub kultury (hlavně v osobě Mirka Potyky), který nese na svých bedrech značnou (moravskou) část programu slavností.

Budoucnost už nám žítkovská bohyně Pagáčena z litého vosku nevyčte, ale stále ještě se na Kopanicích můžeme dotknout minulosti, v níž je skryto nejedno poučení. I varování!

 

 

23.06.2013 21:51

Fejeton v červenci

O dvou pokladech a Metodějově hrobě

Poklady vydává země jen jednou v roce – na Velký Pátek. My na Slovácku máme pokladů tolik, že se ani do dne, který je označen „velký“, tedy větší než ostatní dny v roce, nevejdou. Museli jsme tedy pár dní přidat. V pondělí 3. června převzal primáš František Hamada Cenu města Uherské Hradiště. Jen rok ho dělí od stovky – 6. června mu totiž bylo devadesát devět let a je ve výtečné fyzické a duševní kondici. Co říci o muži navýsost skromném, který miluje slováckou píseň, jíž zasvětil velkou část svého života? Snad to, že v něm lidová píseň našla symbol své stálosti nepodléhající času. Během (bez jednoho roku) století, co František Hamada naslouchá písni – tu první ukolébavku mu jistě maminka zpívala nad kolébkou – je píseň táž. Nezměnila se. František Hamada dnes hraje tak, jak se naučil v dětství, a ani slova písní se nezměnila, třeba „Okolo Hradišťa voděnka teče…“ anebo „Hradišťu, Hradišťu, nejsi hoden státi…“. Kolika jen proměnami prošlo za tu dobu „velké“ umění, výtvarné, hudební, literární, architektura. V kolika jen půtkách ideologických, které se leckdy změnily v pěstní, se utkali za těch sto let představitelé jednotlivých uměleckých proudů, slohů, konfesí. Lidová píseň času nepodléhá. Je to snad jejím zpátečnictvím? Ó nikoliv. Píseň je od toho, aby připomínala základ, z něhož veškerá lidská kultura vyrůstá, a tou je srdce. Bez srdce, obrazně vnímaného coby sídlo lásky, by náš život nestál za „zlámanou grešli“. A tak je nejstarší slovácký primáš František Hamada vskutku pokladem tento základ ztělesňujícím.

I skutečný poklad ze zlata a stříbra je k vidění – už jen posledních pár dní (do 7. července) na Památníku Velké Moravy ve Starém Městě. Sada velkomoravských šperků (včetně legendárního velkého nákončí objeveného Antonínem Zelnitiem, který ho ve shodě s prof. Niederlem pro nedostatek srovnávacího materiálu považoval za čelenku) připomíná, že právě zde, často doslova a do písmene pod našima nohama, ukrývá země poklady vytvořené našimi dávnými předky. Velkomoravské šperky již samotnou technologií jsou unikáty, avšak co nás na nich, či lépe řečeno na jejich tvůrcích více vzrušuje, je jejich touha po kráse a z ní plynoucí zarputilá snaha onu krásu vytvářet a obklopovat se jí i v dobách, které rozhodně příliš múzám nepřály.

A když už jsme zabloudili na Velkou Moravu, rád bych připomněl v poslední době frekventované téma – hledání hrobu sv. Metoděje. Ještě než se stačili archeologové domluvit, kde vlastně byl, vyfoukli nám ho – jak jinak – ševci (rozuměj Zlíňáci). A veřejně ho prezentují na výstavě Cyrilometodějský Velehrad, která do 8. září probíhá v Baťově institutu ve Zlíně. Je ovšem otázkou, zda jde o pravý hrob. Motal se kolem něho akad. sochař Jiří Vlach a je na místě se tázat, zda u jeho objevu náhodou neasistoval duch nebohé Klementiny Maštalířové. Na druhé straně účast prof. Pojsla a dr. Rašticové na přípravě výstavy skýtá záruku jisté serióznosti. Sám nevím. Doporučuji udělat si úsudek na místě. Do Zlína to není zas tak daleko.

 

 

23.06.2013 21:49

Fejeton v červnu

Nahé jsou národy bez knih…

 Moje dcera Petra se vyučila ruční knihařkou a v době, kdy se začala věnovat knihařině v dílně zděděné po svém dědovi, se stala členkou Společenstva českých knihařů. Když se pak vrátila ze semináře pořádaného Společenstvem a sdělovala, co všechno se tam dozvěděla a naučila, padlo jedno jméno: učitel, který účastníky zasvěcoval do tajemství umělecké knižní vazby, se jmenoval Ladislav Hodný a byl z Týna nad Labem. Když slyšel její jméno – Jilíková, zeptal se jí: „Nejste náhodou z Kunovic?“

Kruhy se po mnoha letech opět protnuly. Můj tatínek, knihař v Kunovicích, a Ladislav Hodný starší, Ladislavův otec, knihař v Týně nad Vltavou, byli přátelé. Manželé Hodní i s dětmi se občas zastavovali u nás v Kunovicích na návštěvě, a tak jsme se s Ladislavem mladším několikrát setkali jako kluci, aniž bychom si možná v té době uvědomili onu zarputilou houževnatost, s níž budovali naši tatíci u svých potomků vztah ke knize. A dosáhli svého. Kniha se stala - byť u každého trochu jinak – smysluplnou náplní našich životů.

Od těch dob, kdy jsme si spolu jako kluci prohlíželi album poštovních známek, uplynula mnohá desetiletí. Během nich šel Ladislav ve šlépějích svého otce, jednoho z našich nejvýznamnějších uměleckých knihařů, a dnes sám patří mezi špičku tohoto uměleckého řemesla; jeho tvorba je ceněna nejen u nás, ale i v cizině. Uspořádal nespočet samostatných výstav, mj. ve Švýcarsku, Německu, Rakousku, Belgii, Holandsku, Francii, Slovensku, Maďarsku, významného ocenění se mu dostalo i v USA a Japonci si o něm nechali holandským režisérem natočit film.

O tom, jak kniha může zkrásnět uměleckou vazbou se až do 26. května máme možnost přesvědčit na výstavě v Galerii Slováckého muzea. Výstava sedmdesáti knižních vazeb a čtyř desítek malířských pláten Ladislava Hodného je poctou umělci, který v únoru oslavil sedmdesátku. Ale Hradišťanům budiž navíc i připomenutím, že v našem městě v 1. polovině 20. století založil Ruda Kubíček starší Mistrovskou knihvazačskou školu, z níž vyšla celá plejáda poctivých, talentovaných a kumštovních knihařů. Můj otec byl jedním z nich. A ve vzpomínce na svého učitele Rudu Kubíčka výstižně popsal, co tohle umělecké řemeslo obnáší: : „Přicházíval často s novými technikami, které se snažily dát knize všechno, aby už svojí vazbou a dekorem mluvila o obsahu... Vysvětloval nám taje dobových vazeb, zapomenuté nebo zřídka užívané techniky. Dozvěděli jsme se o technikách zdobených dekorem vyřezávaným v kůži, o vazbách s puncováním zdobeným slepotiskem, zlatem, o vazbách mořených, o knihách se zlatou vyškrabovanou ořízkou, o vazbách do pergamenu podle historických vzorů, o vazbách s gotickým přídeštím, o konzervaci starých tisků a jejich opravách. Samozřejmě, že vědět bylo málo. Museli jsme všechny tyto práce také provádět. Museli jsme se naučit zpracovávat potahované papíry, škrobové, olejové, grafické ozdoby na předsádku, připravit kůži, jinak suchou teletinu, jinak vepřovici, jinak šagrén, safián, marokén. Zvláštní práce byla z pergamenu, který se musel vypracovat do průhlednosti. Ale naučil nás také podle starého receptu pergamen vyrábět... Tak nás to naučil náš učitel...“

Ano i umělecká knihařina patří k tradici našeho královského města, byť pohříchu k tradici zapomínané. Třeba se ony okouzlující knižní vazby Ladislava Hodného v galerii na Staré Poště stanou počátkem rozpomínání na kus kulturní historie našeho města. A kdyby prohlídka výstavy byla jen probuzením úcty ke knize, neboť jen díky knihám jsme kulturními lidmi, bude její poslání vrchovatě naplněno. Jakže to říkal již v 9. století Konstantin Filozof: Nahé jsou národy bez knih...

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

08.04.2013 21:30

Dubnový fejeton

Smutek na jaře

Návštěvou představení Slováckého divadla v nedělní předplatitelské skupině F se běžná neděle jednou za dva měsíce mění v neděli sváteční. Za mého dětství neděle nabývala charakteru svátku návštěvou kostela, neboť chodit v neděli dopoledne na mši patřilo na Slovácku vždy k dobrým mravům. Musím však přiznat, že jsem byl tím úkolem nadšený pramálo a snažil jsem se mu všelijak vyhnout, otec však pravil: „Musíš!“ Postupně jsem si uvědomoval, jaký byl alibista. Babička, jeho matka, byla členkou kostelního výboru a já jsem byl delegován, abych účastí na pobožnosti vylepšoval tatínkovu pověst dosti pošramocenou tím, že si do Kunovic přivedl ženu z Prahy a evangeličku k tomu. A nejen to – v neděli ráno se sice oblékl lépe než ve všední den, zapnul si pod krkem košili, která ho škrtila, uvázal vázanku, již nesnášel, obul černé boty, které ho tlačily, a vydal se na cestu. Ne však do kostela, šel jen směrem k němu, minul jej a zmizel v jiné svatyni – v restauraci Na Fialce, kde prováděl s několika přáteli poněkud jiné „pozdvihování“ než kněz v kostele. Protože dospělí mají na děti nepominutelný vliv, zvláště otcové na syny, i já kostel povětšinou míjím.

Srovnávat kostel s divadlem se jistě může zdát leckomu nepřístojné, ale mně nikoliv. Přinejmenším od té doby, kdy jsem opustil pohádkový svět, abych se nechal uhranout a nejednou i silně otřást katarzí dramatu, pokud ji ovšem režisér před divákem nechce utajit, což se děje, zdá se mi, dosti často. Tam, kde není katarze, není ani naděje. Třeba naděje, že po zimě přichází jaro.  V září jsem byl na Višňovém sadu, hře o lidech v době rozpadajících se hodnot. Žádný velký optimismus, krása inscenace je v její tragice. V následné prosincové inscenaci bylo lidstvo, včetně Hradišťanů, napadeno mloky. Nějaká naděje? Kdepak, mloci jsou všude – a nejvíc v člověku! V únoru jsem byl vyzván ke shlédnutí Cyberkomiksu, „pochmurného obrazu světa pokleslého zločinu“, který, jak soudí tvůrci, nemine naše potomky. Ibsenova Nora, jež na mne čeká v dubnu je čtvrtým po sobě jdoucím představením skupiny F. Když už je svět zdrcen globálními válkami a zločiny, je ještě třeba nechat rozpadnout vztahy mezi nejbližšími, v manželství, v rodině. V tom se Ibsen vyzná! Kam z takového světa utéci, když na venkově číhá „zločinec“ Kaliba a ve zdravotnickém zařízení umírající chlapec Oskar? Jen z velké dálky sem zaznívají klarinety a jeden je z toho v takové depresi, že neví, jestli je lépe mít Filipa nebo mít ho. Režisér vsadil na druhou variantu, leč jsem toho názoru, že kdo má Filipa, obejde se i bez něho.

Ne, nenechám si letošní Velikonoce divadlem zkazit! V neděli 17. března jsem spolu s děvčátky z Veletin vynesl Mařenu a hodil ji z mostu do Olšavy, pak jsme s kluky bidlem lovili její tělo a věšeli je do korun lípy u kapličky. V noci o Zeleném čtvrtku zajedu za nimi „ke křížku“, a půjdu s nimi na hrkání, které začíná s prvním slunečním paprskem, jež se na východě vyhoupne na obzor. A o Velkém Pátku se vydám ještě za ranní tmy z Popovic k mariánské kapličce se studánkou, abych si protřel oči pramenitou vodou. A s ostatními, kteří se tam sejdou, si budu potichu říkat: Voděnko čistá, ty jsi bystrá, tečeš od Pána Ježíše Krista, umýváš břehy, koření, umyj i mé hříšné stvoření…

Zima má na kahánku. A s jarem ožívá i naděje.

 

 

10.02.2013 21:56

O obrazu, který umí zpívat

Že by obraz zpíval? Co je to za hloupost? Inu, faktem je, že zpívající obraz mám jenom já a že zpívá jenom mně a jenom tehdy, když máme pro sebe chvíli. A ta nastává tehdy, když vezmu z knihovny Sušilovu sbírku, kterou kdysi do vazby potažené modrotiskem svázal můj tatínek knihvazač, a začnu v ní číst. Zpěvníky a sbírky lidových písní vybavené notami slouží zpravidla muzikantům, já si však v nich rád čtu, protože nejsem muzikant a víc než tóny mě zajímají sdělení. A právě v takovou chvíli začne můj obraz, zpívat. Ale musím upozornit, že to není obraz na plátně, ale výjev, reliéf v keramice: dívka hraje na zobcovou flétnu. Je celá v bílém, má hnědě oči a hnědé vlasy vytvářející kolem hlavy něco na způsob svatozáře. Na konci flétny sedí ptáček zpěváček a (to on) zpívá. Sedím v křesle, talíř na zdi je jen kousek ode mne, nakloním trochu hlavu a opravdu, je to zpěv. Tichý, nesmělý, ale radostný. Zpívá právě tu písničku, kterou mám v Sušilovi na očích:

Zajel milý za moře, pomož mu mocný bože!

Kdybych měla poslíčka, dost malého ptáčička,

psaníčko bych napsala a milému poslala.

  Je tomu tak vždy, když začnu listovat ve zpěvníku, v Sušilovi, Bartošovi, Erbenovi…. Ten keramický talířek už ode mne chtělo koupit mnoho přátel. Kdepak, ten není na prodej. Mám ho na zdi už pěknou řádku let. Když jsem se přistěhoval do Vlčnova, zůstal zapomenut na zdi v prázdném bytě, který jsem podědil po předešlém učiteli. Jmenoval se Severin. Když mi předával klíče, ženu mně nepředstavil. Dost tehdy na ženu žárlil a nechtěl riskovat, že se do ní zamiluje ještě někdo jiný. Měl v nose, jak se říká. A tak jsem to, že autorkou flétnistky je jeho žena Svatava, zjistil až o pár let později, na výstavě v Otrokovicích nebo ve Zlíně, nevím už přesně. Krása je v očích toho, kdo se dívá. A prizmatem prosté krásy se dívá na lidi a všechno kolem Svatava. Ale nejen to. Dovede vzít papír a tu pěknost lidí a krajiny, kterou my jaksi v chvatu času přestáváme vnímat, přenést na papír a udělá z ní vystřihovánku. Anebo vytvaruje do keramiky - nevěstu, dívku s kyticí anebo v okně, maminku s dítětem v náručí, tváře milenců, koruny stromů s květy i plody, ptáčky zpěváčky.   V její tvorbě se uplatňuje to, co je i v lidové písni: moudrost sdílená generacemi, které zde byly před námi, že svět není jen realita, kterou žijeme, ale i to, co si projektujeme ve své představivosti, o čem sníme. A právě to nám umožňuje vnímat svět v metaforách krásy. Je to důležité nejen pro tuto chvíli našeho vlastního prožitku, ale také pro budoucnost: svět bude krásný potud, pokud budeme mít schopnost si ho jako krásný představovat a ty představy činit měřítkem našich rozhodnutí a skutků.

  V tomto krédu, pokud jde o Svatavu Severinovou, je etika přednější před estetikou. Proto vždy dává přednost manželovi a dětem, rodině, přátelství, solidaritě. A tak i ta dnešní výstava není jen o její vlastní tvorbě, ale také o tom, koho má ráda, koho si váží a s kým je jí dobře.

  Ptáček na flétně dívky v bílém mně zpívá o světě, jak ho vidí Svatava.

  Že by obraz zpíval? To je přece hloupost!

  Omyl. Vždycky jde o to, zda chce člověk slyšet. Jak jinak by hluchý Bedřich Smetana mohl složit Mou vlast?

(Napsáno do katalogu k výstavě Svatavy Severinové ve zlínské Alternativě, vernisáž 5. 3. 2013.)

 

 

01.02.2013 21:19

Únorový fejeton

Škola základ života

  Vzpomínám, že jsem jako deseti nebo jedenáctiletý vyřezal kapesním nožíkem ve tvaru rybičky do desky školní lavice svoje jméno. Pižlal jsem ho potichoučku, nejspíše v počtech, protože těm jsem nerozuměl a čemu člověk nerozumí, tím nemá ztrácet čas. Byla to tehdy v padesátých letech minulého století nikoliv současná lavice, ale podobná starým škamnám. Taková, z jakých je sestavena školní třída ve Slováckém muzeu v rámci výstavy Pohádková škola. Třída, její interiér, lavice, školní pomůcky a staré učebnice vyvolávají v návštěvníkovi vzpomínku na časy dávno minulé. Vždyť právě do takové jsem před šedesáti lety chodil ve škole v Kunovicích. Ty tam jsou časy škamen se sklápěcí deskou a s kalamářem zdobeným krajkou „vyšitou“ modrým inkoustem, který nám odkapával z pera s kovovou špičkou, a násadkou, jejíž opačná strana bývala okousána, neklamné to známce faktu, že se pisatel při práci na písemném zadání neflinká ani neopisuje od souseda, ale usilovně přemýšlí.

  Ta třída ve Slováckém muzeu je vskutku pohádková, neboť je vyzdobena nástěnnými školními obrazy s pohádkovými náměty. V obrazech známých i neznámých malířů tu defilují všechny známé pohádkové postavy: Budulínek, Šípková Růženka, Dlouhý se Širokým a Bystrozrakým, Otesánek, Paleček, Sněhurka s trpaslíky, Červená Karkulka, Popelka, Kocour v botách, zvířátka a Petrovští... Ony obrazy byly většinou namalovány před stoletím, jsou tedy staré, ale právě proto připomínají člověku dětství. Svět na těch pohádkových výjevech byl sice nebezpečný a hrdinové vypravovaných příběhů museli zdolávat mnohé úklady, ale nakonec vždy, častěji chytrostí než silou, zvítězili nad zlem v podobě vlka, zlé královny, jezinek či obra. Za odměnu je čekala zpravidla polovina království nejednou umocněná i polibkem krásné princezny.

  Málokoho v sedmi, osmi letech napadlo, že jde o přípravu na život. Nicméně přípravu, která stejně žactvu není moc platná, neboť ve skutečném světě - na rozdíl třeba od Červené Karkulky -  vlk sežere postupně babičku, Karkulku i myslivce. Tuhle pointu nám pedagogové tajili, snad aby nás ušetřili stresu. Jak to ve světě skutečně chodí, na to jsme přišli, až jsme odrostli dětským střevíčkům a byli schopni životní situace zdárně řešit. V případě Karkulčině uzavřít dohodu s vlkem, že když mu necháme babičku a košík s dobrotami, on nechá na pokoji Karkulku a myslivec pak bude dělat, jako že žádný vlk neexistuje. K tomu mu postoupíme kus lesa, kde žije hodně koloušků a zajíců, co nejsou naši příbuzní. A kompromis mezi zlem a dobrem je na světě.

  Při pohledu na starou třídu vyzdobenou pohádkami se mi nostalgicky zastesklo. A tak jsem se do muzea vydal ještě jednou, to když tam loutkové divadélko hradišťského Sokola 8. ledna hrálo pohádku o kouzelných bačkůrkách. Malí diváci byli skvělí, prožívali příběh stejně, jak ho prožívají děti od časů, kdy jezdil po vlasti s maringotkou Matěj Kopecký. Vždyť kdo by nezatoužil po kouzelných bačkůrkách, které, když si je člověk nasadí, odnesou ho, kam si přeje. I v téhle pohádce o ztraceném malém princi a jeho bráškovi, všechno nakonec šťastně dopadlo a zlo, v podobě lokaje, který osnoval státní převrat, bylo potrestáno. Amnestii, která by lotra vrátila do hry, pan král nestačil vyhlásit, neboť principálka paní Kellerová zatáhla v pravý čas oponu. Inu v pohádkách je všechno trochu jinak, než v opravdovém životě.

  Hradišťské loutkové divadlo žije poněkud v ústraní, protože my dospělí bereme jeho existenci na vědomí, jenom dokud opatrujeme malé děti. Potom nám mizí zpravidla z obzoru, což je škoda. A nespravedlivé, jak vůči ženám, které divadlo pro děti připravují, tak vůči loutkám, které malým divákům již po několik generací personifikují zlo a dobro. Nejen pro zábavu, ale i proto, aby v nás neumřela naděje, že i příběhy se šťastným koncem se dějí. Jen mít odvážné srdce! 

 

11.01.2013 08:10

Lednový fejeton

Tak se po roce opět setkáváme. Musím ale říci, že se mi do psaní právě tohoto fejetonu moc nechtělo. Uzávěrka byla totiž již 7. prosince. Má to cenu namáhat se, když nevím, jestli to k čemu bude? Co když mayský kalendář nelhal, naplní se jeho hrozba a jednadvacátého prosince skutečně nastane konec světa? K čemu to sezení u počítače a přemýšlení nad novoročním předsevzetím, když už žádný nový rok nenastane, nové číslo ZUHáčka nevyjde a nebude nikoho, kdo by si moje myšlenky p

řečetl? Nicméně, když jsem slíbil, tak napíši. Je totiž taky možné, že se dvaadvacátého probudíme do docela obyčejného všedního dne a o Silvestru nám zpravodaj přistane ve schránce jako obvykle. Ba možná se redakce smiluje nad čtenáři a vypustí v něm prvních zpravidla deset velmi nudných zpráv o činnosti orgánů města Uh. Hradiště, třeba o změně „usnesení  RM č. 703/48/RM/2012 ze dne 18.06.2012 v odst. I v bodě 2 a to následovně: RM schvaluje pronájem nebytového prostoru č. 1.20 o výměře 26.40m2 v I. NP budovy č.p. 21, Masarykovo náměstí, obecně prospěšné společnosti s výší nájmu 800/kč/m2/rok+aktuální sazbaDPH...“. Bylo by to krásné, kdyby místo nich byl uveřejněn odkaz na webové stránky, na kterých je čtenáři takových textů najdou. Jsou jimi patrně sami úředníci, kteří je vymýšlejí, neboť kdo jiný by si mohl v takové četbě libovat? Získaný prostor by pak mohl být využit třeba pro poezii.

 

Dívka u vody

 

Až zjara rozvoní se v lukách sena

a úplněk se zhlédne v rybníku

tu mladá dívka do tmy zahalena

odloží stud jak starou tuniku

 

Bělostná ňadra vzplanou v noci hloubi

a pak se něžně skloní nad vodu

Muži se skrývají a chtivě loupí

osudu vděčni za tu náhodu.

 

Autorem těch krásných veršů byl Mirek Kapinus, se kterým jsem se počátkem prosince loučil ve smuteční obřadní síni v Uherském Brodě. Osmdesátiletý učitel, básník a překladatel z francouzštiny zanechal po sobě skvostné literární dílo vydané v několika básnických sbírkách. Krásné slovo by nemělo ve zpravodaji chybět, neboť je potravou duše, která bez poezie hrubne.  

  A jak se dá jazyk, slovo, (zne)užít k dosažení vlastního cíle, o tom dávají hru na Malé scéně. Dialog Studentky (Klára Vojtková) a Profesora (Pavel Hromádka) je strhující; dlouho jsem nešel z divadla tak zasažen, jako právě po zhlédnutí dramatu Davida Mameta.

  Co jsem ještě zhlédnout nestačil, jsou Uprkovy obrazy v galerii nacházející se v budově někdejší jezuitské koleje. Marně hledám očima výrazné upozornění, že se v domě galerie nachází - pidinápis na černé pididesce vedle dveří člověk stěží zaznamená. Nechce se mi věřit, že by někdo na budově propagaci zakázal. Pokud ano, měl by být obětován mayským božstvům, aby s tím koncem světa ještě nějaký čas počkali. Pro Hradiště by to nebyla velká ztráta.

 

 

 

30.12.2012 21:35

Projev čestného předsedy Klubu Štěpánů 28. 12. 2012 na POPO v Uh. Brodě

  Milí Štěpáni, vážení přátelé a kamarádi, milovníci lidové písně a vína, končí jubilejní třicátý rok našeho Klubu Štěpánů. Tři desítky let od narození POPA, to je již doba zralosti, to už je vidět, zda ze semene vzklíčil zákrsek, nebo rovný strom. Uvážíme-li, že Klub Štěpánů má tři sta šedesát registrovaných členů, je jisté, že zakladatelé patrně ani netušili, jak plodnou rostlinku sadí a začínají pěstovat.

    Je dobré v takovou chvíli si připomenout i to, k čemu jsme se při vstupu do našeho Klubu zavázali. Jak se praví v našich stanovách, jsme spolek enom pro chlapy, kteří majú rádi vínko, pěsničky aj dobré pojezení a podporujú folklorní tradice. To podporování folklorních tradic bych podtrhl.

  Ale víte, není ani tak důležitá znalost stanov, jako jsou důležité životní postoje každého z nás. Vždyť Klubem Štěpánů prošla řada vynikajících muzikantů, zpěváků, tanečníků, prostě jedním slovem folkloristů a my jsme povinni chránit jejich odkaz, zprostředkovávat jej lidem kolem nás, ale je také záslužné a šlechtí to každého člena Klubu, když sám přidá k tomu krásnému a hodnotnému odkazu třebas malý kousek svého srdce.

  Jsme možná jediné sdružení či společnost, ve kterém členství nekončí úmrtím člena. I ti, kteří již navždy opustili tento svět, jsou dále v našich řadách, v řadách Klubu Štěpánů. Jsou vedeni v seznamech. Odpouštíme jsme jim samozřejmě placení členských příspěvků a omlouváme je z výborových i výročních schůzí, ale jinak jsou stále s námi: první čestný předseda našeho Klubu v roce 1982-1983 dr. Jan Pavelčík, hudební dramaturgové Jaroslav Carda Jurášek a Slávek Jakubíček, choreograf Jan Čumpelík, folkloristé Jan Miroslav Krist, Laďa Friedl, věrným stín vedoucího Brozanů Věrka Blahutky, od jehož smrti uplynulo právě letos deset let, zpěvák a boží člověk Tonda Čevela, muzikant a folklorista dr. Horymír Sušil, Ledňa, muzikanti Mirek Horsák a Peťa Švehlík z Burčáků, Petr Hrobař z Hradišťanu, Franta Kapsa z Nivnice, Jožka Kučera ze „Zahradníků“, Horňáci Jura Mička a Jara Miškeřík, doktor Jan Rampáček z opavského Výhonku, Milan Šášek, Pavel Šašinka, Franta Vystrčil, Bohumil Popelář, Petr Hrobař...

  Nezapomínejme na to, že jsou tu s námi. A hlavně nezapomínejme, že to byli lidé, kteří učinili službu lidové tradici a písni tou nejdůležitější hodnotou svých životů.   

  Pokračujme v dalším otevírajícím se desetiletí v jejich cestě. Víme, že není vždy jednoduchá, protože píseň je náročná milenka a jen málo manželek a partnerek se chce s ní o nás dělit. A není to ani služba výnosná, jako je sezení v dozorčí radě třeba akciové společnosti ČEZU. Je to ale čestná služba, protože tam, kde je píseň, mají k sobě lidé blíž. A pro něco takového stojí za to kus času svých životů obětovat.

  Že většina z Vás bera takový závazek s plnou vážností, o tom nasvědčují i dvě akce pro veřejnost, které jsme letos uspořádali či se na nich významně spolupodíleli. V srpnu to bylo letní setkání v POPOvicích a v říjnu Folklorní legendy tady v Domě kultury v Uh. Brodě. Podílela se na nich řada členů, ať již jako účinkující nebo jako organizátoři. Všem patří veliký dík, obě akce já osobně považuji za velice úspěšné, které také napomáhají veřejnosti pochopi, že za bohémskou slupkou našeho Klubu se skrývá vážný zájem a vážný úmysl.  

  A závěr mého projevu? Použiji verše básníka Mirka Kapinuse, učitele, kterého jsme nedávno pochovali na brodském hřbitově, a autora několika sbírek poezie:

Dokud nám srdce v prsou bije

a horká krev se lije z cév

musíme chránit pramen poezie

a zřídla z kterých tryská zpěv

 

 Jiří Jilík, čestný starosta POPO 2012 dne 28. 12. 2012 v Uherském Brodě na výročním rokování Klubu Štěpánů.

 

 

 

 

 

 

 

27.12.2012 21:26

Ze Slováckého deníku

 

Jilíkovu novou knihu pokřtili vodou z Olšavy

Kunovice - Adventní zastavení mikroregionu Dolní Poolšaví s křtem knihy novináře, spisovatele a publicisty Jiřího Jilíka Olšava ví svoje, bylo v sobotu večer významnou kulturní událostí ve společenském sále Panského dvora Kunovice.

     „Na premiérové adventní setkání, jehož stěžejním bodem je křest knihy Olšava ví svoje a DVD s názvem Tož vitajte..., jsme z našeho mikroregionu pozvali všechny starosty a členy obecních zastupitelstev,“ uvedla Ivana Majíčková, žena na  postu starostky Kunovic.

     Netajila se tím, že v době, kdy svazek obcí Dolní Poolšaví připravoval svoji prezentaci na desátém ročníku Slavností vína v Uherském Hradišti, požádala Jiřího Jilíka, zda by nenapsal nějaký pěkný text o mikroregionu, jehož součástí jsou Kunovice, Popovice, Podolí, Veletiny, Drslavice, Hradčovice a hradišťské místní části Míkovice, Sady a Vésky.

     „Pan Jilík mně ujistil, že takový text už má napsaný a bude úvodem pro jeho zbrusu novou knihu Olšava ví svoje.  Když jsem si jej přečetla, bylo mi jasné, jakou podobu bude mít digitální datový optický nosič, který dostal název Tož vitajte…“ zasvěcuje do tajů vzniku nosiče starostka Majíčková.

     Film ze zmíněným názvem, který ve vysoké kvalitě natočil František Prachman, odstartoval v sobotu večer v Panském dvoře Adventní zastavení, které ještě umocnil kulturní pořad v podání folklorních souborů z Dolního Poolšaví, jež nesl název Vyletěl vtáček.

     Pak už moderátorka pořadu Olga Strašáková dala slovo autorovi knihy Jiřímu Jilíkovi, původci fotografií k jeho dílu Jaroslavu Strnadovi a tvůrci DVD Františku Prachmanovi.

     Autor Jiří Jilík se ve své nové knize vydává podél řeky Olšavy a sleduje dávné události, k nimž zde došlo a které mnohdy přesahují regionální rámec. „Poolšaví je na první pohled fádní. Očima nedohledáte žádné významnější historické památky. Regulovaná Olšava milovníka přírody také nijak zvlášť nenadchne. Jenže krajina má paměť, a když se člověku podaří do ní nahlédnout, zjistí, že jsou v ní uloženy úžasné příběhy,“ svěřil se Jilík, proč se rozhodl, že některé události, které se v krajině kolem Olšavy odehrály, připomene nebo vynese ze zapomnění. Na text Jilíkovy knihy je DVD Tož vitajte…, které natočil František Prachman

      „Čtenář v mé knize najde dvě desítky příběhů vypravovaných krajinou podél Olšavy, které by neměly být zapomenuty,“ dodal Jilík. Pomyslnou tečku za představením své publikace udělal přečtením jejího epilogu.

     Kmotry knihy byli starostové a místostarostové ze svazku obcí Dolní Poolšaví, kteří knihu pokřtili vodou z řeky Olšavy.

    

 

Zdeněk Skalička ve Slováckém deníku

10.12.2012 20:40

V pátek 7. 12. jsme se v Uh. Brodě rozloučili s básníkem Miroslavem Kapinusem

Za Miroslavem Kapinusem

 

  Básníci zpravidla odcházejí tiše a nenápadně, takřka zapomenuti. Zvlášť v době, která poezii moc nepřeje. Stejně tiše a nenápadně ve věku osmdesáti let opustil v pátek 30. listopadu tento svět Miroslav Kapinus, muž nadaný schopností zobrazovat svět v básnivých metaforách, které mají tu moc, že nás zobrazením skrytých krás života a světa smiřují s mizerií reality. Jeho poezie ať již milostná anebo inspirovaná Moravou

a světem lidových tradic patří k tomu nejcennějšímu, co naše generace na literárním poli zůstavuje svým potomkům.

  Mirek si potěšení z poetického tvoření, z krásné hry s jazykem, nenechával pro sebe, ale jako kantor pro ně získával své žáky. Jeho literární a čtenářský kroužek na Základní škole ve Strání získal četná prestižní ocenění a byl po řadu let nejlepším v republice. Pan učitel učil své žáky češtinu nejen milovat, ale především ctít její zákony. Věděl, že s jazykem je to jako s drahokamem. Teprve vybroušený se stává třpytícím se skvostem. A přesně tak přistupoval k lyrice. Nezjednodušoval si cestu volným veršem, hledal rýmy, cizeloval je, oblékal do přízvučného šatu, hledal správný slovosled, naslouchal rytmu, a prodléval u této hry tak dlouho, až se verš ve svém výsledném tvaru náhle zableskl v prostoru jazykové hlušiny jako valounek zlata v písku. Obdivoval jsem tu profesionalitu, k jejímž znakům patřila neústupnost povrchnosti pramenící z pohodlnosti, která je ve světě internetu a digitálních technologií lákavou alternativou k poctivému řemeslu, kdy uměleckému činu a jeho výsledku předchází námaha, práce, ať již fyzická nebo duševní.

  Byla jeho obliba literatury, zejména francouzské, která utvářela jeho hodnotový svět. Stal se překladatelem francouzských básníků, autorem esejů s frankofonní tématikou, ale psal i fejetony, v nichž se vyznával z lásky ke své domovině, Vysočině, odkud pocházel, i Slovácku, okouzlený intenzitou lidových tradic. 

  Jsem rád, že jsem na počátku 90. let mohl stát u zrodu jeho básnické sbírky Moravské ticho (Moraviapress 1992), kterou doprovodil svými ilustracemi grafik Karel Beneš. A jsem pyšný na to, že ještě na počátku třetího tisíciletí vycházela v příloze těchto novin Mirkova čtyřverší jako upozornění čtenářům, že poezie stále existuje.

  „Básník chce být čten a pochválen…“, napsal František Halas. Mirku, vždy jsem rád četl Tvé verše a dnes – bohužel už jenom nekrologem - naplňuji druhou část vzkazu: Chválím Tě jménem svým, chválím Tě jménem Tvých žáků, chválím Tě jménem čtenářů Tvé poezie - a snad mohu – i jménem toho nejkrásnějšího jazyka, který oba tak milujeme - naší mateřštiny.

                                                Jiří Jilík

 

 

31.10.2012 22:14

Průvodní slovo k folklornímu pořadu Pozdravy do nebe. (Klub kultury Uh. Hradiště 27. 10. 2012)

 Je dobře, že praotec Čech zabrzdil na Řípu. Ta představa, že by přišel až k nám, vylezl na Buchlov a Slovácko se stalo krajem charakteristickým strdím a medem, mne trochu děsí.

  Dobře, že jsme počkali na prvního vinaře, který na stráni pod Buchlovem zasadil sazenice révy vinné. Víno a s ním lidová píseň, se staly erbovním znamením našeho kraje.

 Přemýšlím nad písní a nad tím, že stále žije, byť její tvůrci již dávno nejsou mezi námi.

  Asi je to tím, že má nadšené vlajkonoše. Určitě by nepřežila jednu jedinou generaci, kdyby nebylo jejích početných milenců. Milenců vášnivě zamilovaných, kterým srdce nedovolí předmět své touhy opustit ani za cenu oběti.

  

  Jako každá milenka je píseň náruživá a chce svého partnera jen pro sebe. Nedovolí, aby se po večerech věnoval ženě a psal s dětmi úkoly, chce, aby se těšil jen s ní. A přiměje ho, aby místo na procházku do parku nebo alejí podél Moravy putoval po cizích dědinách, přespával u cizích lidí, a v hospodách a po sklepech naslouchal zpěvu dědků a báb, kteří už dávno nepatří do našeho skvělého světa.

 

  Jinému nedovolí, aby si našel lásku mezi lidmi, a on se nestihne oženit, ona vdát, a ženatého či vdanou si omotá kolem prstu tak, že se s nimi jejich partneři raději rozejdou, než aby se dělili o lásku s někým dalším; kolik takových případů známe.

 

  Píseň je bohyně, která přeje radost a lásku nám všem, co v ni věříme.   

  Leč jako každá bohyně žádá i oběti.

  Naštěstí je dobrovolníků stále dost a hlásí se mladí. S houslemi a klarinetem v pouzdře a s krojem na ramínku je potkáváme na slavnostech a folklorních festivalech.

  Takovými milenci lidové písně byli i ti, jimž je věnován dnešní pořad Pozdrav do nebe.

  I díky nim píseň stále žije. Za daň, kterou jí odvádíme, nám sladké chvíle. Ale nejen ty.

  Díky ní můžeme rozmlouvat s těmi, kteří zde žili před námi. Nikdy jsme je neviděli ani nepoznali, ale když slyšíme zpívat starosvětskou písničku, tu si je dovedeme živě představit, jak stojí na zápraží selského stavení, stařenka šátek do čela, staříček širák furiantsky posazený na stranu, neodmyslitelné viržinko v ústech. Pokynou nám upracovanou rukou a pak si začnou tichounce broukat tu svou písničku: o lásce, o milování, o smutku, o rozmarýnku, o modré voděnce, o očkách černých. V těch písních nám sdělují svoji zkušenost o tom, co je dobré a co zlé. Co člověka zušlechťuje a co ho strhává do kalných vírů.

   Ti by nám také nejlépe řekli, jak pádí čas a že není daleko chvíle, kdy se i my budeme ohlížet za svými životy. A tehdy si budeme strašně, ale strašně přát, abychom se v duchu úsloví Kde sa kdo rodí, tam sa aj hodí, abychom sa aj my hodili do krajiny svého dětství každý tam, odkud vzešel jeho rod. Aby nás přijala ta krajina žloutnoucího obilí a pokřivených trnek, úvozových cest, prudkých strání a skrytých žlebů. Jen ať se hodíme, ať nezůstaneme plevelným zrnem vykázaným kamsi na smetiště promrhaných životů.

  Jen ať se hodíme do náruče krajiny našeho domova.

  A moc si přejeme, - až tak jako vy, Jano, Jaroslave a Lojzo, až i my splníme náš úkol –, abychom se v náruči krajiny domova jednou setkali.

 

  „Jdou a jde jich celý průvod. Vine se sypaným chodníkem zahrady buchlovického zámku pod zelenými velikány, platany, duby, lípami.

Mám já kosu, kosenku, mám já kosu ostrú...

  Z několika stovek mužských hrdel zaznívá píseň, její tony se rozbíhají po lukách, odrážejí se od větvoví, stoupají vzhůru k zachmuřené obloze.

  Kosy vztyčené na ramenou vypadají výhrůžně. Tak nějak muselo vypadat tažení vzbouřených sedláků o selských válkách. Ale je to jen chvilkový dojem, náhlá asociace vyvolaná představami z četby historických příběhů.

  Ti muži s kosami na ramenou, brousky v roztodivných pouzdrech u pasu, muži ve vyšívaných košilích, bílých nohavicích, přepásaní modrými zástěrami, s černými širáčky na hlavách, ve vysokých holénkách, pod nimiž praská drcený písek a šustí stébla trav, muži se sotůrky, v nichž se kombélají láhve bílého nebo červeného vína, s pleskačkami slivovice ukrytými v záhybech haleny, ti muži s písní na rtech nejsou žádní rebelové, ale sekáči.

  Ale dost možná jsou i rebelové. Rebelové proti všednosti.“

 

  Těmito slovy jsem v jedné reportáži popisoval před šestnácti lety narozený festival Kosení v buchlovickém zámeckém parku. Těžko spočítat, kolik krásných písní tam za ta léta zaznělo. Inu „větr, který věje od Buchlova“, nejen bere – pentle nevěstám - ale také přináší: PÍSEŇ.

Představuji si, že do našeho kraje přišla s věrozvěsty Cyrilem a Metodějem, kteří na hoře sv. Klimenta založili klášter a do úst svým žákům vložili slova našeho prvního spisovného jazyka, slova, která jsou výzvou ještě po dvou tisíciletích:

 

Nahé jsou všechny národy bez knih

a nemohou zápolit beze zbraně

s protivníkem našich duší,

uchystané za kořist věčných muk.

Nuže, národové, kteří nemáte rádi nepřítele,

a jste odhodláni s ním mocně zápolit,

otevřete dokořán dveře rozumu…

 

 Slova modliteb se tehdy zpívala, a tak píseň ve staroslověnské mši nemohla chybět.

  A tak soudím, aniž bych ovšem měl historický pramen, spíše intuitivně, že naše píseň sestoupila kdysi na Slovácko právě z Chřibů.

  Kdo jiný má právo ale i čestnou povinnost být jejím strážcem, než ti, kteří žijí její kolébce nablízku - zpěváci z Buchlovic.

  Mají k tomu ještě jeden důvod – v jejich řadách zpívá i Jiří Raštica. Podle pověsti jsou Rašticové potomci velkomoravských Mojmírovců a příjmení mají podle Rastice, Rastislava.

  Pohádka, mávneme rukou.

  Ale jen do chvíle, než zjistíme, že v celé České republice žije 47 nositelů tohoto příjemní, z toho 22 v Hradišti a okolí a dalších deset na Hodonínsku a Kyjovsku. Zbytek jsou jednotlivci roztroušení tak, jak kdysi vylétli oni nebo jejich předci z rodného hnízda.

  Zvláštní, není-liž pravda?

 A i když ten příběh odsuneme do světa bajek, stejně cítíme, že genius loci v kraji pod Chřiby zůstává.

  Kdo jiný, než zpěváci z Buchlovic, ale i Kyjova, Moravan, Vřesovic, Nedakonic, Polešovic, Osvětiman a dalších obcí, může být zárukou, že magie Chřibů bude poutat ke krajině, jejím příběhům i příběhům v písni vyzpívaným, též generace našich potomků.

 

"Je mně třiaosmdesát, ale když jsem se dozvěděl o kosení, musel jsem se zúčastnit," řekl mi tehdy před lety nejstarší sekáč Oldřich Krejčí z Kyjova. Bývalý stárek slováckých krůžkú v Praze i Brně kosil svůj díl louky vzpřímeně a pevnou rukou.

  Dodal: "Přežil jsem dva císaře a sedm prezidentů, ale toto těžko kde uvidět a uslyšet. Tolik písní. Je to veliká krása!"

  Dávám mu v duchu za pravdu. Císaři a prezidenti odcházejí.  

  Mizí v nenávratnu a za čas jsou zapomenuti.

  Mám já kosu, kosenku, mám já kosu ostrú...

  Však zkuste zapomenout píseň!

  Kdybych jen tušil, že se jednou narodí něco takového jako Vlčnovské búdové umělkyně, určitě bych o vlčnovských búdách a jejich obyvatelích psal jinak. Leč netušil jsem, že vlčnovský matriarchát se prosadí s takovou razancí, že dokáže proměnit staleté zvyklosti tak tradiční obce, za jakou je Vlčnov považován.

A cože jsem to kdysi napsal.

 „ Několik generací vlčnovských mužů vytvořilo mimo obec, na úpatí vinohradů, promyšlený komplex staveb, ve kterém nalézají útočiště před svými manželkami, matkami a tchyněmi. Mám zde na mysli búdy pod Oborou.  Búdy jsou odjakživa teritoriem mužů, kam ženy zabloudí jen zřídka. Muži jsou zde takřka denně - přicházejí sem, utíkají, prchají před ženským pokolením. Sem totiž nedoléhá ženské klábosení a pokřikování.

 Jen občas sem dolehne z Obory nad vinohrady kukaččin hlas či cvrčkovy housle z trávy.

 Jinak nic. Ticho. Balzám pro duši.

  Proto sem muži tak často a tak rádi přicházejí. Ze sudu natáhnou džbánek trojchlapového vína, zasednou pod trámový strop k dubovému stolu, a smířeni s během světa, na kterém je člověk pořád před někým nebo před něčím na útěku, koštují víno a sní o ženách stále usměvavých a laskavých, plných pochopení a tolerance k pokleskům pánů tvorstva.

 A jejich ženy dole ve vsi, smířeny s během světa, na kterém musí ženská pořád na něco nebo na někoho čekat, jsou trpělivé, dopřávají mužům té svobody, neboť vědí, že se jejich mužům po dnu a noci, nebo několika dnech a několika nocích vinného opojení začne to ticho přejídat a zatouží po milostném vzdechu ženy. Tehdy sestoupí muži do vsi, potěší se s ženami a jdou za svou prací. Svět se jim zdá v tu chvíli krásný, neboť shora, z búd si přinesli kromě kocoviny i iluzi, že svět směřuje k dokonalosti a s ním i ženské pokolení.

  Ta iluze jim však vydrží jen do chvíle, kdy uslyší:

 "Prosím tě, jak mám s tím, co mně nosíš domů, vyjít, podívej se na Zemka, kolik vydělává, kdybys aspoň uměl krást, ale ty ani to, nemehlo jedno, kdy už konečně spravíš tu střechu, zateklo nám do chodby, a klukovi by ses měl také věnovat, přinesl kouli z matematiky, ale tobě je to fuk, protože tys byl ve škole ještě větší ťululum než on, prosím tě, nečti pořád, u jídla je to nezdravé, určitě sis neumyl ruce, zítra přijede maminka na návštěvu, slíbils, že mně pomůžeš s úklidem, víš kolik jsem platila za vodu, no to je peněz, ale to je tím, že ty si nenapustíš jen do umyvadla, ty ji necháš téct furt, to pak tečou i ty peníze, nepřekážej mi tady v kuchyni, někam si stoupni jinam anebo měls postavit větší barák, abysme se doň všichni vešli, ale, ale, vlas od blondýny, s kterou děvkou jsi se zase válel, to určitě se sousedkou přes jedno, dobře jsem si všimla, že jsi posledně v kině hleděl víc na ni, než na ten film, taková coura ucouraná, já nevím, co vy mužští na ní vidíte, nekuř mi tu, budou mi smrdět záclony, ježíšmarjá, teď jsem vytřela a ty mi sem vlezeš v botách, nikdo mně nepomůže, jenom pořád po mně něco chcete, ale já vám umřu, to pak teprve poznáš, jak se žije chlapovi, když je sám, jenomže ty bys sám určitě nebyl, ty bys sem přitáhl tu couru, to tak, abyste se mi pelešili v mý posteli, to teda ne, hned tak brka nenatáhnu, abych ti udělala radost, ty nulo, Koníček už je vedoucím a přidali mu, kdybys neměl mě, kde bys byl, proč to jídlo tolik solíš, je to nezdravé, proč chodíš v těch pantoflích na dvůr, nataháš mi svinstvo do bytu, kdo má po tobě pořád uklízet, prosím tě, mě bolí hlava, podej mi ručník, namoč ho ve studené, vodě, ve studené jsem řekla, tohle je ručník, vždyť je to utěrka, ty se nevyznáš ve vlastním bytě, to je proto, že tady nic neděláš, tady se posaď ke mně a vem mě za ruku, už mě to přechází, no vidíš a pamatuj si, utěrky máme vpravo dole a ručníky vlevo nahoře, dej mi pusu, jejda takových let už jsme spolu, smrdí z tebe cigarety, říkám ti pořád, nekuř, obejmi mě trochu, když ty si mě nevšimneš a neřekneš mně nic pěkného, víš, dej mi ještě pusu, jo jo, takových let, běž zatáhnout závěsy a přimkni, ať jsem nikdo neleze, namasíruj mně záda, ale umíš to, umíš, jen se ti nechce, kdyby ti o něco takového řekla sousedka, to bys skákal, Moštěk masíruje starou každý den, ježíšmarjá blecha, podívej, mě kousla blecha, musíme ji najít, to je z toho psa, já jsem ti říkala, že psa nechci a tys ho přitáhl i proti mé vůli, to je tak vždycky, když si prosadíš svou, co je, proč vstáváš, kam jdeš, ne, dneska už nikam nechoď, aspoň jeden večer buď doma, taky bysme si mohli jednou sednout, uvařit si kafe a jen tak si povídat, jenomže tobě jsou kamarádi milejší, byla jsem hloupá, že jsem neposlechla mámu, ta mně radila, abych si tě nebrala, měla jsem si radši vzít Jožku Mikulce, ten má zahradnictví a na kytkách už vydělal milion..."

  U milionu vydělaného na kytkách většina mužů vycouvá ze stavení, sedne na kolo a ujíždí zpět do náruče zelených vinohradů, do stínu prastarého presúzu, aby džbánem vína spláchli vše, co museli před chvílí vyslechnout.

Tak to chodilo ve Vlčnově ještě koncem 70. let minulého století.

Dávno je všechno jinak. Ženský prvek se naplno prosadil – soubor vede žena, choreografie je dílem žen, primáši již několika cimbálových muzik jsou děvčata. Je možná již jenom otázkou času, kdy na královského koně v dívčích sukních o jízdě králů usedne – dívka. A konec konců proč ne, když chlapů ve Vlčnově valem ubývá.

Nechci tím ovšem tvrdit, že muži se posunuli někam na okraj. Žádná žena dosud nedovede uchopit šavli tak, jako vlčnovský legrut. Snad jen s tím dovětkem, že autorkou legrutského pásma, které uvidíte, byla – jak jinak - žena.

Častokrát jsem se tázal, co je to píseň? Hledal jsem odpověď u lidí i v knihách.

   Píseň je, když se zpívá...

   Píseň je radost i žal...

   Píseň je věčně živá...

   Mnohokrát jsem se ptal, co je to píseň?

   Jednoho dne mne dotklo poznání.

   Píseň je naše nesmrtelnost. Vždyť táž slova při zpěvu splývala ze rtů otci, když byl mlád, a on je slýchal od své matky. Ta zase od své. A tak dál, až kamsi za obzor lidské paměti. Týž cit, táž slova. Řetěz neviditelných rukou od pokolení do pokolení.

   Zpěv je rozmluva s těmi, co už nejsou mezi námi, ale zůstávají v nás. To jejich duše se stěhují, nabývajíce podoby písní.

   Zpěv je rozmluva s těmi, kteří přijdou po nás. Vždyť i nám všem je vyměřen na tomto světě jen nepatrný okamžik. Za padesát, za sto let zde budou jiní. Však píseň bude táž, totéž rozechvění, totéž sevření hrdla, totéž bušení srdce.

   To naše duše se budou stěhovat, nabývajíce podoby písní.

 

 

V textu jsou použity úryvky z knížek:

Rebelové proti všednosti, Jdu Slováckem krásným a Pět statečných.

 

 

 

 

 

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ knihy Jiřího Jilíka

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

Zapomenuté příběhy slováckého Dolňácka

Pověsti z hor a podhůří

Tajemný Říp

 

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY, AUTORSKÁ ČTENÍ

8. prosince, knihovna Skalička, 15.00 hod., beseda pro seniory

13. prosince, Knihovna v Modré, 16.30 hod., Jdu Slováckem krásným

5. února, Muzeum F. Skopalíka Záhlinice, Záhadná jízda králů, 17.00 hod. (S V. Doskočilem a Vlčnovskými búdovými umělkyněmi)

21. března 2019, Městská knihovna Bystřice pod Hostýnem, 17.00 hod., Žítkovská čarování

5. dubna 2019, Městská knihovna Kostelec na Hané, Záhadná jízda králů

15. června, Kordárna Starý Hrozenkov, Žítkovské čarování (neveřejná akce)

21. června, MFF Strážnice, skanzen, 11.00-12.00, pořad Lidová čítanka - Z dějin malého Slováčka

24. srpna, Kordárna Starý Hrozenkov, Žítkovské čarování (neveřejná akce)

3. října, Otrokovice, Městská knihovna, 17.00 hod., Žítkovské čarování

10. října, Hustopeče, Městská knihovna, 17.00, Žítkovské čarování

 
 
 

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode