... novinář a publicista ...

Novinky

05.04.2012 22:26

Expedice Chřiby oslaví 10. výročí vzniku

V roce 2002 poprvé vyrazila na výzkumnou  cestu do Chřibů  pětice kamarádů, zájemců o historii, přírodu a památky. Jejich cílem bylo hradisko Sklepisko nedaleko Košíků. Tehdy se zrodila Expedice Chřiby, jejímiž iniciátory byli tehdejší šéfredaktor Slováckých novin Jiří Jilík a redaktor zpravodaje a tiskový mluvčí  Městského úřadu v Uh. Hradišti Bořek Žižlavský.  Dalšími členy expedice se stali zoolog Pavel Bezděčka,  vydavatel Pavel Baščan,  amatérský archeolog  Ladislav Kandrnál a student Martin Žižlavský. Po dobu pěti let, týden co týden, byla ve Slováckých novinách věnována jedna tisková strana textům a fotografiím, kterými členové mapovali známá i neznámá místa v Chřibech, zaznamenávali pověsti a vyprávěnky a zabývali se otazníky, kterými Chřiby oplývají.  Práce expedice postupně získala i knižní podobu – do roku 2005 vyšlo pět svazků publikace Chřiby záhadné a mytické,  dále pak kniha Z Bunče na Kamínku za starými příběhy hor, v roce 2006 videofilm Chřiby – hory lidí a mýtů a konečně v loňském roce 6. svazek expedičních cest Chřiby po hradských cestách.

Během deseti let došlo k personální obměně a Pavla Bezděčku a Michala Baščana vystřídali noví členové z Kroměřížska,  Hradišťska i Kyjovska.

Deset let svého trvání oslaví Expedice Chřiby setkáním se svými příznivci a čtenáři v neděli 13. května v rekreačním středisku na Bunči. Dopoledne si zájemci o historii vyslechnou přednášku člena Historické společnosti Starý Velehrad Antonína Galatíka o jeho pohledu na archeologické otazníky Chřibů. Po obědě vyjdou účastníci na vycházku k tzv. Italskému mostu a v 16.30 se uskuteční projekce filmů o Chřibech.

Na setkání k 10. výročí Expedice Chřiby bude distribuována reedice 1. svazku Chřiby záhadné a mytické.    (jj)

24.02.2012 21:40

Pozvání na Památník Velké Moravy: Sedmipočetníci a Stupavská falsa

Výstava o žácích Cyrila a Metoděje
 Dne 1. března bude na Památníku Velké Moravy ve Starém Městě otevřena výstava nazvaná Sedmipočetníci. V souboru fotografií zachycuje jejich autor Petr Francán místa, kde působili po svém vyhnání z Velké Moravy Sedmipočetníci, tedy žáci svatých Cyrila a Metoděje – Klimenta, Nauma, Sávy, Angelára a Gorazda. Záměrem výstavy je přiblížení jejich života, díla, památek i tradice. Není tajemstvím, že Velká Morava čerpala svoji vnitřní sílu a soudržnost především z cyrilometodějské misie, postavené na křesťanských kulturních základech. Spolu s bratry přišli na Moravu ikonopisci, stavitelé a mnozí další. Pozitivní výsledky slovanské misie přesáhly svojí hloubkou i a rozsahem hranice států a překonaly celé jedno tisíciletí. Po Metodějově smrti byli významní žáci Cyrila a Metoděje vyhnáni z Velké Moravy na území dnešní Makedonie, Bulharska, Albánie. A právě do těchto krajů se vydáme prostřednictvím fotografii Petra Francána z Akademie múzických umění v Brně.
  Autor o výstavě říká: „Výběr vystavovaných fotografií byl původně vystavěný na prolínání portrétů místních obyvatel a církevních památek cyrilometodějského období. Když jsem ale opakovaně procházel fotografie, uvědomil jsem si, že nechci vyprávět o současnosti Makedonie, Srbska či Bulharska. Nechci sázet na exotičnost prostředí evropského východu. Pokusil jsem se tedy vybrat z fotografií ty nejméně popisné a nechat promluvit co nejprostší tvary a barvy. Snažil jsem se, aby divák bez popisku či návodu mohl nikoli nasát atmosféru chrámu z konce 9. století, ale aby se v něm alespoň vnitřně a třebas jen na okamžik, při shlédnutí výstavy ocitl.“

Stupavská falza poprvé na veřejnosti
Zcela poprvé budou v našem regionu od 1. března, a to v Památníku Velké Moravy, vystaveny domnělé náhrobky z hrobu sv. Metoděje, pocházející z lokality Hroby nedaleko Stupavy v Chřibech. Byly vykopány ve 30. letech minulého století v místě označeném domkářkou Klementinou Maštalířovou v pětimetrové hloubce. Na toto místo byla žena údajně upozorněna ve snu. Vykopané kameny byly pokryty částí nápisu, které vyvolávaly představu, že jde o hrob sv. Metoděje, který zemřel v roce 885 a jehož místo pohřbu je podnes neznámé.
  Vykopávky na Hrobech vyvolaly senzaci a k domnělému místu posledního Metodějova odpočinku proudily tisíce poutníků. K posouzení nálezu byla vytvořena na celostátní úrovni vědecká komise, která kameny prohlásila za podvrh. Nikdo však již nezkoumal kým a za jakých okolností byly podvrhy vytvořeny, k čemu měly ve skutečnosti sloužit a jakou roli v celé aféře hrála K. Maštalířová. Té bylo nakonec zakázáno v Chřibech kopat. Opakovaně ale marně o toto povolení žádala ještě v šedesátých letech. Karel Sklenář z Národního muzea v Praze, autor knihy Slepé uličky archeologie, uvádí, že jde o největší falsifikátorskou aféru české archeologie. Pravdou však zůstává, že verdikt odborné komise celý případ nezbavil četných otazníků. Dochované části náhrobních kamenů, které jsou v majetku Moravského zemského muzea, budou v Památníku Velké Moravy ve St. Městě vystaveny do konce roku 2012.

Na snímku nahoře doc. Luděk Galuška s čístí náhrobní desky. Dole Klementina Maštalířová na dobové pohlednici.

 

06.02.2012 14:02

Novinky lednové

Pamět hor – sestřih schválen

3. leden: Byl schválen hrubý sestřih DVD snímku Chřiby paměť hor. Hodinový dokument kombinovaný s hraným filmem si u SKYFILMu (režie Ivan Stříteský) objednal Mikroregion Buchlov. Film se týká čtrnácti obcí mikroregionu a jejich pověstí; průvodci filmu Vladimír Doskočil a Martin Vrtáček ze Slováckého muzea navštěvují místa, kde se odehrávají místní pohádky a pověsti. Práce na scénáři a spolupráce s Ivanem byla potěšením; opět jsem se dostal do míst, která jsem již dříve prochodil s expedicí, a setkal se se zajímavými lidmi. Hudbu ke snímku dělá Josef Fojta. Jsem sám zvědav na konečný výsledek. Hodina na dokument je přece jenom hodně, nebudou se diváci nudit? Věřme, že ne.

 

Pavlicova výstava ve Slováckém divadle

7. leden: Večer o přestávce premiéry divadelní hry Oskar jsem zahajoval ve foyeru SD výstavu Frantovi Pavlicovi. Vystavoval portréty a cyklus Slovácký rok, který miluji, a který tvoří mj. ilustrační doprovod ke knížce Jdu Slováckem krásným II. Pěkný večer umocněný vlastním představením. Jožka Kubáník v této hře našel svoji životní roli. Krásné divadlo! Myslím si, že o ceně Největší z Pierotů za mužský herecký výkon za rok 2012 bylo touto premiérou rozhodnuto.

 

Zlatá koruna ve vysílání ČRo

16. leden: Ve Stanclově lékárně jsme s MUDr. Igorem Stanclem a s redaktorkou Hotařovou (Český rozhlas Brno, redakce zlín) nahrávali pořad do pravidelného cyklu o zajímavých domech a lidech, kteří v nich žili nebo žijí. Vysílat se bude v únoru.

 

Zasedal výbor POPO

20. leden: V Uherském Brodě zasedal výbor POštěpánského POsezení. Jednali jsme o uspořádání besedy u cimbálu s účinkováním členů klubu v dubnu. O několik dní později Luboš Málek oznamuje odklad akce vzhledem ke svým zdravotním problémům. Je akceptován návrh můj a Mirka Potyky uspořádat letní setkání v Amfiku Bukovina v Popovicích.

 

Slováckem krásným až do Mařatic

24. leden: Beseda o knížkách Jdu Slováckem krásným v knihovně v Mařaticích. Přivezl jsem z Brodu Miška Evena. Pěkná beseda s autorským čtením, dobré červené z Derfle. Miško byl zas jednou ve svém živlu. Škoda, že už se vídáme tak málo.

 

O Chřibech na Památníku VM i na Bunči

26. leden: Představujeme s Bořkem Žižlavským knížku Chřiby po hradských cestách. Bořek během marodování připravil fotografickou prezentaci. Památník je narvaný, museli jsme vynosit i židle ze suterénu.

28. leden: Beseda o Chřibech na Bunči. Celé letovisko zaplněno k prasknutí. Do sálu se mnoho lidí nevešlo, hospoda zcela obsazená. A to Hradišťáci, kteří jeli od Modré, nedojeli kvůli náledí v horách na neudržované silnici. Zájem o Přikrylovskou knížku je mimořádný. Kromě nás s Bořkem mluvil i Dalibor Kolbinger o prehistorických lokalitách v Chřibech a Jarda Hrabec o přírodních památkách. Ohlásili jsme uspořádání oslav 10. výročí založení Expedice Chřiby na Bunči na 1. května letošního roku.

 

Ochotníci z Hroznové Lhoty ve Slováckém divadle

29. leden: Báječnou tečku za lednovými událostmi udělali ochotníci z Hroznové Lhoty, kteří vystoupili poprvé za dobu své existence na scéně kamenného profesionálního divadla. Komedii Jitky Pavlicové, Frantovy manželky, jsem sice viděl již na jaře v Hroznové Lhotě, ale bouře smíchu v Slováckém divadle byly nakažlivé. Vyprodané divadlo, aplausy během výstupů, dlouhotrvající potlesk; měl jsem velkou radost, jak to uhráli. Ochotníci se na scénu Slováckého divadla dostali možná potřetí v celé historii této scény. O představení ve Slováckém deníku výstižně referoval Mirek Potyka.

05.01.2012 22:12

Inaugurační projev čestného starosty Klubu Štěpánů přednesený na 30. valné hromadě dne 28.12.2011 v Uherském Brodě

  Vážený pane permanentní starosto Štěpáne Málku, vážený pane čestný starosto Štěpáne Masaříku, vážený pane tajemníku Štěpáne Potyko, vážení Štěpáni výboři, vážení Štěpáni členové.
  Cítím se velmi poctěn tím, že jsem byl zvolen čestným starostou Klubu Štěpánů, a to právě jubilejní 30. valnou hromadou naší společnosti. Chci Vám všem za Vaši volbu vyjádřit poděkování.
  Pro Vás, kteří patříte k mladším ročníkům, ta třicítka je jenom číslovkou a znamená-li vůbec roky, pak její počáteční čísla jsou kdesi v pravěku času. Pro nás, kteří jsme se dožili věku dospělého a posléze seniorského, však ty tři desítky Poštěpánských posezení znamenají tři desítky setkávání s osobnostmi, které tvořily a tvoří jakési intelektuální zázemí Slovácka, dá-li se to tak vůbec říci, protože intelektuální postoj se na Slovácku vždycky určitým způsobem prolínal s prvkem lidovým, s plebejskou moudrostí, která byla na hony vzdálena městskému snobismu a kýči a opírala se o zdravý selský rozum.
  Takovým bohatýrem Slovácka byl hned první čestný předseda našeho Klubu v roce 1982-1983 doktor Jan Pavelčík. Antropolog, archeolog a etnograf; jako dnes ho vidím se starou koženou taškou se zavíráním na řemínky a v modrém šusťáku, ve kterém zbrousil všechny slavnosti a výroční obyčeje na Uherskobrodsku a Kopanicích. Po něm stanul v čele primáš Olšavy Luboš Málek, muž, který se zasloužil o to, že se folklor stal součástí kulturních hodnot i pro lidi, jež k němu dříve nenalézali cestu, a obohatil tak významnou měrou kulturní život regionu. V následujících letech usedli do starostenského křesla muži, kteří to, co se narodilo v regionech v muzikách a souborech, přenášeli na vlnách brněnského rozhlasu do étéru a opět – ovlivňovali kulturní cítění v širokém měřítku – Jaroslav Carda Jurášek, Slávek Jakubíček a  Jarin Nečas; jen z posledním z této silné trojice máme možnost se ještě dnes setkat. A jak nevzpomenout na řadu dalších osobností, z nichž každá zanechala svoji stopu v našem kulturním a folklorním prostoru: na choreografa Jendu Čumpelíka, na Jendu Miroslava Krista, Laďu Friedla, který byl Věrným stínem vedoucího Brozanů Věrka Blahutky, jehož si naposledy pamatuji na našem setkání, když již ztrácel zrak. Vzpomínám na Tondu Čevelu, hromotluka se srdcem dítěte, který také již není mezi námi. Ani si neuvědomujeme, že mezi nás kvůli věku přestávají docházet další legendy Slovácka -  Franta Okénka z Hrubé Vrbky či z Kobylí strýc Kovářík... A tu bych mohl vzpomínat a uvádět ještě dlouhou řadu dalších jmen našich členů, kteří ve své době patřili, nebo dosud patří k elitě folklorního Slovácka.
  Ale proč? Proč se zaobírat vzpomínkami?
  Právě proto, že čas je neúprosný.
  Za rok, napřesrok, za tři roky bude nás tady opět plné přísálí, ale přesto budou někteří chybět. Napadá mě, jestli jsme dostatečně využili našich setkání k tomu, abychom se od nich něco dozvěděli, abychom naslouchali tomu, co vědí a co umí. Poslechli jsme si někdy vypravování Franty Okénky o Horňácku? František při tom patří k tomu nejlepšímu, co můžeme v mluveném slovu v nářečí dnes ještě slyšet. Poslechli jsme si sóla strýca Kováříka z Kobylí, Ladi Gabrhela ze Starého Hrozenkova, Jary Hrbáče, Martina Hrbáče, Jana Múčky, Vaška Horáka z Kyjova, Stanislava Gabriela st., Vladana Nejezchleby, Jury Holáska, Jury Petrů, Jiljího Herzána, Pavla Popelky, Karla Rajmice... Jsou mezi námi zpěváci, kterým tleskali tisíce, a my se s nimi scházíme, popíjíme, bavíme se, ale nenapadne nás vytvořit důstojný prostor pro jejich byť nedlouhé vystoupení, poslechnout si jejich vypravování nebo zpěv. Zdá se mi, jako bychom si ani neuvědomovali, že jsme prestižní klub a že sdílíme jeden večer v roce s lidmi, kteří jsou tím nejlepším, co dalo Slovácko naší kultuře. A tak bych chtěl svoje starostování orientovat jako návrat k hodnotám.

  Vážení Štěpáni! Naše společnost prožívá cosi, čemu se říká krize. Myslím si, že to není relevantní pojem. Prostě nastala doba, kdy politici zjistili, že už není kde krást a tak je třeba nají další zdroje „privatizace“: vytunelovat důchodové pojištění, zavést další daně v podobě školného, zdravotních poplatků, snížit sociální výdaje...
  Nepodléhejme naivním představám, že něco dělají pro naše dobro. Ale současně nepropadejme malomyslnosti. Dokud máme lidovou píseň a lidovou moudrost, máme to nejcennější bohatství, duchovní dědictví předků. Píseň, máme-li ji v srdci, nám nikdo nemůže vzít. Je a zůstane vždycky v nás, nezcizitelně. Važme si jí a přistupujme k ní s pokorou. Ona nám pomůže překonat i těžké časy, které nás čekají.

 

 


 

28.12.2011 13:04

Lednový fejeton Petry Kučerové, UHáčko 1/2012

Psaní fejetonů v měsíčníku UHáčko se od nového roku ujala kolegyně,

novinářka a moderátorka Petra Kučerová. Prvním fejetonem (lednovým)

mně udělala radost.V neskromné pýše přináším kopii jejího textu.

 

20.12.2011 20:39

Slovácký deník o představení kniížky Chřiby po hradských cestách

Uherské Hradiště – Kmotrem a žehnatelem zbrusu nové knihy s názvem Chřiby po hradských cestách, která zavede čtenáře do světa přírody, historie a mýtů, byl v pátek večer v Rámařství Petry Havlíkové Jilíkové v Uherském Hradišti duchovní správce pravoslavné církevní obce ve Střílkách otec Petr Kliment Koutný.

Šestý svazek expedičních cest, do něhož autoři Jiří Jilík a Bořek Žižlavský, zahrnuli výběr z výprav, které podnikali členové Expedice Chřiby v letech 2009 a 2010 po stopách romantického archeologa Františka Přikryla, byl přivítán na svět po šesti letech, jenž uplynuly od vydání 5. svazku populární edice Chřiby záhadné a mytické.

„Když jsme s několika kamarády zakládali na jaře roku 2002 Expedici Chřiby a uvažovali o jejím poslání, dospěli jsme k rozhodnutí, představit čtenářům Chřiby jako hory záhad a mýtů,“ zalistoval ve vzpomínkách publicista Jiří Jilík.

Poté, co vyšlo pět svazků z expedičních cest po nádherném pohoří Chřibů, nastala podle něj jakási pauza, po níž se expedice trochu obměnila a začala se vydávat po „hradských“ cestách.

V nové publikaci, která vyšla nákladem 1000 kusů, vynášejí její autoři ze zapomnění vše, co zaznamenal na svých cestách po Chřibech František Přikryl, kněz a cyrilometodějský badatel.

„Přikryl byl přesvědčen, že Velehrad byl centrem velkomoravské říše, místem kam přišli a působili věrozvěstové Cyril a Metoděj. Celý život věnoval hledání památek na jejich působení na Moravě a zejména v Chřibech, kterými šly cesty hradské, po nichž se věrozvěstové při své misii pohybovali,“ zavzpomínal Jilík na Přikryla, rodáka z Vlčnova, který dal Chřibům cyrilometodějský příběh a vydal jej knižně.

Čtenář najde v novém svazku kromě textů Jilíka a Žižlavského, který jej navíc obohatil o desítky barevných fotografií, četné citace z Přikrylova díla.

Publikaci Chřiby po hradských cestách nebyla na svět přivítána polití vínem, ale jím si nad ní autoři s kmotrem knihy, pravoslavným knězem Klimentem, přiťukli a připili.

„Nemohla jsem si nechat ujít křest nové knihy Jiřího Jilíka a Bořka Žižlavského, kteří v předcházejících pěti svazcích Chřiby záhadné a mytické krásně psali o moudru lidí, kteří v nich žili a žijí. Já v tom chřibském pohoří neustále hledám krásno,“ svěřila se Olga Novoměstská z Brna, která často zajíždí s manželem do Litenčic, kde mají chalupu.

Slovácký deník, elektron. Vydání, 17.12. Autor: Zdeněk Skalička

20.12.2011 20:37

Jak Bratříčci dobyli Říp

„Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp!“ hlásá nápis na Boumově turistické chatě na Řípu. Přes tuto skutečnost se v neděli 11. prosince Říp stal Mekkou skupiny Moravanů – mužského sboru Bratříčci od nás ze Slovácka. Šest zpěváků v čele s Vladanem Nejezchlebou vystoupalo na Říp a rozbilo tábor v blízkosti kaple sv. Jiří, v níž se od 15 hodin uskutečnilo předvánoční zpívání. Bratříčci již mají na Podřipsku své věrné publikum, které se v hojném počtu dostavilo i letos a zaplnilo kapli provoněnou tentokrát nikoli kadidlem či purpurou, ale slivovicí a svařákem „Na Řípu zpíváme v adventním čase již třetím rokem. Je to díky knězi, s nímž jsme se před lety seznámili v Praze a který byl přeložen na faru do Roudnice, do jejíž farnosti Říp patří. Tentokrát jsme zpívali již v sobotu večer v kostele v Praze ve Strašnicích, v neděli po ranní mši v kostele v Roudnici nad Labem a po poledni jsme vyrazili túrou z Krabčic na Říp. Připadali jsme si skutečně jako Jiráskovi „bratříci“, kteří dobývají hrad. Vylézt na Říp v halenách, v krojích a vysokých botách a vytáhnout na nahoru kromě všech dalších zásob i desetilitrovou bandasku s vínem, to se člověk pěkně zapotí,“ přiblížil dobytí památné hory Petr Zapletal ze souboru Světlovan.

Události na Řípu měly k ataku husitů daleko. Naopak, panovala zde atmosféra přátelství, dobroty a pokory, kterou dovede naladit píseň a otevřená srdce zpěváků i těch, co přišli naslouchat. Ale nakonec si všichni zazpívali společně. (Foto - viz fotogalerie.)

(Z článku pro tisk.)

20.12.2011 20:35

O psaní a jízdě králů v Tv NOE

Magda Múčková, již nejen výtečná cimbalistka, ale také moderátorka „televize dobrých zpráv“ NOE, která má své hlavní studio v Ostravě, učinila tématem pořadu „U nás – řečeno perem“ o folkloru. Do debaty pozvala mě a Josefa Holcmana ze Zlína. Konalo se v ostravském studiu 8. prosince. Vzhledem k tomu, že pár dní před tímto datem byl lidový zvyk „jízda králů“ zařazen do seznamu památek duchovního dědictví UNESCO, byla část debaty věnována i tomuto tématu. Oba jsme o jízdě králů vydali knížku, oba jsme s jízdou králů určitým způsobem spojeni – já s vlčnovskou, Jožka se skoronickou. Ale řeč byla i o dalších našich knížkách, které jsme měli možnost představit. Jožka Holcman je pro besedy vhodný společník, neboť je na rozdíl ode mne vtipný. Magda Múčková byla báječná, usměvavá, příjemná. Myslím si, že i diváci mohli mít z pořadu dobrý pocit jako my tři. Doprovázeli Gajdoši z Kopanic, moji dobří přátelé, s nimiž jsem již zbrousil nejednu besedu o knížkách, najmě o knížce Žítkovské bohyně, neboť „šéfová“ této rodinné muziky Lýdia je pravnučkou slavné žítkovské bohyně Anny Struhárová a vnučkou neméně slavné bohyně Irmy Gabrhelové, o níž píše ve své knížce. Cestu jsem absolvoval s Gajdoši; do Ostravy je nejen daleko, ale i „složito“ – sám bych tam nikdy za volantem nedojel a netrefil, byť jsem dojel do Neapole, ba dokonce až do Brestu v Bretani. Gajdoši byli báječní a krásní ve svých krojích jako vždy. Občas jim to v gajdách „hvízdlo“, ale lidové muziky, které jsou dokonalé, nejsou pravdivé. (Foto - viz fotogalerie.)

04.12.2011 19:45

Na sedmdesátku Jiřího Severina

 Čas od času, zpravidla v pozdním podzimu, kdy začne být sychravo a deštivo a člověku se nechce vytáhnout paty do toho nečasu, vytáhnu některou velkou papírovou krabici s písemným archivem a začnu se v ní prohrabávat. Ne že bych skartoval, chraň bůh, jen tak listuji, prohlížím, porovnávám. Pozvánky, divadelní programy, výstavní katalogy, svatební oznámení a parte, sešity s poznámkami, novoročenky, výstřižky z novin, rozmanité příležitostné brožurky. Jednou tohle všechno skončí v kamnech nebo ve sběru, ale ne dokud ještě jsem, protože každý ten kus potištěného papíru je kouskem mého života a kouskem životů mých přátel, kamarádů, spolupracovníků ale i lidí, se kterými jsem se setkal jen krátce, dočasně, když nás spojil společný zájem, společné práce či jenom nápad, za kterým jsme se vydali a po jeho (ne)úspěšném završení se naše cesty opět rozdělily. Letos jsem se tou krabicí začal probírat v polovině listopadu a hned zkraje se mi připletl do ruky výstřižek ze Slováckých novin, článek s titulkem Jiří Severin, Klub odpůrců školy, Kržle a šedesátka.

„Proboha, to už je to deset let?“ Po okamžiku nevěřícného údivu matematický úkon: To znamená, že Jiřímu je letos sedmdesát!“ Čas je vždycky rychlejší než myšlení, než moje myšlení, abych byl přesný. Vždycky mě předběhne a já se nestačím divit. Nicméně je to tak. I uveřejněná fotografie leccos naznačí – Jiří na ní má nepřehlédnutelnou šálu, kterou nosil v době, kdy byl radním zlínského kraje pro kulturu. Pár dní na to jsem mu ve Zlíně gratuloval k získání ceny Pro art musae, kterou mu udělil Zlínský kraj hlavně za Muzeum lidových pálenic ve Vlčnově, jehož je společně s Ivo Frolcem duchovním otcem, ale i za přínos kultuře zlínského kraje jaksi celkově. A to je co?

I ta moje krabice s tiskovinami o tom leccos ví. Výtvarné v ýstavy a kulturní pořady v Lidové škole umění v Otrokovicích, besedy u cimbálu s muzikou Viléma Zahradníka, knížky a knihy sepsané či editované, z těch archivních kupř. zpěvník Lidové písně z Otrokovic ze sbírky Valeše Lísy, z nejnovějších soubor povídek a fejetonů Všeho do kvasu, samozřejmě autorský a zejména editorský a organizátorský podíl na ZVUKU, dvouměsíčníku pro kulturu a společenské dění ve Zlínském kraji, hudebně taneční pořady jako byl Zlín – malučký Paříž nebo Hráli jsme jak andělé... Výčet viditelných akcí, pod kterými je podepsán, by byl ještě dlouhý. Ale pak jsou i Severinovy „tahy“ neviditelné: „Kraj nám začal dávat dotaci na jízdu králů až zásluhou Severina, když byl radním,“ vzpomněla nedávno ředitelka Klubu sportu a kultury Zdenka Brandysová. Podobných hlasů by mohlo zaznít mnohem víc. A když už jsme u toho. Jízda králů byla v minulých dnech zapsána do seznamu památek duchovního dědictví UNESCO. I Jiří Severin, který před lety „protlačil“ pojem „vlčnovská jízda králů“ do jednání rady a zastupitelstva Zlínského kraje, má na tom svůj díl zásluh. A nejde jen o tu finanční dotaci, o tu možná méně než o skutečnost, že se jízda králů stala předmětem debaty, diskuse, úvah, hodnocení. Velké věci se odvíjejí od těch malých.

Zavírám krabici s tištěnými vzpomínkami. Ty sice končívají ve smetí, nicméně leccos po člověkovi zůstává. Zpravidla to nejméně viditelné. Valaši na to mají krásné přísloví, které zaznamenal Jan Rokyta: Člověk si do nebe vezme jenom to, co na zemi rozdal. I Severinova podaná ruka byla vždy přátelská, pomocná, darující. Vždycky ji rád stisknu, když se s Jiřím Severinem občas potkám.

                                

 

02.12.2011 22:27

Fejeton na prosinec

  Dnes už jeden neví, jestli se má na Vánoce těšit nebo ne. V dobách, kdy byl chléb vzácností, se člověk těšil, že se o Vánocích pořádně nají a nejen bramboračky, ale i masa a cukroví. Dnešní obézní populace začíná být před Vánocemi nervózní z toho, jak se ubránit nabídce rafinovaných dobrot. Závažným tématem se stává nákup dárků. Co koupit vnukovi, který už má víc krámů, než jsem já měl ve čtyřiceti. Mnoha dětem chybí už jen jediné – dospělý věk, aby mohli mít papíry na auto a svobodný přístup do barů a heren. Vzpomínám, že jsem měl jako kluk radost z verneovek a dokonce z plátěného míšku, ve kterém byly kuličky, ale ne ledajaké, samé skleněnky. Z něčeho takového už by se většina kluků neradovala. S tím, jak nabývá na hmotnosti naše vlastnictví, zmenšuje se prostor pro radost. Kdo má miliony, už se nemá na co těšit, už má jen strach, aby o ně nepřišel. To my, nemilionáři, jsme na tom lépe, neboť máme tisíce možností si něco přát, po něčem toužit. 

  Nabídka čím obdarovat blízké je obrovská, ale i podivuhodná. Někdy se jeden nestačí divit, na co všechno lidi nepřijdou. Jako ten nový hit, nabízený některými hračkářstvími, tak zvaná přejetá zvířátka. Plyšových chudáčkům  trčí z bříška slezina, střeva, žaludek a další vnitřnosti. K mání je přejetý ježek, medvídek, mýval i zajíc. Předškoláci mohou zvířátkům vrátit vnitřnosti zpět do bříška a upevnit je zipem. Nechybí úmrtní list či samolepka „I love RoadKill“ (miluji přejeté na silnici“). Cena, jak informoval server „novinky.cz“, kolem pětistovky. Škoda, říkám si, že auto dřív nepřejelo magora, co to vymyslel. Je bohužel docela možné, že takový obchod bude vzkvétat. Jsme již dostatečně otrlí. V počítačových hrách naši potomci střílí bez uzardění po všem, co hýbe. A soudě podle toho, co nám nabízí televize, nemáme větší potěšení, než se trefovat do bližního ze zbraní rozmanitých kalibrů. Přejeté zvíře dokáže vzrušit málokoho. Možná, že to zabíjení, kterého je plný virtuální prostor, má svůj symbolický význam. Třeba je přípravou na skutečné, které nás, či spíše naše potomky, ještě čeká.

  Ale to jsem odbočil od Vánoc. Abych pravdu řekl, nemám je moc rád, právě pro to pokrytectví. Pár dnů slavíme narození Ježíše, který se nechal ukřižovat, aby lidstvo vykoupil, nabádal nás, abychom milovali bližní, a zbylých tři sta šedesát dnů je nám se svými zastaralými názory na obtíž. Vzorem je ten, kdo je vůči bližnímu tvrdší, nekompromisnější.

  Kdyby se Bůh rozhodl znovu vtělit, se zlou by se potázal, jako tenkrát před dvěma tisíci a jedenácti lety. S hesly „Nepokradeš!“ a „Nezabiješ!“ by se stal rychle personou non grata pro mocné tohoto světa. Marně by se ohlížel po svých učednících:  Šimon Petr nikde, Ondřej nikde, Filip nikde, Bartoloměj nikde, Matouš nikde, Tomáš nikde, Tadeáš nikde, Jakub syn Alfeův nikde, Šimon Kananejský nikde, ani Jakub a Jan, synové Zebedovi nikde, zato Jidášů davy.

  Panebože, prosím Tě, ať Tě ani nenapadne vtělovat se zas do člověka. Zůstaň, kde jsi. Mezi námi by se ti nelíbilo. .... Jedině že bys velmi, ale velmi slevil ze svých zásad. Není to vlastně nic těžkého. Stačilo by krátké školení v družném kruhu našich politických špiček. A vzhledem k tomu, že umíš měnit vodu ve víno, čekala by tě skvělá kariéra. Nejen Templářské sklepy by Tě platily zlatem.

 

 

 

 

28.11.2011 06:25

Na plese kamnomilů

Nevím jestli se ještě někde podobný ples koná, nikdy jsem o jiném neslyšel. Tenhle pořádala skupina majitelů kachlových kamen v Jalubí, v hospodě u Burdů v sobotu 19. listopadu a mě si pozvali, už asi potřetí, jako řečníka - "zahajovače". Nevím, čím jsem si tuhle důvěru zasloužil, neboť nevlastním kachlová kamna  a ani se jimi nijak zvlášť nezabývám. Patrně to mají na svědomí moji spolužáci ze střední školy Jiří Rychlík z Jalubí a Pavel Hruška z Traplic a najmě další Jalubjana náš starší spolužák Franta Večeřa, proslulý klarinetista Doliny a posléze i dalších muzik. V sále hospody u Burdů panovala družná nálada, povznesená několika kulturními vstupy, mezi nimiž dominovaly břišní tanečnice a kouzelník Jarda Hadaš, mimochodem můj kamarád z mladých let, neboť jsem kdysi, ještě jako středoškolský student, moderoval několik pořadů kroužku kouzelníků, jehož byl Jaroslav spoječně s Ladislavem Horákem z Kunovic vedoucí osobností. Narozdíl ode mne mu kouzlení vydrželo na celý život. Někdo mi poslal z lesu tři fotografie, viž galerii.

14.11.2011 23:22

Novinky listopadové


Listopad nám začal hekticky, doufejme, že se to tempo do Vánoc trochu zklidní. Tedy aspoň stručně: 

● V úterý 2. listopadu se uskutečnila ve Slováckém muzeu komentovaná prohlídka výstavy Slovácko očima Františka Horenského spojená s besedou o jeho díle a tvorbě. Vlaďa Doskočil, který měl číst ukázky z Horenského tvorby, zapomněl na to, že má vpodvečer mimořádnou zkoušku s režisérem Lipusem. Naštěstí byl doma v Hradišti člen brněnského divadla Špilberk, můj někdejší redaktor a kamarád Vlaďa Salčák, který pohotově zvládl jeho úkol. Vlaďo Salčáku, díky.

● Den na to ve středu 3. listopadu se sešla na Trnávkách nejužší skupina Expedice Chřiby. Rozhodli jsme se do Vánoc vydat další, již šestý svazek Chřibů záhadných a mytických s názvem Chřiby po hradských cestách. Kromě Bořka Žižlavského přijeli kamarádi z Kroměřížska Jirka Blaha, Mirek Regent a Karel Grabovský.

● Dne 7. listopadu smutná událost – pohřeb ženy archeologa Luďka Galušky ve Starém Městě. Opustila svého muže a rodinu v 52 letech.

● V pondělí 8. listopadu – v Uherském Brodě výbor POPO, tedy Poštěpánského posezení. Jubilejní 30. ročník se uskuteční 28. prosince v tradičních prostorách Domu kultury v Uherském Brodě. Byl jsem navržen a schválen kandidátem pro funkci dočasného starosty (do příštího výročního posezení v roce 2012). Budu tedy jubilejním třicátým starostou, pokud mě ovšem členstvo zvolí.

● Ve čtvrtek 10. listopadu přebíral ve Zlíně krajskou cenu Pro amicis musae Jiří Severin. Tvůrce Muzea lidových pálenic ve Vlčnově tak současně „zapálil“ oslavu svých sedmdesátin. Báječně hráli gabrielovci a jeden zlínský jazz. Víno červené velice kvalitní. Jiřího moudrý text o dvou světech, velkém a malém, přednesený před krajskými papaláši, sedl.  Jiřím jsme se setkali před pár lety ve Slováckém muzeu, již jako pracující důchodci. Známe se ovšem od roku 1970, kdy byl „vyhoštěn“ z vlčnovské základní školy coby zakladatel tajného spolku KOŠ (Klub odpůrců školy) a tedy skrytý opoziční element, a já právě do této školy po vojně nastupoval. Přebíral jsem po Jiřím byt na školní bytovce. Vlčnov nás spojil, byť jsme se tam pohybovali každý v jiném čase.

● V pátek 11. listopadu jsme s Holmesem a Dášou Doleželovou představovali podolské veřejnosti knížku Slovník nářečí regionu Dolní Poolšaví, jehož jest hlavním autorem a editorem, já vydavatelem. V zaplněné hospodě Na rožku bylo příjemně. Je to hospoda z těch starých vesnických hospod, které zapomněli přebudovat na bar nebo restauraci. Krásně začouzené vysoké stropy, malé přísálí pro karbaníky, ovzduší prosycené svařákem. V takové hospodě musí být radost vysedávat s kamarády a mudrovat. (Fotky Franty Doležela viz Fotogalerie).

● V sobotu večer po osmé večer vyjíždíme s Bohumilou na Břestek, kde se odbývají Martinské hody. V neděli se tancuje „hanácká“, zavádkový tanec, který je na Dolňácku unikátem. Tancuje se pouze v této jediné zapadlé vesničce v Chřibech a nikdo neví, kde se tady tanec vzal. Zavádka se totiž tancuje na Hanáckém Slovácku – ve Velkých Pavlovicích, Kobylí, Velkých Bílovicích a v okolí, ale v jiných slováckých regionech je to neznámá záležitost. Psal jsem o ní v Malovaném kraji před dvaceti lety a byl jsem zvědavý, zda se změnila. Nezměnila. Děvčata byla stejně mladá a pěkná jako tenkrát, byť dnes už tancovaly dcery těch tehdejších stárek. Během „hanácké“ natáčel sekvence filmu „Za pohádkami a pověstmi mikroregionu Chřiby“ Ivan Střítecký (SKYFILM Prostějov). Průvodcům, které hrají Vlaďa Doskočil a Martin Vrtáček ze Slováckého divadla, jsem napsal do filmu scénu, kdy je vyzvou na hodové muzice k tanci břestecké stárky. Stalo se..! (Viz Fotogalerie)

11.11.2011 21:24

Fejeton na listopad

   I do takřka poklidných vod královského města Uherské Hradiště vstoupilo celostátní téma – zdanění hazardu. A jakpak by ne, když je to téma pro náš region nanejvýš aktuální. Prostřednictvím Nadace Děti-sport-kultura podnikatel Ivo Valenta pomáhá, kde je potřeba. Soubor dostane na kroje, muzika na hudební nástroje, autor na knihu, divadlo na nové představení, organizátoři té či oné kulturní akce na to, aby mohli zaplatit moderátora z Prahy atd. Ten zaběhnutý systém na Hradišťsku funguje již řadu let a dá se říci, že si už bez Valentových peněz nedokážeme představit existenci (nejen) regionální kultury.

  A do toho přijdou politici, kteří prošustrovali a nechali rozkrást, co mohli, s tím, že daně z hazardu půjdou do prázdné státní kasičky. Co se s nimi stane, bůh suď? A je celkem možné, že místo na cimbál, na který nemá peníze malá, ale talentovaná muzika, půjdou na golfové hřiště, jež slíbil svým voličům poslanec, nebo na rekreační středisko, které bude provozovat strýc senátora či nenápadně skončí v agentuře, pověřené volební kampaní některé z politických stran.

  Co včil? Máme nechat zmizet peníze v děravé pokladně státu?

Nikoliv. Podle mě nejlepší cestou dokázat politikům, že jsme regionem hráčů a že na ty daně z provozu herních automatů tak trochu máme nárok, protože my sami víme, co potřebujeme k tomu, abychom kulturně přežili do příštího roku, kdy, jak víme podle mayského kalendáře, nastane konec světa. Jenomže obyčejní lidé neznalí velkého světa se herních automatů ostýchají. Všechna ta blikající světla, různorodé hlasité zvuky blížící se rachotu, hlasitý cinkot mincí, když co chvíli vypadne tisícová výhra v drobných, to všechno odrazuje konzervativního měšťana stejně jako hloubavého vesničana, který zná z hospody svého protihráče v mariáši, ale rachotící automat v něm vzbuzuje ostražitost.

  S tím by se mělo něco udělat. Měli bychom si především osvojit, že hrací automat, není náš nepřítel. Napadlo mne, že by možná stačilo vedle každého výherního automatu instalovat automat proherní a váhající by hned věděl, ke kterému má přistoupit. Ale když jsem shlédl inscenaci Gogolových hráčů na scéně Slováckého divadla, uvědomil jsem si, že problém je hlubší. Režisér Robert Bellan předkládá divákům frašku o tom, že všichni, co hrají, nakonec stejně prohrají. Jak mohla dramaturgie Slovácké kapličky a její ředitel Igor Stránský, dopustit inscenaci zastaralé hry, která jde proti našim veřejným zájmům, nota bene režijně inscenované režisérem, který byl viděn, když 15. května 2008 sázel u herního automatu v Praze na Můstku, patřícího ovšem společnosti kyperské. Z takové prohry, si Zdenek Hudeček z Burčáků, o němž je známo že často trhá struny, vůbec nepolepší.

  Myslím si proto, že je třeba na to jít jinak, příkladem. Zatím na herních automatech hrají jen ti, kteří chtějí vyhrát. Ale což to změnit, abychom nemysleli na svůj zisk, ale na to, že prohrou pomůžeme kultuře a posuneme svět o malý krůček dopředu.  Začít by se mělo zdola. Třeba taková Knihovna Bedřicha Beneše Buchlovana. Kdyby v automatech instalovaných v každém patře bývalé synagogy každá z jejích pracovnic týdně prohrála padesátikorunu, rodině by to neublížilo, ale byl by to veřejný signál: hrací automaty jsou plus! Ale příklad by měl jít i shora. Kdy naposledy přispěl do kasičky zmíněné nadace pan starosta Tichavský? Nikdy ho nikdo u hracího automatu neviděl. Má slušný plat a přitom klidně nechává kulturu na gamblerech. Stejně tak místostarostové. Jsem si jist, že kdykoli, když přijde pan místostarosta Uher na mši do kostela, hodí drobný peníz do farářovy kasičky, zatímco kolem herních automatů Synotu projdou, aniž by si jich povšimli. Právě ti by měli jít příkladem.

  Navrhuji proto, aby určitý den v měsíci městská rada a zastupitelstvo šli průvodem k hernímu automatu. Dobrý by byl hudební doprovod cimbálové muziky Jaroslava Čecha. První by prohrál starosta, po něm místostarostové, pak vedoucí odborů a další, až po městské policajty, šoféry a uklízečky. Je zřejmé, že starosta by měl prohrát minimálně dva tisíce a od toho by se stanovily prohry těch dalších. Nakonec by prohráli honorář, který by jim byl vyplacen dopředu, Čechovci. Věřím tomu, že u herních automatů by - nejen ten den - bylo narváno. Podle mě je to jediná cesta jak zachránit lidovou kulturu Slovácka. Pokud ovšem náměstek mninistra kultury nevymyslí něco lepšího.

 

25.10.2011 21:30

Zahájení výstavy litografií Františka Pavlici

Zahájení výstavy tvorby Františka Pavlici, Kunovice, obřadní síň radnice, 30.9.2011

Je tomu už pěkná řádka let, snad osm či devět, kdy jsem se poprvé o Vánocích vydal do Hroznové Lhoty shlédnout „živý betlém“, ohromnou vánoční akci: v průvodu jde do jesliček u kostela vítat jezulátko stovka krojovaných z různých koutů Slovácko. Je to úžasná podívaná, při které ožijí zimní kroje, vlňáky a kožichy, které se již běžně nenosí. V průvodu jedou se svými dary na koních Tři králové, ale poklonit se Ježíškovi přicházejí i řemeslníci, myslivci, mlynáři, prostě figury, které patří do moravského betléma. V tom rumraji na mne narazil poštmistr v poštovské peleríně, s typickou ušankou a brašnou, ve které ovšem nebyly dopisy, ale pečivo a pamlsky, které dobrosrdečný pošťák rozdává slovácké drobotině.

  Tak jsem se seznámil s Františkem Pavlicou; to on je tím pošťákem a nejen to, se svojí ženou Jitkou jsou i organizátory události, která na návštěvníka dýchne vánoční starosvětskou atmosférou. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že mi podává ruku také jediný výrobce došků v České republice, a také velice zajímavý kumštýř, malíř a kreslíř – František Pavlica. To je on. Ať se s ním potkáte kdykoli, při práci v dílně, ve sklepě u vína či při zkouškách hornolhotského ochotnického divadla, ve kterém působí jako herec, prostě kdekoliv a kdykoliv, zjistíte, že ten člověk se nedovede mračit; takřka neustále se usmívá. František je člověk dobrého a veliké srdce a je to poznat jak z jeho tváře, tak také z obrazů. Však se zadívejme na kterýkoliv z výjevů Slováckého roku a pocítíme z něho, že kromě výtvarných hodnot, má ještě cosi navíc, co u tvorby jiných malířů nepoznáme. Ty obrazy jsou usměvavé, doslova hřejí, jako by byly proteplené paprsky slunce. Ale ne není to jen sluníčko, je to především čarokrásný svět našeho Slovácka s jeho tradicemi, zvyky, přírodou, lidmi. Takové Slovácko zobrazuje Františka Pavlica a věřím, že vás jeho obrazy okouzlí svým lidským rozměrem, lidovou filozofií i naivní formou stejně, jako okouzlily mě, když jsem poprvé vešel do jeho ateliéru.

 František Pavlica se narodil se v roce 1971 v Hroznové Lhotě, kde žije a tvoří.  Od roku 1986 je členem výtvarné skupiny  Klubu kultury v Uh.Hradišti, který v 80. letech vedl významný pedagog, teoretik a historik umění (v době normalizace „nepohodlný“) prof. Igor Zhoř z Brna. Ten měl bezesporu na mladého výtvarníka vliv, stejně jako v praktickém malování ho ovlivnily návštěvy u malíře Karla Benedíka z Veselí nad Moravou. Věnuje se malbě, kresbě, grafice a ilustraci. Každoročně se zúčastňuje kolektivních výstav, zejména projektu „Setkání–stretnutie“, který již tři desetiletí mapuje tvorbu výtvarníků a fotografů Uherskohradišťska a Trenčínska. Osobně organizuje v Hroznové Lhotě výstavy výtvarníků a také tzv. „vojšický plenér“se svými kamarády.

    Přes malování klasické krajiny a expresivně pojednané obrazy s duchovními náměty se dostal k disciplině nejtěžší – figurálním motivům a portrétům, a oblasti těchto výtvarných žánrů se pohybuje dodnes.  Zhruba před desetiletím se nechal inspirovat poetikou insitních malířů a zejména tvorbou bretaňského malíře Moarcha Evena, s nímž se seznámil a posléze i spřátelil. Pod vlivem naivismu vytvořil v roce 2002 plakát k „živému Betlému v Hroznové Lhotě“, který rodina Pavlicova již řadu let v obci organizuje, dříve každoročně, poslední léta vždy ob rok. Výtvarnou předlohu v dílně Františka Krňávka v Rovensku zpracoval a vytiskl formou litografie, neboli kamenotisku, což je jedna z nejnáročnějších grafických disciplín.

Tak vznikla první Pavlicova barevná litografie, najdete ji také v dnešním vystavovaném souboru, společně s jedenácti dalšími. V nich se František Pavlica vydává na pomyslnou procházku Slováckem v průběhu celého roku a na cestě objevuje skrytou poetiku Slovácka s jeho zvykoslovnými rituály a slavnostmi, jako jsou  Tři králové, fašank, vynášení Moreny, šlahačka, májová,  žně, hody, vinobraní, dušičky, pouť na Antonínek. Z této ucelené kolekce vydal uherskohradišťský Klub kultury s velkým úspěchem nástěnný kalendář pro rok 2008. Stejnojmenný kalendář vydalo občanské sdružení „Halali“ na podporu dostavby rehabilitačního zařízení pro tělesně handicapované děti v obci Vysoká-Pitárné na Osoblažsku (Ostravsko).  Jednotlivé grafiky také tvoří základ Pavlicových posledních výstav a tvoří ilustrační doprovod mojí knížky „Jdu slováckem krásným II“. Jako ilustrátor se podílel i na dalších knihách - ilustroval povídky Josefa Janšty, druhé vydání knihy Fanka Jilíka „Děcka“ a „Mudrosloví národa hluckého“ Františka Rybnikáře.  František má ovšem za sebou i velké monumentální práce v Hodoníně a v Římě, kde pracoval pro poutní dům Velehrad. 

K výčtu jeho aktivit patří i účast na výstavách, ať již samostatných či kolektivních; připomeňme, že jich bylo za posledních patnáct let devatenáct, z toho tři v zahraniční, pomineme-li sousední Slovensko, pak v Itálii a v Chicagu v USA.

Na dnešní výstavě nám autor představuje jak práce malířské, kterým se po řadu let věnuje a v portrétech zachytil mnoho osobitých postav z regionu, v němž žije, tak také s tvorbou grafickou, v tomto případě s kamenotiskem neboli litografií. Kromě jiného zde představuje celý svůj již zmíněný cyklus Slovácký rok, vytvořený právě touto technikou, která je jednou z nejnáročnějších grafických technik.

 Princip litografie spočívá v chemických schopnostech kamene-jemnozrnného vápence. Základ grafického listu tvoří kresba na tento kámen litografickou tužkou, perem nebo mastnými křídami. Kámen přijímá mastnotu kresby a preparujeme-li jeho povrch leptadlem, je schopen si tuto vlastnost podržet. Odpuzuje mastnou tiskovou barvu v místech, kde není kresba, zatímco pokreslená místa ji přijímají.

Podle výtvarníkova návrhu, pomocí chemických procesů na kameni probíhá v tiskařské dílně na litografickém lisu postupný tisk jednotlivých barev. Soutiskem pěti až sedmi, případně i více barev, vzniká obraz. Obtížnost spočívá nejen v tom, že se pracuje opravdu s kamennými plochami, že soutisk barev na ploše musí být absolutně přesný, ale také v tom, že se musí na kámen kreslit zrcadlově, protože kamenná plocha je pro tisk představuje negativ. Výsledkem uměleckého tisku - společnou prací tiskaře a výtvarníka - je série grafických listů, z nichž každý jednotlivý tisk je originálem. A protože si mistr předčasem odkoupil litografickou dílnu od jednoho z kamenotiskařů v Losinách, je výtvarníkem a tiskařem v jedné osobě.

  Je pěkné být s Františkem a pozorovat jej při jeho tvůrčí práci. V jeho přítomnosti si uvědomujeme, v jak krásném kraji žijeme. Současné Slovácko je sice na pohled jiné, než to z časů našich stařenek, ale pořád cítíme, že je to kraj, který má duši.  František Pavlica k ní proniká, souzní s ní a prostřednictvím svých obrazů ji sděluje i nám. Dokud budou na Slovácku lidé jako on, budeme i my a naši potomci vědět, proč tento kraj milujeme, proč chceme žít právě zde, a nikde jinde.

 

 

 

 

 

25.10.2011 21:27

Zahájení výstavy rytecké tvorby Jaroslava Tvrdoně

Zahájení výstavy tvorby Jaroslava Tvrdoně,  Staré Město, radnice, 28. 9. 2011

Výtvarnými artefakty, jejichž kolekci dnes shlédneme, jsou nikoliv klasické malby, ale tvorba rytecká, jak volná grafika, tak zejména poštovní známky. Ne jakékoli, ale opět poštovní známky, jejichž základem je ocelorytina. Dovolte mi, abych Vám představil tvůrce, kterého mnozí z Vás znáte, protože je zdejším, staroměstským rodákem a mnozí si ho pamatujete si z časů dětství.

Jenomže, kde jsou ty časy?

Jaroslav Tvrdoň už dávno, není klukem, který přelézal plot Schildrovy zahrady, když s kamarády podnikali dobrodružné výpravy, nebo se motal kolem archeologů, Viléma Hrubého, pana Lepky a dalších, když nedaleko jeho rodného domu vyjevovala slovanská historie kontury úžasné říše našich předků.

Dnes už Jaroslav není kluk, ani chlapec, ale protože má pořád chlapecké srdce okouzlené zázraky přírody a zázraky lidské tvořivosti, nikdo by mu nehádal, že již vloni překročil šedesátku.

A je třeba dodat, že s věkem dozrál i umělecky – rytec do kovu ovládl tuto uměleckou disciplínu natolik, že se stal rytcem poštovních cenin, známek. Stal se tak členem elitní skupiny, neboť rytců, kterým je dáno rýt známky, nebylo od vzniku Československého státu v roce 1918 nikdy víc než šest a skupina je doplňována o dalšího umělce teprve po smrti některého z nich. Když v loňském roce vyšel v Merkur Revui, časopise filatelistů a sběratelů, oslavný článek k jeho šedesátinám, oslovuje šéfredaktor této revue ing. Zdeněk Fritzl Jaroslava slovy: Vážený příteli, vážený Mistře!

To „Mistře“ je psáno s velkým M.

Já tento moment zdůrazňuji nikoliv proto, že bych chtěl Jaroslavovi jakkoli pochlebovat, ale proto, že někdy nestačíme sledovat běh času, a tak i věci i lidi kolem nás vnímáme jaksi staticky, v obraze, do něhož jsme si je zarámovali kdysi před lety, kdy jsme sami ještě byli mladí, a nepostřehli, že oni, zvláště ti, kteří nikdy nesložili ruce do klína, ale dokázali jít za svým snem, dozráli a vydávají plody své práce, svého kumštu.

A tak je tomu i v případě Mistra Tvrdoně.

Jaká byla jeho cesta k mistrovství?

Začátky jeho profesní dráhy jsou spojeny s uherskobrodskou Zbrojovkou, kde začal pracovat jako rytec zbraní. Byla to dobrá škola. Jak známo, Zbrojovka kromě sériové výzdoby dělala i zbraně na objednávku pro různé celebrity a tyto zbraně, zejména pušky, se pak v rytecké dílně zdobily rytinami podle požadavku zákazníka. A tak první světově proslulou osobností, která vyjádřila spokojenost s prací Jaroslav Tvrdoně, byl koncem 70. let někdejší předseda Olympijského výboru lord Killanin.

Druhým stupněm na pomyslném žebříčku Jaroslava Tvrdoně bylo několikaleté působení ve Vlčnově, ve výrobě odznaků. Do Vlčnova se Jaroslav přistěhoval v roce 1978, z Polešovic, odkud je jeho žena. Ve vlčnovské „odznakárně“ zhotovoval razidla odznaků, medailí a plaket, získával tam nové zkušenosti, řemeslný fortel, cit pro miniaturu. Vedle toho nezapomínal na výtvarné vzdělávání a soukromě studoval u proslulého hradišťského knižního grafika Rudy Kubíčka staršího. A tak na jedné straně získával zkušenosti praktické, řemeslné a technologické, na druhé straně výtvarné, uměnovědné a teoretické. A protože mladému rytci nechyběla ctižádost, navazoval kontakty s umělci, především těmi, kteří se  mohli vyjádřit k jeho práci, mohli mu být nápomocni radou, doporučením. Jedním z nich byl uherskobrodský rodák, jeden z našich největších rytců známek, Josef Herčík. Ten byl v  osmdesátých letech jedním z prvních hodnotitelů Jaroslavovy volné tvorby. Jaroslav Tvrdoň se tehdy intenzívně věnoval grafice, ryl a tiskl pamětní aršíky či listy, ať již pro přátele či stále se rozrůstající klientelu výtvarníků; ti si u něho si u něho zadávali zejména oblíbená exlibris, novoročenky a další příležitostné tisky.

Již tehdy ho Josef Herčík podněcoval, aby zkusil rýt známku, ale on se necítil ještě patřičně připravený na takovou excelentní práci. Dosáhl již však ve svém oboru takového mistrovství, že ho rytecká práce uživila a v roce 1993 odešel, jak se říká, na volnou nohu. Jeho zákazníkem se záhy stala Státní tiskárna cenin, která si všimla talentovaného rytce z Moravy. Pro tiskárnu cenin pak dělal řadu zajímavých zakázek – kupř. rytinu českých královských klenotů, veduty historických měst, pamětní listy věnované výročí velikánů hudby, kultury a podobně.

 Co se má stát se stejně stane. Jednoho dne mu přišel dopis, ve kterém mu psal další z  velikánů naší výtvarné kultury, profesor AVU Josef Liesler. „Nevím, jak jste stár, ani jak vypadáte, ale vaše práce se mi líbí!“ napsal Jaroslavovi v dopise a nabídl mu spolupráci - aby podle jeho výtvarného návrhu ryl známku. V roce 2002 spatřila světlo světa jím rytá první poštovní známka. Téma známky Cirkus bylo vydáno Poštovní unií, výtvarný návrh, jak už bylo řečeno, dělal profesor Liesler. Ten si mohl pro rytí vybrat z oněch „zavedených“ rytců českých známek, ale řekl: Tu známku mi bude rejt pan Tvrdoň na Moravě!

A tak byl Jaroslav Tvrdoň kooptován do elitní skupiny rytců a stal se rytcem českých poštovních známek. Dnes jich má na svém kontě jedenačtyřicet a pětatřicet z nich představuje na dnešní výstavě. Jaroslav Tvrdoň je pak jediný rytec známek od roku 1918, který žije na Moravě a je 21. rytcem známek od r. 1918. Když dělal pro tiskárnu cenin, nabízeli mu v Praze byt a nadstandardní podmínky pro práci. Odmítl. Stýskalo by se mu po Buchlově a Barborce.

A tak usedá každý den k ryteckému stolku, aby do ocelové destičky drobnými tahy rydla vytvářel obrazy.

S nesmírnou trpělivostí přenáší jemné linie kreseb do plochy kovu a připojuje se tak k nevelké řadě rytců, kteří po staletí dokazují, že i nejtvrdší ocel musí ustoupit před znamením krásy.

Je to náročná práce, představíme-li si, že rytec známku ryje ve velikosti 1 : 1, rydélkem musí udělat pět až osm vrypů na milimetr čtvereční a na práci vidí pomocí lupy s osminásobným zvětšením. Navíc z výtvarné předlohy je rytinu nutno zobrazovat v zrcadlově obrácené poloze. Výsledkem je v našem případě poštovní známka putující do celého světa. Naše poštovní známky jsou všude tam, kam ani my svou myslí nedosáhneme, a stávají se miniaturním uměleckým poselstvím o kulturnosti naší země a nás, kteří v této zemi žijeme.

A tak můžeme být hrdí na jediného žijícího rytce Moravana, staroměstského rodáka, Mistra Jaroslava Tvrdoně, který říká – a teď ho ocituji – „za to, že se můj koníček stal pracovním posláním vděčím Bohu. Za to, že se mu mohu již sedmatřicet let plně věnovat, vděčím své ženě.“

I novináři mívají určité malé profesní radosti. Jedna z těch mých se týká právě Jaroslava. Byl jsem první novinář, který zaklepal na dveře jeho ateliéru a napsal o něm článek. Bylo to, nemýlím-li se, k jeho čtyřicátým narozeninám. Říkám-li, že jsem zaklepal na dveře jeho ateliéru, není to tak docela pravda. Bylo to totiž na sklonku 70. let, Jaroslav ještě zdaleka nebyl slavným rytcem, a doma se po chvílích věnoval volné ryté tvorbě, rytí malých grafik, obrázků s nejrůznějšími motivy, a exlibrisů. Tím ateliérem byla kuchyně v bytovce, kam se mohl se svým nářadíčkem nastěhovat jen ve chvílích, kdy se nevařilo, a když se mělo jíst, zase musel všechna svá rydélka schovat do truhličky a počkat si na další volnou chvilku. Takové to byly začátky.

V mistrovské práci je obsažena nejen dokonalost výsledného díla, ale i prvotní nedokonalost a nezkušenost, všechno to, co je třeba překonat, čím je třeba projít, co se nezdařilo a pokazilo, každá linka, která šla jinak, než měla a kterou desetkrát, stokrát bylo třeba vyrýt znovu, než vznikla ta přesná, jedinečná, která je v souladu s obsahem i formou díla. Dosáhnout mistrovství je strastiplná cesta ke kráse. Krásnou se stane jenom tomu, kdo nemyslí prioritně na úspěch, ale především na dobré poctivé dílo, neboť ví, že takovým dílem prokazuje sám sebe, že jím vytváří svůj vlastní poctivý autoportrét.  Ten Jaroslavův má ušlechtilé rysy a harmonický řád. Krása je do něho vetkána z drobných linek vyrytých do kovové destičky.

Je tedy jednou z mých malých novinářských radostí vzpomínka na to, jak jsem seděl v kuchyni u Tvrdoňů a pozoroval Jaroslava při práci, netuše, že se dívám pod ruce příštímu vynikajícímu rytci, jednomu z šesti vyvolených.

Zcela na závěr mi dovolte, abych se připojil k přání, které vyslovil již citovaný šéfredaktor Merkur revue ing. Fritzl: Vážený příteli, vážený Mistře. Přeji Ti další nevyčerpatelnou invenci a sílu pro Tvou obdivuhodnou uměleckou činnost. Zdar a úspěch jedinému moravskému rytci českých poštovních známek.

22.09.2011 21:52

Ocenění pro Jdu Slováckem krásným

Odborná porota, jejímž předsedou byl doc. Jana Halada z fakulty sociologie Univerzity Karlovy, udělila čestné uznání v soutěži o cenu Miroslava Ivanova knížce Jdu Slováckem krásným II. Převzal jsem ho 21. září na XXVI. setkání Klubu autorů literatury faktu v podorlickém městečku Letohrad, kde jsou tato setkání již dlouholetou tradicí. Kromě regionálních cen Miroslava Ivanova jsou zde oceňováni rovněž vítězové mezinárodní soutěže o Cenu Egona Ervína Kische. Hlavní Cena E. E. K. byla udělena Ivanu Klímovi za knihu Moje šílené století. Na letošním setkání se sešla řada zajímavých autorů z oblasti literatury faktu, kupř. historik Robert Kvaček, spisovatelé Karel Richter a Roman Cílek, záhadolog Otomar Dvořák, někdejší zahraniční zpravodaj Mladé fronty, publicista Milan Syruček, diplomat, překladatel a spisovatel Ivan Brož, žurnalista Stanislav Motl a další. Následující den dopoledne se konal krátký vzpomínkový akt u rodného domu spisovatele Petra Jilemnického, od jehož narození v tomto městě letos uplynulo 90 let. Ve fotogalerii je několik snímků z tohoto setkání.

19.09.2011 21:36

Slovník nářečí je na světě

Fanek Ilík – Holmes se vzchopil již k druhému literárnímu dílu. Po monografii Slovácká dědina Míkovice, věnované jeho rodné obci, přišel na svět Slovník nářečí Dolního Poolšaví, obsahující kolem šesti tisíc hesel, včetně několika stovek ustálených rčení, nadávek či lidových názvů bylin. Ilustroval Miško Eveno; vytvořil kresbičky se sobě vlastním humorem. Na prvním křtu jsme se sešli v míkovickém kulturáku v sobotu 17. září a zapálili tak míkovické hody. Kromě Fanka promluvili i spolupracovníci, z jejichž sběrů také čerpal – Dáša Doleželová z Podolí a dva Kunovjané Franta Králík a dr. Slávek Štěrba, také Miško porozprávěl o svých výtvarných nápadech. Zazpíval mužský i ženský sbor, popíjelo se skvělé bílé místních vinařů. Nicméně z autogramiády už jsem musel prchat, protože jsem měl v Hradišti sjezd spolužáků maturitního ročníku. Za snímky ve fotogalerii vděčím rodině Doleželově.

Další křest bude v Kunovicích 30. září v předhodový pátek v 17 hodin v obřadní síni radnice. Uskuteční se hned poté, co uvedu Slovácký rok, výstavu litografií báječného malíře Františka Pavlici z Hroznové Lhoty. Těším se na viděnou buď tam anebo již 28. září v obřadní síni radnice ve Starém Městě, kde v 17 hodin zahájím výstavu rytci známek Jaroslavu Tvrdoňovi.

16.09.2011 21:49

Fejeton na říjen

  Někteří lidé v sobě objeví spisovatelské střevo až ve zralém věku. Stalo se tak i primáši Burčáků ing. Františku Ilíkovi (1948), jemuž se staly životní náplní železnice a cimbálová muzika. Když dospěl do věku seniorského a zjistil, že v době hudebních produkcí se fanynky, v jejichž obležení bylo vždy tak příjemné pobývat, začaly vytrácet k Mladým Burčákům a k muzikantům ještě mladším z Ohnice, Hory, Harafice a mnoha jiných muzik, usedl k počítači a sepsal monografii rodné obce Míkovic. Vyšla v loňském roce. Ale nedosti na tom, slovesný talent dosud potlačovaný houslovou virtuozitou se v něm probudil k životu a hledal další ventil. Objevil jej v nářečí. Nejdříve sám, později se skupinou spolupracovníků začal usilovně shromažďovat slova z nářečí, kterým se mluví v jeho rodných Míkovicích, ale i v Kunovicích, Derfli, Véskách, Podolí a Popovicích. Tak vznikl Slovník nářečí regionu Dolní Poolšaví, obsahující několik tisíc slov nářeční podoby jazyka. Doplněn vtipnými kresbami malíře Moarcha Evena, Bretoňce, který právě v Míkovicích byl před lety „pokřtěn“ na moravského Slováka, je cenným tezaurem místní jazykové kultury, vzácným dokumentem mizející podoby jazyka i pěknou knížkou, jíž se dá ve chvílích volna listovat a vzpomínat na doby, kdy „slovo nebylo kameň, abys do něho kopl“.
Nářečí je nejspanilejší podoba mateřského jazyka. Je to řeč spjatá se zemí a s člověkem v konkrétní situaci, a proto právě o něm platí, že nic lidského mu není cizí. Slova dialektu jsou jako výšivka, jako zdobný detail, který vytvořen a uspořádán svým tvůrcem a nositelem, udává charakter oděvu, kroje, jako celku. Není bez zajímavosti, že právě popis kroje se podnes bez nářečních tvarů neobejde.
  Z mezilidské komunikace nářečí pohříchu mizí. Je to škoda, neboť s nářečím se z jazyka vytrácí jeho bohatost, rozmanitost přirovnání, příměrů, pojmenování, jeho šťavnatost. Nářeční výrazy jsou často emocionální, odrážejí citový postoj mluvčího, a tím popisují svět kolem sebe výstižněji a básnivěji.
  Současné trendy v jazyku vedou nikoliv k bohaté rozmanitosti, ale naopak k tupé chudobě a omezenosti, patrně jako výraz duchovní a citové chudoby dnešní generace. Příkladem může být slovo super, které dnes může znamenat současně cenu nejvyšší i nejnižší. Nebylo tomu tak vždy, ještě za mého dětství mělo kupř. slovo malá mnoho synonym - malučká, malučenká, malučičká, malulinká, malilinkatá, ať již se hovořilo o Aničce, Anči, Andulce, Andulence, Ančulence, Nance, nebo Anince. A což teprve nadávky. Fanoš Holmes Ilík jich zaznamenal v malém regionu bezmála sto padesát. Nevíte, komu se říkalo bembek, blvoň, demela, drban, drnda, guran, chambala, karhan, krhél, plecmera, mozgál, ošmera, hauda, šubra, nebo hogan? Stačí zalistovat ve slovníku.
  Na závěr jsem vybral několik ustálených rčení, kterými by obohatil novinové zpravodajství Jožka Pavlíček z Kunovic, kdyby nebyl lidovým vyprávěčem, ale parlamentním zpravodajem:
  „Když přistoupil k mikrofonu poslanec, na němž byla patrná společenská únava, ozvalo se z opozičních řad: „Dajte pánovi kýbl, sviňa bude blut!“  Hleděl jak vyoraná myš a plantal páté přes deváté. Vystřídala ho paní poslankyně, taková ani rici, ani cici, ale hlupotú handlila dokonale. „Darmo mele pyskem“, šuškali si v prvních lavicích. Ministr, který přišel k mikrofonu po ní, cigánil, až sa mu od huby prášilo. Nevěřili mu, ani když řekl dobrý deň! Ale on  držal sa svého, jak hovno košule. „Co naščíme proti větru? Brusel tak rozhodl, musíme to schválit!“ skončil svoji řeč.
A bylo po rodině, všichni se rozhádali až předsedkyně sněmovny bác do stola, a bylo po řečnování.
Probudilo to ministra, co do té doby dřímal jako kůň u hospody. „Co je volovi po sobotě, když ho v pátek zabijú,“ řekl jenom a zase usnul.
Po zasedání se všichni sešli ve sněmovním bufetu. „Co bylo, bylo, dáme si po štamprli!“

                                         

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ knihy Jiřího Jilíka

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

Zapomenuté příběhy slováckého Dolňácka

Pověsti z hor a podhůří

Tajemný Říp

 

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY, AUTORSKÁ ČTENÍ

8. prosince, knihovna Skalička, 15.00 hod., beseda pro seniory

13. prosince, Knihovna v Modré, 16.30 hod., Jdu Slováckem krásným

5. února, Muzeum F. Skopalíka Záhlinice, Záhadná jízda králů, 17.00 hod. (S V. Doskočilem a Vlčnovskými búdovými umělkyněmi)

21. března 2019, Městská knihovna Bystřice pod Hostýnem, 17.00 hod., Žítkovská čarování

5. dubna 2019, Městská knihovna Kostelec na Hané, Záhadná jízda králů

15. června, Kordárna Starý Hrozenkov, Žítkovské čarování (neveřejná akce)

21. června, MFF Strážnice, skanzen, 11.00-12.00, pořad Lidová čítanka - Z dějin malého Slováčka

24. srpna, Kordárna Starý Hrozenkov, Žítkovské čarování (neveřejná akce)

3. října, Otrokovice, Městská knihovna, 17.00 hod., Žítkovské čarování

10. října, Hustopeče, Městská knihovna, 17.00, Žítkovské čarování

 
 
 

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode