... novinář a publicista ...

Novinky

31.08.2011 00:27

Na Říp s verši Josefa Hory

Když jsem vyvěšoval na web snímky z cest na Podřipsku, vynechal jsem Říp. Stojí za to, abych mu věnoval samostatnou galerii. Zaslouží si ji. A stejně tak si ji zaslouží básník, kterého jsem - v dosti pozdním věku – objevil. Někdy se to tak uděje – v mládí člověk přečte hory básní, ale ty nejkrásnější potká až na sklonku života. Možná je to i tím, že kráse člověk musí dorůst. Nestydím se za tu zpozdilost, důležité je, že jsem se s Josefem Horou potkal. A abych si to vynahradil, vzal jsem si jednu jeho sbírku do brašny s fotoaparátem, když jsem se vydal v sobotu 20. srpna ze Ctiněvsi na Říp. Více slov netřeba.

 

30.08.2011 22:51

Fejeton na září

  Jeden z Renčínových kreslených vtipů, které čas od času kolují po internetu, mě pobavil tak, že jsem si ho zkopíroval a občas jím škádlím české turisty, kteří se přicházejí na Památník Velké Moravy poučit o dávných časech za krále Svatopluka, kdy jsme my, Moravané, patřili ke křesťanské elitě, zatímco „čížci“ byli ještě pohanskými barbary. Na tom kresleném vtipu je moravský vinař před svým sklípkem s horizontem Pálavy za zády, který gestem ruky ukazuje směr zvědavému turistovi se slovy: „A tudy hnali Moravané praotce Čecha, když chtěl vylézt se svými lidmi na Pálavu.“ Blaží mě ta moravská škodolibost, na niž turista nenalezne odpověď. Měl bych se ale současně taky trochu urazit, protože jsem nejen Moravan, ale taky Čech, a to z maminčiny strany. Maminčina maminka, moje babička, pocházela ze srdce středních Čech, z kraje podřipského, z Roudnice nad Labem, kde byl můj pradědeček Verner podkovářem u hraběte Lobkowice, jemuž patřilo roudnické panství. V roudnickém zámku měl pradědeček kovárnu, kde pečoval o dobré okutí všech běloušů, vraníků i grošáků, které měl hrabě ve stáji.

  Protože fejeton do měsíčníku je třeba dodat redakci již v polovině měsíce předešlého, zářijový mi bylo třeba napsat v době, kdy jsem se jako každoročně toulal kolem Řípu. Zajímá mě totiž, zda praotec Čech skutečně došel až na Říp. A je-li tu někde jeho hrob, jak o tom píše Václav Hájek z Libočan. Hledání věnuji hodně času, leč zatím marně. A to bydlím ve Ctiněvsi, jen pár kroků od místa, kam Václav Hájek z Libočan Čechův hrob situoval. Někteří říkají, že není nic pošetilejšího, než hledat památku na někoho, kdo nikdy neexistoval. S tím nemohu souhlasit. Když mají Bavoři svého praotce Bavora, proč by se Čechové měli vzdát praotce Čecha?  Faktem je, že jedinou významnou památkou na praotce Čechů, kterou jsem dosud objevil, je hospoda U praotce Čecha, kde točí výtečné litoměřické pivo a podávají uleželé utopence. A na zdi výčepu visí obraz praotce (v rozmáchlém gestu), který, když byl zahnán od Pálavy, vylezl na Říp a hrozí z něho Moravanům, že jim to jednou spočítá, což se mu v pozdějších generacích skutečně podařilo. Na Řípu žádné památky na praotce není, jen rotunda sv. Jiří, která ale s prvním Čechem nemá nic společného, neboť je křesťanská, zatímco praotec Čech byl pohan.

  Čím déle marně hledám kořeny češství, tím častěji se mi vtírá myšlenka, že žádné neexistují. Podle hypotézy archeologa prof. Viléma Hrubého byl v metropolitním kostele na výšině v Sadech pochován moravský král Svatopluk. Vysokou míru pravděpodobnosti potvrdil před lety i věhlasný antropolog prof. Vlček, který zkoumal ostatky nalezené v honosné hrobce vyzdobené freskami. Ten také zjistil, že muž v hrobě na Sadech a český kníže Bořivoj měli stejnou odchylku zvukovodu, jakou se vyznačují všeho všudy 3% populace. Pokud ten muž pochovaný v Sadech je skutečně Svatopluk, pak on a Bořivoj byli příbuzní. Znamenalo by to také, Přemyslovci vzešli z Mojmírovců. A že si praotce Čecha vymyslel Kosmas, stejně jako Přemysla Oráče, aby odčinil pohanu od Pálavy. Zda tomu tak bylo, se dnes dá věrohodně zjistit genovou analýzou ostatků z obou hrobů, tedy (zatím domnělého) moravského krále Svatopluka a českého knížete Bořivoje. Právě proto, že výsledek takového zkoumání je nezvratný, žádný kompetentní Čech takové zkoumání nenavrhl a žádný kompetentní Moravan se je navrhnout neodvážil. A koneckonců té trochy peněz, co z nás vláda stačí ještě vyždímat, je zapotřebí na jiné, potřebnější věci, třeba na úplatky, prohrané arbitráže, nákup zbraní, výstavbu předražených dálnic a pomoc zadluženým bankéřům.

  A právě proto, že s tím nikdo nic nedělá, rozhodl jsem se začít v Čechách o moravských předcích Čechů osvětovou kampaň. Zítra, tedy 14. srpna, o dosud tutlaných skutečnostech budu informovat štamgasty v hospodě U praotce Čecha ve Ctiněvsi, v dalších dnech hodlám potírat „český blud“ v hospodách v Kostomlatech, Vražkově, Krabčicích, Bechlíně, Rovném, Klenči, Straškově, Charvatcích a Horních Beřkovicích. Podaří-li se mi do konce srpna z Čech bez úhony uprchnout, pak budu viděn v září ve Slováckém divadle na představení předplatitelské skupiny F. I pokud by se se mnou něco stalo, mám pomocníky, pokračovatele. Již pár let se v předvánočním čase vydává do Čech vlakem skupina zpěváků od nás ze Slovácka v čele s Vladanem Nejezchlebou. Po pěším výstupu v krojích na Říp zpívají u rotundy sv. Jiří, vysvěcené ve 13. století olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem, moravské lidové písně.  Malý, ale slibný začátek. Média jejich výjimečné akci bohužel dosud nevěnovala nejmenší pozornost. Inu nedivme se, jsou jen obyčejní heterosexuálové.

Z podřipského kraje: Jiří Jilík

25.08.2011 22:24

Z prázdninových cest

Na Jarošově mlýně

Při našich prázdninových cestách jsme se zastavili ve Veverské Bitýšce na Jarošově mlýně. Prastarý mlýn, který však ukončil svoji aktivní činnost teprve v polovině minulého desetiletí, je kulturní a technickou památkou, o níž pečuje potomek mlynářského rodu Jarošů ing. Karel Zatloukal. Rod je na mlýně zaznamenán již v roce 1621. Pantáta mlynář je nadšenec, který nejenže perfektně zná mlynářskou technologii a ví o každé speciální součástce mlýna, ale je také znalcem vesnické kultury, všeho, co souviselo s životem na venkově a s hospodářstvím. A tak je mlýn současně také muzeem vesnice, do něhož soustředil nářadí, nástroje, zvykoslovné předměty, prostě vše, co kdysi bylo neodmyslitelnou součástí života na moravském venkově. Na společné fotografii je i mlynářova dcera Edita. Inu, ten mlýn prostě nemá chybu! Zájemcům doporučuji webové stránky: www.jarosuvmlyn.cz. Připojuji i pár fotografií z  letního cestování. Viz fotogalerii.

 

 

 

25.08.2011 21:40

Novinky srpnové

Ve Vřesovicích u Jaromíra Nečase

Dobře je posedět a pobesedoval s Jaromírem Nečasem na jeho chalupě ve Vřesovicích. Činíme tak s Miškem Evenem a Mirkem Potykou již několikátý rok a bylo tomu tak i 4. srpna roku letošního. Víno bylo vychlazené, krmě chutná a řeči rozmanité o všeličemž, co jsme v poslední době zažili, kde jsme byli a co jsme viděli. Nevídáme se už tak často, Miško jen málokdy vyjíždí z Brodu do Hradiště a i já se v Hradišti vyskytuji v létě jen občas, dávaje v ten čas přednost buchlovickým Trnávkám. Posezení na pařezech uprostřed Jarinovy zahrádky, mezi keříky dozrávajících rajčat, kopru, libečku a mnoha jiných zelenin a bylin je blaženost. (Fotografie ve fotogalerii.)

 

V Hostětíně o Žítkovských bohyních

O pár dní později (9.8.) mě a Gajdoše z Kopanic vylákaly „žítkovské bohyně“ do svého kraje. V Hostětíně, který již zčásti patří Kopanicím, jsme v Centru Veronica besedovali s účastníky tzv. Zelených prázdnin. Besednic – neboť převažovaly ženy – se sešla plná jídelna, mezi nimi i pár známých tváří – Věra Chovancová přijela z nedalekého Bánova a až z Kobylí na Hanáckém Slovácku starostka obce Dagmar Kovaříková. S jejím mužem a mým dávným přítelem Jaroslavem jsme se spolu před lety několikrát vydali na Kopanice, na Březovou a Žítkovou a s ním jsem také naposledy navštívil bohyni Irmu Gabrhelovou necelý rok před jejím odchodem. Bohyně je téma, které vzrušuje jako vše, v čem je tajemství a záhada. Potvrdila to i beseda s účastníky. Gajdoši tentokrát doplnili vypravování nejen písničkami ale i žmolkovicí, což je skvělý horký nápoj vzniklý svařením slivovice a škvarkového sádla. Ženám ale asi víc chutnal hostětínský jablečný mošt, který jsme koštovali hned v několika příchutích – výtečný byl mátový a zázvorový.

 

Na Řípu a pod Řípem

Výzva napsat knížku o Řípu a kraji okolo památné hory patří k těm, jaké se neodmítají. Z Podřipska pochází rod mé maminky, ve vesničkách s názvem Charvatce, Rohatce, Radešín a patrně i v dalších žijí moji v prostoru i čase vzdálení příbuzní. Můj pradědeček František Werner byl kovářem u hraběte Lobkovice na roudnickém zámku. O tom všem je možno se dočíst v malé knížce Říp, kterou jsem v roce 2008 napsal a vydal mamince k 90. narozeninám. Ta nová knížka by měla být objemnější co do formy i obsahu. A tak jsem letos v létě pořizoval fotografie asi ve čtyřiceti vesničkách Podřipska – a občas objevoval zajímavá místa, jejichž paměť pomalu vyprchává. To platí kupř. o vile Augusta Švagrovského, v níž Jan Neruda napsal část své sbírky Písně kosmické. Posledním dobrým majitelem a uživatelem objektu bylo do roku 1993 místní JZD, které ve vile dokonce zřídilo Muzeum Jana Nerudy a Písní kosmických. Noví majitelé, kteří získali objekt v restituci, nechali vilu, již projektoval bratr spisovatele Julia Zeyera a s níž je spjat kus české kultury, zchátrat a zdevastovat. Hanebnost!

Zcela jinak o odkaz básníka Josefa Hory pečuje jeho neteř, paní ing. Tomanová a její dcera. Strávili jsme v Horově rodném domě v Dobříni u Roudnice nad Labem krásné odpoledne; v básníkově světničce s pracovním stolem, u něhož psával, mezi obrazy, fotografiemi a knihami, došlo i na poezii.

 

 

Říjen

 

K uschlým mezím zazněl trojzpěv cepů

ze vsí, skrytých v půlkruh temných sadů.

Z trávy zahrad, z půd a stinných sklepů

zavála do říjnového chladu

 

vůně medu, ovoce a vína.

Vzduchem čirým, sladkým jako pocel

vzplála v slunci rozoraná hlína,

zaleskla se srpů modrá ocel;

 

rudá sukně zrůžovělé ženy

tryskla prázdným humnem jako plamen

k potoku, kde v tichu mezi kleny

vstříc jí rozpjal muž dvé silných ramen.

 

Trojzpěv cepů rytmicky se zvedal,

klesal jako oddech plných prsů,

zatímco zrak milenců dvou hledal

pozdní květ na zvadlých růží trsu…

 

(Z výboru poezie Kořist smyslů, 1979)

 

 

 

 

06.08.2011 11:42

Pozvánka na besedu o žítkovských bohyních

       BESEDA  

O TOM, JAK MOUDRÉ BYLY

„Žítkovské bohyně“

JIŘÍ JILÍK A GAJDOŠI

KONÁ SE v CENTRU vERONICA hOSTĚTÍN

V ÚTERÝ 9. SRPNA 2011

17.00 -19.00 hod.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


06.08.2011 11:31

Fejeton na srpen

 Tak si Hradiště prožilo Letní filmovou školu. Přijeli nadšenci filmového umění, nějaké ty celebrity, hudební i divadelní skupiny. Teď v srpnu už je zase prázdninový poklid a město se vrátilo do sobě vlastního rytmu. Při procházce kolem zrekonstruovaného kina Hvězda, vybaveného 3D technologií, jsem si vybavil letní filmový festival ve vesnici, kde jsem kdysi dávno učil. Konal se právě v srpnu na místním fotbalovém hřišti. Tribuna byla hledištěm a diváci odtamtud hleděli na plátno natažené mezi dvěma sloupy. Dramaturgie upřednostňovala film výchovné, ale protože na takové se lidé nehrnuli, byly lístky nakupovány z odborářských peněz a rozdávány zdarma. To se týkalo zejména filmů sovětských válečných anebo ze žhavé současnosti. Třeba o tom, jak v Irkutsku nemohou vykopat základy nové továrny, protože tam zamrzá půda a komsomolci na rozmrazování vymyslí novou technologii, ale jeden z nich se nešťastně zamiluje do místní soudružky, která je vdaná, a když není vyslyšen, opije se a porouchá ten přístroj, čímž vrhne špatné světlo na celý kolektiv. A ten kolektiv ho vyvrhne ze svého středu a on se ocitne na šikmé ploše, ze které ho vyvede manžel té soudružky, rozmlouvá mu ten alkohol a apeluje na jeho komsomolskou čest a zve ho do rodiny, aby ho převychoval, a neví, že on mu myslí na soudružku–manželku. A všichni tři prožívají hluboké drama, protože ta manželka se do toho komsomolce taky zamiluje, ale neboť jsou všichni tři soudruzi, tak ta jejich láska zůstane nenaplněná. Komsomolci opraví ten stroj na rozmrazování a stihnou základy továrny vykopat do termínu. Komsomolská stavba končí a oni mají odjet jinam. Ale ta manželka soudružka, to přes manžela zařídí tak, aby komsomolec dostal stranický úkol, že musí zůstat pracovat v nové továrně. Protože on ví, o co jde a je čestný, tak neposlechne, úkol nesplní a všichni se od něho odvrátí. A zatímco ostatní komsomolci jedou kopat studnu mládeže do poušti Gobi, což je pro všechny veliké vyznamenání, protože vykopat studnu v Gobi je velice hrdinský skutek, komsomolec se vrací do Moskvy, bez stranické legitimace a bez naděje, že by mohl ještě přispět k budování socialismu, protože vlastně zklamal. Ale ve vlaku se devátý den seznámí se starým soudruhem, kterému to všechno vypráví...

  Dnes se scénárista tohoto filmu zcela jistě uplatňuje v televizi při psaní nekonečných seriálů. Je ovšem třeba změnit kulisy a dobové akcenty. Plakat mohou diváci postaru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

16.07.2011 07:23

Novinky červencové

 Návštěva z Bretaně

Na návštěvu k Moarchovi Evenovi do Uh. Brodu přijela z Bretaně jeho sestra Pavlína s vnučkou a vnukem. Strávili jsme společně v Hradišti a v Buchlovicích jedno pěkné odpoledne. Připomnělo mi polovinu devadesátých let, kdy jsme se Bretaní, konkrétně oblastí Finistére, toulali se synem Tomášem. Bretaň je poctivá země s krásnými kamennými katedrálami vyrůstajícími ze zelených trávníků a s četnými megalitickými památkami. Pár fotografií z návštěvy viz ve fotogalerii.

 

 

Natáčíme nový film o Chřibech

Za pověstmi a pohádkami Chřibů, je pracovní název hodinového DVD snímku, který pro Mikroregion Buchlov natáčí Ivan Stříteský podle scénáře, jehož sepsání mi bylo svěřeno. Role průvodců jsem napsal pro herce Slováckého divadla a mé kamarády Vladimíra Doskočila a Martina Vrtáčka. Ve snímku představujeme jednotlivé obce regionu a hranými sekvencemi pověsti, které se vztahují k těmto obcím anebo blízkým lokalitám. Snímky ve fotogalerii jsou z natáčení v Polešovicích.

 

 

 

 

05.07.2011 06:52

Fejeton na červenec

  Fejeton na červenec se píše dobře, neboť začínají prázdniny, období dovolených, výletů, rekreace. Někdo míří k moři, jiný za moře. Jiný sedne na kolo a pojede po stezce, která vede místy, kde měli jeho prarodiče humno. Cest podle chuti i možností je nečítaných, zajímavých cílů už mnohem méně. Upozorňují na ně velké cedule podél silnic: poutní bazilika Velehrad, hrad Buchlov, zámek Buchlovice, archeologická lokalita Osvětimany (v úřednickém jazyce hora sv. Klimenta) a archeoskanzen na Modré. A ještě Slovácké muzeum se svými expozicemi a zařízeními včetně toho letos nejslavnějšího - Muzea lidových pálenic, které svému zakladateli vyneslo již dvě významné ceny - Gloria musaealis a Cenu československé národopisné společnosti.

  A nemáte tam ještě něco, kde jsme nebyli? Může se zeptat kulturně založený čtenář, který všechny ty památky už má dávno „zmáklé" a mnohé opakovaně, protože mu neujde žádná výstava či program pro veřejnost, zná nazpaměť pověst o lípě neviny a do archeoskanzenu je co chvíli vláčen vnuky fascinované oživlými Velkomoravany.

  Samozřejmě že mám. A ten dnešní fejeton chci věnovat právě málo známým místům, které dosud mají paměť, byť postupně upadají v zapomenutí.

  Olšava už dávno není divokou řekou, ale kousek té původní, která se dala překročit jen v místě brodu, je zachován mezi Míkovicemi a Podolím. Je to zcela jiný svět než ten, který se řítí po silnici o pár metrů dál, krajina dávné minulosti. Z Míkovic se ale dá také dojít do lesa Hlubočku, který je spojen s některými dramatickými událostmi. V mohylách na "Kroužku" na hlucké straně lesa spí svůj věčný sen několik desítek Slovanů. A kdysi, v dobách husitských válek, právě někde v těchto místech čekala vojska biskupa Jana Železného na husity z Nového tábora v Nedakonicích, kteří se nechali vylákat pod Babí horu mezi Hlukem a Boršicemi. Nastálá bitva znamenala konec nedakonických husitů. Kosti těch, kteří tehdy padli, jsou pochovány pod kapličkou stojící při silnici do Boršic.

Jiné bitevní pole se nacházelo na náhorní plošině, někde mezi Popovicemi, Hračovicemi a Mistřicemi. Bitvu mezi Jindřichem z Poděbrad a králem Matyášem Korvínem v místech Hrubého boru připomíná pamětní deska zasazena do kamenného kříže v roce 1969. A nedaleko odtud, v lese zvaném Neráz, další záhadné mohylové pole. Nedaleko Osvětiman je lesní trať Červené blato. Bitva mezi velkomoravským Rostislavem a Franky je sice doložena jen pověstí, ale místo je to romantické s pěknou studánkou.

  Jen staří pamětníci vzpomínají, že ve Veletinách byl pochován "bič Boží" Attila, zatímco na Tabarkách v Chřibech uherský král Béla. Na opačném konci Chřibů, nedaleko hory sv. Klimenta, je tzv. Svatá Hora, kde měl podle místní pověsti stát metropolitní moravský kostel, a o kousek dál domnělý hrob posledního významného velkomoravského panovníka - Svatoplukova mohyla. Na nedalekých "Hrobech" v první polovině minulého století hledala stupavská domkářka Klementina Maštalířová náhrobní kameny z Metodějova hrobu. Komise odborníků prohlásila kameny za podvrh, ale nikdo nikdy nezjistil, kdo a proč ty kameny zhotovil. Tak se v Chřibech "narodila" nejslavnější padělatelská aféra v dějinách naší archeologie.

  Vida, vida, kolik zajímavých míst máme na dosah. A to jsme nemluvili o místech strašidelných. Ale strašení zažíváme dost a dost, hrne se na nás z novin i z všelijakých předpovědí o blížícím se konci světa. Na rozdíl od politických strašidel byla ta středověká noblesní, byť šlo třeba o bezhlavého rytíře nebo tajemného mnicha.

  Kdyby snad bylo léto deštivé, nezapomeňme se zásobit knihami. Asi jich každý doma "pár" nepřečtených máme, ale pokud ne, v městské knihovně B.B.B. jsou jich plné regály. A abych nezapomněl - dětské oddělení knihovny je druhé nejlepší z celé stovky knihoven. Bez čtenářů velkých a malých, by nebylo zapotřebí lidí s fantazií, spisovatelů. Kdyby nebylo spisovatelů, krajina kolem nás by byla bez příběhu. Žít v krajině, která nemá příběh, je nejen smutné, ale i nebezpečné.

 

 

 

 

 

 

 

28.05.2011 10:38

Fejeton na červen: Začnu tím smutným...


  Je těžké psát fejeton na červen, když nevíme, co se v červnu přihodí a v květnu se událo mnohé, co jsme ani nestačili zaznamenat. Začnu tím smutným. Druhý květnový týden se hradišťská veřejnost rozloučila s Jindřiškou Staňkovou, vdovou po Jaroslavu V. Staňkovi. Odešla v čase, kdy Hradišťan pořádal své pravidelné květnové premiéry. Její odchod vyvolává vzpomínku na jejího životního partnera, primáše, choreografa, scénografa, který dal Hradišti víc než - byť jakkoli vynikající - soubor. Poznamenal totiž duši města; podstatně rozmnožil jeho citovou sféru a učinil charakteristickým rysem jeho obyvatel potřebu krásy.

  S tvořivými bytostmi, které rozdávají sami sebe, to jejich nejbližší nemívají lehké, neboť když jdou takoví muži vzhůru k metám, ženy se svými všedními starostmi zpravidla nestačí jejich dynamickému, překotnému pohybu, avšak při pádu dolů, jsou to právě ony, které jako první pocítí náraz tvrdé reality a často po léta zápolí tiše, vzdorovitě a vytrvale s nepřízní osudu ve sférách praktického života, o nichž muži zpravidla mívají jen matné povědomí. A tak ani život Jindřišky Staňkové nemohl být jen procházkou růžovým sadem; ona si však dokázala při tom všem zachovat optimismus a veselou mysl a po předčasné smrti manželově prožila obklopena rodinou, přáteli ze souboru, kamarádkami a známými, s nimiž se ráda sekávala, řadu pěkných let. Jindřiška Staňková si zaslouží naši úctu a tichou vzpomínku. Nic víc není třeba, neboť se svým mužem neodešli; jsou vtěleni do tohoto města, do jeho náměstí, do jeho ulic, do jeho parků, do jeho písní...

 

  Květen je od květů, k mnohým můžeme i v červnu přivonět. Říká se, že příroda umí divy, ale nejen ona. V Hrochově galerii, vystavuje taky kouzelnice - Kornelie  Němečková. Její vystřihovánky jsou potvrzením, že ke stvoření krásy za určitých okolností postačí jen nůžky a papír. Těmi určitými okolnostmi mám na mysli talent a šikovné ruce. Postrádám obojí, a tak jsem se po návratu z výstavy marně pokoušel Kornelii napodobit.

  "Pozor na ty nůžky, ať si nevypíchneš oko," pravila Bohumila a moje nadšení, že vystřihnu dečku pod šálek, srazila na bod mrazu. Uraženě jsem nůžky odložil, ale neuklidil tam, kde je jejich údajné místo. Jak si mám, proboha, pamatovat místo tolika nepodstatných věcí, které máme v bytě? Nechal jsem tedy nůžky ležet na sedačce, abych se o ně o dvacet minut později píchl do zadku. Je zjevné, že Kornelii konkurovat nebudu, to spíš někdo z dětí z hradišťské ZUŠ, které vystavují své výtvarné práce v galerii v Otakarově ulici. Tenhle gejzír barev a báječných výtvarných nápadů stojí za vidění. Aspoň že děti nám dělají radost. Když je srovnáme s politiky, zjistíme, že zdaleka nejsou tak nevychované, jak se o nich často soudí. Tak jim nezapomeňme prvního poblahopřát.

 

 

 

 

 

 

01.05.2011 23:13

K Pálkově výstavě Povídám, povídám pohádku

Již vícekrát jsem zahajoval svým přátelům výtvarníkům výstavu, ale ještě nikdy výstavu s tak krásným názvem a tématem - Povídám, povídám  pohádku. Svět, ve kterém žijeme, pohádkám příliš nepřeje. Ten, který jsme prožívali před padesáti, šedesáti lety, byl pěknější, než ten náš dnešní, protože jsme byli dětmi a svět kolem nás byl zabydlen pohádkovými postavičkami. Za mého dětství v padesátých letech do Kunovic, kde jsem vyrůstal, ještě pravidelně přijížděla maringotka s Kopeckého loutkovým divadlem a my děti jsme nadšeně drželi palečky chytrému Kašpárkovi. A protože nebyla televize, vpodvečer jsme vyvolávali z knížek k životu oblíbené hrdiny - Ladova kocoura Mikeše, Sekorova Ferdu Mravence a jeho věrného druha Brouka Pytlíka, Cínového vojáčka a další Andersenovské postavy vytvořené Cyrilem Boudou. V neděli jsme chodili na dětská představení do biografu obdivovat se princezně se zlatou hvězdou na čele a fandit králi Miroslavovi, který dokázal převychovat Pyšnou princeznu; společně s králem úžasně zahraným Janem Werichem jsme poznávali, že zlato může být stejně bezcenné jako člověk, pokud dá přednost egoistické samolibosti před pokorou a solidaritou.

   Když jsme byli o něco starší, přišla televize a dala světu pohádek nový a velký prostor. Pohádky jsou však příliš hodné, nemají silné lokty, nedovedou bojovat s arogancí a fyzickou silou, které jsou dnes v převaze, a tak pomalu ale jistě vyklízejí pole. Pravidelný večerníček sice občas vyvolá ze světa zapomnění Broučky, Krtečka, či Rumcajse, větší prostor však na obrazovkách dnes zaujímají agenti, detektivové, násilníci, sérioví vrahové a členové mafií. Kouzelní stařečci a roztomile zapomětliví králové se uchýlili do ústraní, a princezny do masážních salonů a růžových vil. A tak není divu, že v katastrofických filmech sledujeme reálnou budoucnost, kterou si připravujeme, protože jsme Oslíčka otřes se a Obušek z pytle ven, jejichž užití mohlo napomoci změně mravů k lepšímu, vyměnili za pohodlí a nevšímavost k problémům našich bližních i země, po níž chodíme.

 

 A tak jsem rád, že jsem se před lety setkal s výtvarníkem a filmařem Ladislavem Pálkou, který svoji tvorbu zasvětil právě pohádkám a svým celoživotním dílem tak přispěl k rozmnožení toho pozitivního, co má umění dávat dětskému divákovi: radost, laskavost, soucit, potřebu pomáhat, důvtip, aktivní postoj k životu.

 

  Ladislav Pálka (1945), který vloni oslavil šedesátku, je rodák ze Zlína. Absolvoval Pedagogickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, obor výtvarná výchova. Učil jen krátce v Luhačovicích a nějaký čas pracoval v podniku Výstavnictví, ale na prahu třicítky mu osud dal šanci uskutečnit jeho sen - dělat filmy pro děti. V roce 1974 nastoupil do Filmového studia ve Zlíně, tehdy to byl ještě Gottwaldov, do oddělení animovaného filmu. A měl ty nejlepším učitele, které mu mohl tehdejší svět filmu pro děti nabídnout - národní umělkyni Hermínu Týrlovou, v jejímž ateliéru sbíral nejvíce zkušeností, neboť v něm byl přímo zaměstnán, a národního umělce Karla Zemana, který vedl sousední ateliér. Ladislav prošel postupně jednotlivými profesemi - začínal jako animátor a výtvarník, posléze začal psát scénáře a režírovat. Jeho praktickým rádcem byl režisér, předčasně zemřelý Jan Dudešek. Poté, co skončila ve Zlíně vlastní filmová tvorba, v roce 1991 odchází na volnou nohu a s několika dalšími spolupracovníky zakládá Volné sdružení tvůrců animovaného filmu, které se věnuje tvorbě večerníčkových seriálů zejména pro slovenskou televizi.

Tak se jako režisér a výtvarník podepsal pod řadu pěkných pohádkových příběhů, jako byly Bol raz jeden zámoček, bol raz jeden hrad, Gulaté rozprávky, Sněhuliacke rozprávky a třeba Permoník z Kremnickej baně, na kterého já vzpomínám nejraději, protože jsem k tomu seriálu napsal scénář. Naposledy jako filmař vytvořil pro společnost Bonton a Českou televizi sedm dílů večerníčkové řady populární animované grotesky Pat a Mat, který na zlínském festivalu v minulých letech získal Cenu filmového diváka.

 Spojení pedagoga a výtvarníka dokázal zúročit i v ilustraci dětských knížek; škola mu dala schopnost porozumět dětské duši a zákonitostem dětského vnímání, v animovaném filmu se naučil prostřednictvím obrazů vypravovat příběhy, děj. Takže se zákonitě s ilustrací knížek nemohl minout. Několik jich vydal i ve vlastním nakladatelství SEN, sám si je autorsky připravil a k obrázkům napsal vlastní veršované texty. Byla to leporela a knížky pro nejmenší čtenáře, kupř. Abeceda a Žabka Ťapka jde do školy, po nich následovaly knížky i jiných autorů, třeba Zajíček strakaté ouško, Povídání vlčí mámy, Neuvěřitelná dobrodružství cvrčka Jeronýma, Vodník Dřevojánek, Zbojník a Halina.

 Byť se věnoval i propagační grafice a v posledních letech v širším měřítku malířství, zejména krajinomalbě, jeho ilustrace k dětským knížkám jsou stále vyhledávané autory i čtenáři. Proč? Vycházejí z nejlepších tradic tvorby pro děti, jsou veselé a hravé a umějí vypravovat příběhy. Pálka v nich maluje svět našeho dětství, svět, ve kterém jsme sice občas utržili nějaký šrám, ale vždy byla nablízku maminka, aby nám to pofoukala. A taky proto, že je to svět přírody zabydlený pohádkovými postavičkami a zvířátky. Svět, ve kterém si člověk s přírodou rozumí, protože ví, že svět je jeho jediná jistota, a země, po níž chodí, jedinou pevninou pod nohami, kterou máme. 

  Proč není takový svět i ve skutečnosti, proč je jen v malířově fantazii a v příbězích spisovatelů?

  Možná i proto, že se jako dospělí zapomínáme ke knížkám a filmům pro děti vracet. Přestáváme obnovovat svůj ideál z dětství, ba někdy jej potlačujeme, jako bychom se za něj v tom dnešním skvělém světě plném rychlých aut měli stydět. Ale dokud budou mezi námi výtvarníci jako Laďa Pálka, kteří s nenápadnou zarputilostí sestupují ke studánkám dětským snů, nabírají z nich ty nejpěknější a zkrášlují jimi svět našim dětem a vnukům, máme ještě naději. Že když ne my, tak snad naši potomci jednou udělají svět pěknějším, než je ten náš dnešní. Možná se v něm obejdou bez do nebe trčících mrakodrapů, země zalité asfaltem a betonem, televize plné násilí, ale věřte mi, bez Žabky Ťapky, Kocoura Mikeše, Křemílka a Vochomůrky, Vodníka Dřevojánka, loupežníka Rumcajse, Ferdy Mravence, či cvrčka Jeronýma lepší svět nikdy nemůže vzniknout.

 

 

 

 

 

 

01.05.2011 22:42

Povídám, povídám pohádku s obrázky Ladislava Pálky

 

  Tak pěknou výstavu jsem ještě nezahajoval. Jmenuje se totiž Povídám, povídám pohádku a jde o soubor výtvarných návrhů k animovaným filmům a ilustrací knížek pro děti, jejichž autorem je můj kamarád Ladislav Pálka ze Zlína, režisér animovaného filmu, výtvarník a animátor. Výstava se konala prvního květnového dne, v srdci Beskyd v muzeu ve Velkých Karlovicích. Zahájení se odbývalo, jak patrno z fotografií, před muzeem. Výstava zaujala desítky návštěvníků malých i velkých. Byl jsem jí potěšen i já sám, protože Šeďa zařadil do souboru mj. i výtvarné návrhy večerníčkového seriálu Permoník z kremnickej bane, vytvořeného pro Slovenskou televizi Bratislava podle mého scénáře. Vystaveny jsou i ilustrace leporela O jízdě králů, které rovněž vzešlo z naší tvůrčí dílničky. Publikum bylo pozorné, organizátoři se o nás pečlivě starali, zejména paní Kovandová z Informačního centra.

  Po vernisáži nás pozvala paní Dočkalová-Kobzáňová na Soláň; prohlédli jsme si galerii Zvonici a navštívili dům, ve kterém žili malíři Alois Schneiderka a Karel Hofman. Nebyl jsem na tomto konci Beskyd řadu let, naposledy v polovině let 90. návštěvou u Vilmy Volkové, dcery spisovatele J. F. Karase, která žila nedaleko na Hutisku, a tak setkání s obrazy Schneiderkovými, Hofmanovými, manželů Podešvových, Jana Kobzáně a jeho dcery Jany, i s geniem loci tohoto beskydského vrcholu a řadou milých lidí, učinilo pro mne i Bohumilu z prvního května poprvé skutečný svátek.

01.05.2011 21:58

Fejeton na květen: Ať žije cirkus!

  Mojí velkou klukovskou láskou byl cirkus. Musím říci, že jsem jí zůstal věrný podnes. Každý rok čekám, kdy poprvé se zjara na okraji chodníků objeví stojany s barvitými plakáty, nejčastěji s tváří klauna. Všimli jste si? Cirkusové plakáty nepodlehly žádným novodobým výtvarným trendům. Barvotisk sází na to, že návštěvník cirkusu nebaží po něčem novém, ale do cirkusu přichází za tím, co tady již bylo. Děti za klauny a zvířaty, dospělí za vzpomínkou. Babičky a dědové, k jejichž generaci patřím, zakrývají onu touhu po návratu účastí vnoučat, ale sem tam se objeví i pár těch, kteří se za nostalgii nestydí. Sedí někde na kraji, aby nebránili ve výhledu těm malým, kterých je pod plátnem cirkusového stanu naprostá většina, v napjatém očekávání, až se rozsvítí reflektory, zazní hudba a ředitel cirkusu ve šviháckém kostýmu zdobeném zlatými prýmky a třpytivými flitry ohlásí první číslo.

  To očekávání jsem si nenechal ujít ani letos, když do našeho města zavítal cirkus BERNES. Koupil jsem si lístek do lóže, abych měl manéž na dosah a mohl se setkat s očima vraníků, kteří reagují na hudbu a každé gesto svého krotitele. Viděl jsem podobný výjev už tolikrát a přece jsem zde znovu, i když vím, že mě v mých letech dění v manéži už asi ničím nepřekvapí.

 Za tu moji slabost pro cirkusy dozajista mohou pestře pomalované domečky na kolech, maringotky, kdysi tažené koňmi; při pohledu na jejich pomalý „krok“ člověk měl čas zapřemýšlet odkud a kam jedou, kde všude byly, kam zavítaly. Maringotky byly posly exotických krajin, odkud přivážely zvěř ušlechtilou i dravou, anglické plnokrevníky, velbloudy, lamy, opice, medvědy i slony, ba i lvy. Ti se jen málokdy tvářili přívětivě, naopak, zpravidla řvali, kdo je to zas vyrušuje a zuřivě mávali tlapou po krotiteli, který vešel do klece za nimi, ozbrojen pouze tyčí, chabou zbraní proti jejich tlapám a tesákům. Tehdy nám klukům tuhla krev v žilách a krotitel v našich očích nabýval velikosti Old Shatterhanda anebo Buffalo Billa. Inu dálky, exotika, dobrodružství, odvaha a konečně - bože jak krásný úděl být cirkusovým klukem, chodit do jedné školy vždy jen pár dní a než dojde ke zkoušení, přejet s maringotkou zas o město dál.

  Dnes přiznávám, co jsme si, my kluci, tehdy nepřiznali, neboť jistý ostych nám bránil hovořit spolu o těchto věcech, totiž že jsme chodívali do cirkusu ještě z jiného, dokonce bych řekl, podstatnějšího důvodu: kvůli artistkám! Cirkusové artistky byly krásné a jejich krása byla často až agresivně přitažlivá. Dnes se říká sexy; ale není to zcela přesné, protože artistky jsou ženami jen částečně, částečně jsou bohyněmi, které se vznášejí nad hlavami nás pozemšťanů, ve spirálách a piruetách a víří pod šapitó tak lehce, že ta lehkost připadá až nadpřirozená. A byly nádherných postav a jen lehce oděné, do jednodílných trikotů a kraťoučkých rafinovaných sukniček, pokud nějakou sukničku vůbec měly, a jejich ženské tělo, každá jeho část jen místy těsně obepnutá kouskem oděvu, byla vystavena naším zrakům ze všech stran a v různých polohách, včetně očekávané roznožky. Zamilovávali jsme se do nich, hltali jsme je očima a přáli si, aby se i ony podívaly na nás, zamilovaly se do nás, pozvali nás do své maringotky a my bychom s nimi vyjeli na tu dalekou dobrodružnou cestu.

  Cirkus Bernes v tu dubnovou neděli nabídl dětem to, na co čekaly děti, a mně to, na co jsem čekal já. Velbloudi, lamy, koně, opičky, artisté... Co to všechno bylo proti dvěma nádherným artistkám, které až úplně nahoře v kupoli pod plátnem stanu předváděly své kreace. Hltal jsem je očima a přál si, aby se i ony podívaly na mne, zamilovaly se do mne, pozvaly mne do své maringotky a řekly, ať jedu s nimi. To pozvání, na rozdíl od časů, kdy mi bylo čtrnáct, bych ovšem odmítl. Dokážu zakopnout na rovné zemi; ale kdyby aspoň směšně, abych mohl dělat klauna. Kdepak. Říznu sebou, lezu po čtyřech ke zdi, abych mohl vstát, a pak se belhám ke svému druhému bratranci MUDr. Cimbálníkovi, aby mi píchl, jak kdy, do zad nebo do zadku, injekci. Co bych si v cirkuse počal a co by si se mnou počala ta blonďatá artistka s krásně tvarovaným tělem, která lehce, bez viditelné námahy, udělá most i šňůru a usmívá se při tom.

  Když jsem procházel o přestávku zvěřincem, přitočila se ke mně starší dáma a pravila: „Když vidíte, co všechno ten cirkus vozí s sebou, co všechno umí a kolik je za tím vším práce a odříkání, tak dvě stě stovky za lístek nejsou vlastně moc.“

  Měla pravdu. Cirkus ve Strakově akademii nás stojí mnohem víc.

 

01.05.2011 21:36

Folklorní magazín bude o Hudečkovi a stavění máje v Mistřicích

Štáb ostravského studia České televize natáčel po dva dny na Uherskohradišťsku. Začínali jsme v pátek 29. 4. popoledni v ateliéru malíře Zdeňka Hudečka v Uherském Ostrohu medailonkem malíře, který se v posledních letech intenzivně věnuje tvorbě s národopisnými náměty. Natáčelo se i u sv. Antonínka při malování v plenéru. Večer zamířil štáb Mařatic, do sklepa u Marholtů, kde oslavoval padesátiny ředitel Slováckého muzea a předseda programové rady Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici Ivo Frolec. Koncovka byla večer v Mistřicích v hospodě u Knotů na Ochutnávání vína. Do Mistřic jsme se vrátili následující den, 30. dubna, natočit zdejší stavění máje.

  Ruční stavění máje má v této vesnici obřadní průběh jinde neobvyklý. Nazdobený mohutný borovicový vršek nesou muži, doprovázení pořádající místní chasou a za zvuků dechovky průvodem na náves. K zvláštnostem zvyku patří i dvouposchoďový dort s panenkou. Po připevnění vršku ke zbytku kmene je před muži nejobtížnější část - máj pomocí dřevěných folgů vztyčit. Děje se tak podle pokynů stavbyvedoucího Františka Abrháma s muzikou a průběžným posilováním borovičkou. Počasí hrozilo vytrvalým deštěm, ale nakonec vše dobře dopadlo. Tož sledujte Folklorní magazín 9. července t.r. (Viz fotogalerie.)

13.04.2011 21:28

Získali jsme 2. cenu za seriál Na hradské

 

  S Bořkem Žižlavským jsme letos opět zabodovali ve 14. ročníku celostátní novinářské soutěže Média na pomoc památkám, vyhlašované Nadací Pro Bohemia a Syndikátem novinářů ČR. Vyhlášení a ocenění vítězů se uskutečnilo v úterý 12. dubna ve dvoraně Muzea hudby v Praze na Malé straně. V kategorii tisku jsme za seriál Na hradské, který vycházel ve Slováckém deníku v roce 2009-2010, získali druhou ze dvou udělených cen. (První cenu získal Zděnek Lukeš za dlouholetý přínos k popularizaci architektury s přihlédnutím k cyklu článků publikovaných v Lidových novinách.) Třetí cena udělena nebyla. Další ceny byly uděleny ceny v kategorii Rozhlas, Televize a Publicistika. Soutěžní práce posuzovala porota ve složení Petr Masopust (předseda), Naděžda Kalousová, Bohuslav Kameník, Jiří T. Kotalík, Josef Platz, Miloš Šenkýř a Helena Pecharová.

  Pořad již tradičně moderoval Vaclav Žmolík, s nímž jsem se  potkal na vyhlášení již potřetí. (Poprvé jsme rovněž s Bořkem získali cenu v roce 2002 za seriál Chřiby hory lidí a mýtů a já pak ještě v roce 2006 za reportáž o nivnickém záhadném zvonu.

  Raut byl bídný jak za starých časů – obložené chlebíčky na papírovém tácku a pohárek šampaňského -, zato koncert – Pavel Smetáček a jeho Traditional Jazz Studio – úchvatný. S naším Tomášem jsme pak den uzavřeli kulinářským zážitkem v indonéské restauraci.

  Snímky z předávání viz Fotogalerii. Fotografovala Bohunka.

 

 

10.04.2011 06:50

Březnové autogramiády

 

Březnové autogramiády a jiná setkání

  O prvním březnovém dnu se uskutečnila beseda v klubu seniorů v Babicích; zorganizovali přátelé manželé Kročovi. Nepodařilo se nastartovat projekci videofilmu, ale besedě to nijak neubralo na srdečnosti.

  Následujícího dne 2. března  beseda o knížce Jdu Slováckem krásným II v Městské knihovně a informačním centru ve Starém Městě. Franta Pavlica představil cyklus Slovácký rok; něco jsme přečetli a povyprávěli.

  Ve středu 3. března společně s vlčnovským starostou Jendou Pijáčkem beseda s redaktorkou Českého rozhlasu Brno paní Hotařovou o zámečku Pepčín, který stával na drslavickém katastru, v Oboře na Vlčnovem. Stavba zajímavá architektonicky a s krátkou, leč bohatou kulturní historií byla po 2. světové válce vypleněna armádou i pracujícím lidem z přilehlých obcí a posléze v 80. letech minulého století z rozhodnutí Okresního národního výboru v Uherském Hradišti zbourána.

  V sobotu 19. března zahájení výstavy obrazů Zdeňka Hudečka v galerii kulturního domu Elektra v Luhačovicích. Jeho folklorně motivované obrazy jsou autorovým návratem k jistotám domova a rodného kraje. Zahajoval jsem Zdenkovi výstavu již počtvrté nebo po páté a opět jsem byl příjemně dotčen jeho poetickým vnímáním Slovácka.

  28. března si v Komni připomínali výročí narození Jana Amose Komenského. Tamní Spolek pro uctění památky J. A. Komenského a žáci místní školy připravili pěkné pásmo, společně jsme pak položili kytici u Komenského pomníku na návsi. Bylo to milé setkání s lidmi, s nimiž se už léta potkávám o fašanku. Vážím si tamního starosty Karla Navrátila a dalších občanů Komně, kteří nezapomínají na kořeny, z nichž vyrůstá to lepší, co neseme v sobě a skromně leč vytrvale vzdorují (ne)kulturnímu odpadu, který je, soudě podle nákladů bulvárních časopisů, oblíben u značné části našich spoluobčanů.

  V úterý 29. března  velká autogramiáda ve Svatobořicích- Mistříně, díky řediteli kulturního domu Rosťovi Maradovi. Sešla se silná slovácká sestava – kromě mojí maličkosti MUDr. Jan Pavlík, autor sličné knížky básní Mezi dvěma světy, herec Slováckého divadla Vlaďa Doskočil, který recitoval a deklamoval, zpívali manželé Pavlíkovi a duo sester Osičkových, na cimbál doprovázel Jura Petrů. Cestou zpět zastávka v Kyjově u zpěváka Vaška Horáka. Vinum bonum...

 

 

 

 

 

 

31.03.2011 22:04

Fejeton na duben: Jaro s vampýry

  Jaro se dá prožít na mnoho způsobů. Třeba jaro s knihou. Je prima, když je dobrá kniha. Vzpomínám si, že jsem měl coby středoškolský student příručku dějin světové literatury od Otokara Dorazila. Ve jmenném rejstříku jsem si odškrtával přečtené autory v poněkud pošetilé představě, že přečtu-li od každého jednu knihu, obsáhnu literaturu světa. Vydržel jsem to rok, dva, než jsem zjistil, že příjemnější než jaro s knihou může být třeba jaro třeba s představitelkou něžného pohlaví. K onomu poznání mě přivedl kamarád, který za mnou - to už jsem byl prvním rokem v Brně na výšce - přijel oslavit moje narozeniny. Přijel se svojí dívkou a přivezl mi dárek  - dívku pro mě, kamarádku té svojí kamarádky. Pamatuji si, že byla z Dřevohostic, byla milá a věnovala se mi během oslavy i zbytku noci s takovou něžnou péčí, že jsem se druhý den po vystřízlivění ptal sám sebe, jak jsem mohl zabíjet tak krásný čas, četbou. Sice jsem knihy nikdy zcela neopustil, ale zjištění, že pod přikrývkou se dají dělat i jiné věci, než číst při baterce, jak jsem činíval v době dětství, když mě rodiče postihovali zákazem četby za různé prohřešky, dalo mému životu další rozměr. (Kde jsou ty časy, kdy se zlobivá dítka trestala zákazem čtení?) Rád vzpomínám i na jaro se Slováckou jiskrou, čímž nemám ovšem na mysli někdejší regionální noviny, v jejichž redakci jsem jako novinář začínal, ale víno. Tehdy jsme s kolegou vždy na podzim navštívili naše kamarády vinaře a od každého si nechali do "ulét" pár litrů vypresovaného moštu. Všechny ty vzorky jsme slili v Kunovicích ve sklípku mého otce do padesátilitrového demižonu a "dělali" víno. Tahle Slovácká jiskra dělala čest svému jménu; dodnes máme s Josefem dojem, že ji otec Fanek občas použil k vylepšení svého „starohorského“, protože nějak rychle mizela.  Z doby nedávné bych měl připomenout jara s chřibskou expedicí při toulkách milovaným pohořím. Začínali jsme roku 2002, takže to letošní by mohlo být deváté.

  Nebude! Moje letošní jaro bude jaro s vampýrem. Vlastně s vampýry, neboť mně na Památníku Velké Moravy archeologové nainstalovali hned dva. Jednoho "dětského" vykopali vloni na Modré; dítěti v časech velkomoravských ještě po smrti prorazili lebku a hrob zavalili kameny, druhého před lety ve Starém Městě.

  Vampýrů se lidé odjakživa báli. Že vstávají z hrobů, škodí lidem a pijí jim krev. Je to samozřejmě jen pověra. Aspoň ti velkomoravští vampýři, s nimiž na Památníku od 18. března spolunažívám, jsou hodní a jsou rádi, že těm, kteří se na ně přijdou podívat, mohou leccos sdělit o důsledcích lidské nevzdělanosti a pověrčivosti. Tihle vampýři už nás ve své moci nemají. Což se ale nedá říci o těch současných, kteří nám pijí krev. Máme problém je rozeznat, protože se nijak zvlášť neodlišují od ostatní populace. Chodí slušně oblečeni a usmívají se na nás, když říkají, že dělají vše pro to, aby nás uchránili od neblahých konců, ke kterým směřujeme. Zapomínají dodat, že k takovým koncům spějeme proto, že oni si žili nad poměry. Zbavují nás životní síly vysávajíce rozpočty rodinné i veřejné. Není třeba říkat, koho mám na mysli, však vy i já to dobře víme.

  Na jaro s vampýry, samozřejmě s těmi velkomoravskými, se těším. Bez těch současných bychom se obešli. Jen se obávám, že s česnekem dováženým z Číny, proti nim nemáme šanci.

 

 

 

07.03.2011 10:09

Fejeton na březen: O fašanku a moravsklé národnosti


Již po několik let vyjíždíme s přáteli o fašanku na Uherskobrodsko, do Bojkovic, Bánova, Záhorovic, Rudic, Šumic, Nezdenic, Strání, na Kopanice do Starého Hrozenkova, do Lopeníku, Vápenic, i na Březovou, do Bystřice; křižujeme Uherskobrodsko, jak se říká, křížem krážem. Je to velice dobrodružná cesta, neboť se mnohdy se ocitáme i tam, kam jsme neplánovali a naopak nestihneme zajet tam, kam jsme měli v úmyslu. Kouzlo fašanku je mimo jiné v tom, že se totiž plánovat nedá. Někde vyhlásí, že se vychází od hasičské zbrojnice v deset hodin, ale na místě v daném čase člověk znejistí, zda si nespletl datum – u zbrojnice nikde nikdo. Jako obvykle jsou dvě možnosti - buď jsou fašančáři už na cestě, anebo se ještě nestačili sejít. Co včil? Hledat je anebo je čekat na místě? – opět ty dvě mrchy možnosti. Někdo radí tak, jiný onak. Zůstat na místě a čekat, že se - jak tvrdí kolemjdoucí - za chvilku objeví, je pošetilé. My zkušení už víme, že chvilka ve Vlčnově, Šumicích nebo ve Starém Hrozenkově má délku nejednou i celé hodiny čekání. Zvolíme-li druhou možnost a vydáme se fašančáře hledat, pak po půlhodinové štrapáci uličkami vesnice zjistíme, že jsou na zcela opačném konci, než kde by podle místního informátora měli být. Teprve ve chvíli, kdy začínáme být připití ze slivovice, jíž se navzájem častujeme, ozve se zpěv a vzápětí se vyřítí chumel maškar.
Fašančáři jsou národ rozpustilý, ba hříšný, který tancuje, křepčí, podupuje, vyskakuje, objímá se, potácí i vrávorá, pije ba slope, škádlí se, pošťuchuje, usmívá, vykřikuje, řehtá se a řehoní, popadá se za břicha, pomalovává tváře cizích lidí barvičkami, hlinkami a rtěnkami, zpívá, hladí, vede dvojsmyslné řeči, troubí, píská, duje do trubek a buší do bubnů a dělá ještě spoustu věcí, které slušný člověk nedělá, že by se to dalo vypsat jen studem se dočervena rdícím písmem. Je to zvláštní paradox – přestože se fašančáři převlékají do masek, jsou to lidé bez přetvářky. Proto, hlavně proto je mi s nimi tak dobře.
V Česku si někde masopust, jak jsme se dozvěděli z reportáží v televizi, posunuli už do první půlky února; inu, nad tím už nemá cenu se vzrušovat, že tam nevědí, že masopust je vázán na astronomický kalendář a v jiném termínu slavnost jaksi postrádá smysl. Anebo naopak dostává nový, mnohem tragičtější – jestliže je termín nezávazný, proč neuspořádat masopust v červenci nebo srpnu, kdy se nemusíme oblékat do kabátů? V takovou chvíli si vždy uvědomím, jak jsem rád, že žiji na Slovácku, kde zvykoslovné události jsou stále ještě rytmem prožívaného času a vytvářejí citové milníky naší životní pouti, byť i u nás se to hemží pokusy „přepsat historii“, zbavit formu utvářenou a prověřenou staletími původního obsahu a naplnit ji konzumním balastem.
A právě proto až budu zanedlouho vyplňovat arch sčítání lidu, vím, co napíši do kolonky národnost: „moravská“! Neboť Morava si zaslouží, aby byla milována, a já se nestydím nahlas a přede všemi jí svoji lásku vyznat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

07.03.2011 10:06

Z února a začátku března

Autogramiáda v Popovicích
Beseda a autogramiáda v Popovicích. Sešlo se na čtyřicet návštěvníků. Kromě povídání o Slovácku a četby dvou fejetonů z nové knížky jsem promítl i film o Terezském údolí. Zorganizovala vzorně, jako vždy, paní starostka Nováková. Popovice jsou obec, která se vzorně stará o památky a všechny kříže, boží muka apod. na katastru obce nechává postupně restaurovat.

Nataša Suttá v Uh. Hradišti
Téhož dne se u nás cestou z Prahy do Luhačovic zastavila malířka Nataša Suttá, které pomáhám připravit ve Veselí výstavu obrazů. Suttá je zcela určitě jednou výtvarnicí, která absolvovala akademii výtvarných umění v Čínské republice na Tchajwanu, kde žila dvanáct let. Vernisáž se bude konat 11. března v kulturním domě.

Nataša Suttá na procházce ve veselském parku.

Expedice u nivnického zvonu
Expedice Chřiby se znovu vydala na cestu v neděli 27. března. Tentokrát jsme se pohybovali podél Olšavy, první zastávka byla v kostele v Sadech, kde byl v minulosti hledán hrob sv. Metoděje. Dále přes Popovice ke studánce se svatou vodou, prohlídka kostela v Havřicích a konečně v Nivnici prohlídka místního muzea a nadačního domu, kde je vystaven pověstný nivnický zvon. Viz fotogalerii.

Autogramiáda v Babicích
Velký zájem byl i o autogramiádu v Babicích; konala se 2. března v místním kulturním domě 1. března a sešlo se na ní na šedesát účastníků. Selhala projekce videofilmu, nicméně rozproudila se srdečná beseda, při níž čas rychle utekl. Filmy se budou promítat na podzim. Za uspořádání vděčím Marii, manželce Zdeňka Kroči, mého dávného kamaráda a folkloristy (mužský sbor Kudlovice).

Luděk Galuška o pohřbívání Slovanů
O den později praskal ve švech Památník Velké Moravy při přednášce doc. PhDr. Luďka Galušky CSc., který přednášel na téma pohřbívání u starých Slovanů. Přednáška předbíhá zpřístupnění hrobů dvou revenantů–vampýrů, ke kterému dojde 18. března. Ze Zlína přijel dr. Dokulil i režisér animovaného filmu Laďa Pálka, který ilustroval omalovánky Veligrad, mezi návštěvníky byla choreografka Laďka Košíková s maminkou, řada členů Historické společnosti Starý Velehrad, která přednášku spoolupřádala i lidé ze Slováckého muzea včetně ředitele dr. Ivo Frolce.

S Luďkem Galuškou při zahájení přednášky.

 

Na fašanku Letošnímu fašanku počasí přálo, celou neděli sluníčko příjemně hřálo. Připočteme-li k tomu slivovici, koblihy, písničky a masopustní veselí, duše folkloristy byla v péří. Jenom nás nějak ubývá. Ještě před pár lety jsme se do mikrobusu nevešli, letos jsme v menším autě pro šest měli jedno místo volné. Jeli jsme my dva s Bohumilou, Gusta Knot a Mirek Potyka a řidič Jožka Horňák. Cesta to byla krásná na zážitky i setkání s přáteli. Navštvili jsme Bánov, Komňu, Starý Hrozenkov, Vápenice, Bojkovice a Rudice.
 

20.02.2011 22:11

Autogramiáda v Brně

Autogramiáda v knihkupectví Academia v Brně ve středu 16. února byla báječná. Přečetl jsem dva fejetony, Franta Pavlica hovořil o svých litografiích, Gajdoši z Kopanic hráli na gajdy a zpívali kopaničářské písničky a všichni jsme popíjeli žmolkovici. Kromě dr. Sedláčka z nakladatelství Soliton, který v pití zůstal věrný červenému. Po letech setkání s malířkou Růženkou Krčmařovou. Přišel i kamarád z Klubu autorů literatury faktu Jenda Kux, pár dalších známých i dvě spolužačky ze studií. Pokračovalo se na zkoušce Slováckého krúžku v KD Rubín v Žabovřeskách. A opět setkání s přáteli dlouho neviděnými. Vraceli jsme se z Brna kolem půlnoci. (Viz fotogalerie.)

 

 

 

04.02.2011 22:07

S expedicí v Rajhradě; Na Šedově výstavě

 S expedicí v Rajhradě

Naše expedice Chřiby se zas po delší době vydala na cestu. Bylo třeba navštívit některá místa v rámci expedičních cest pořádaných v loňském roce pod názvem Na hradské. Ve šlépějích romantického archeologa Františka Přikryla jsem se 30. ledna vydali do Rajhradu, navštívili Památník písemnictví Moravy, dále kostel sv. Šebestiána a Rocha ve Velkých Hostěrádkách a konečně Těšany. Do dějiště Mrštíkova dramatu Maryša nás nepřivedl zájem o toto dílo, ale hledání křížového kamene, který podle starší literatury měl stát mezi Borkovany a Těšany. Nové a bezpečnější útočiště našel právě ve stínu těšínské kovárny. Bohužel však v místě chybí jakákoli informace o jeho historii. Viz fotogalerie.

 

Na Šeďově výstavě

Městské divadlo ve Zlíně hostilo výstavu obrazů mého kamaráda Ladislava Pálky, zvaného Šeďa, režiséra a výtvarníka animovaného filmu. Náměty obrazů – valašská krajina blízkého Zlínska, ale také současný Zlín a jeho architektura; odtud název výstavy Krajina – město – ideje.  Vernisáž 20. ledna byla hojně navštívena, obrázky pěkné, víno ovšem bez jiskry. Se Šeďou se známe od dob mého působení v tehdy gottwaldovském Filmovém studiu. A sešli jsme se i u zajímavé práce. Pro Slovenskou televizi Bratislava natočil na počátku 90. let podle mého scénáře večerníčkový seriál Permoník z kremnickej bane a byl také ilustrátorem mé knížky Pět statečných.

 

 

 

Kontakt

PaedDr. Jiří Jilík

jiri.jilik@gmail.com

Zerzavice 1933
Uherské Hradiště
686 01

722 984 125

Vyhledávání

NAKLADATELSTVÍ VELIGRAD NABÍZÍ knihy Jiřího Jilíka

Chřiby, strážci středního Pomoraví

Žítkovské čarování

Záhadná jízda králů

Chřiby, hledání hrobu sv. Metoděje

U nás na Slovácku

Lékárna U Zlaté koruny

Eveno-Byl jsem tu s vámi rád

Bohuslav Matyáš: Rád jsem vás poznal

Muž, který viděl démona

Zapomenuté příběhy slováckého Dolňácka

Pověsti z hor a podhůří

Tajemný Říp

 

 

Objednávky: viz kontakt

 

PŘEDNÁŠKY, BESEDY, AUTORSKÁ ČTENÍ

8. prosince, knihovna Skalička, 15.00 hod., beseda pro seniory

13. prosince, Knihovna v Modré, 16.30 hod., Jdu Slováckem krásným

5. února, Muzeum F. Skopalíka Záhlinice, Záhadná jízda králů, 17.00 hod. (S V. Doskočilem a Vlčnovskými búdovými umělkyněmi)

21. března 2019, Městská knihovna Bystřice pod Hostýnem, 17.00 hod., Žítkovská čarování

5. dubna 2019, Městská knihovna Kostelec na Hané, Záhadná jízda králů

15. června, Kordárna Starý Hrozenkov, Žítkovské čarování (neveřejná akce)

21. června, MFF Strážnice, skanzen, 11.00-12.00, pořad Lidová čítanka - Z dějin malého Slováčka

24. srpna, Kordárna Starý Hrozenkov, Žítkovské čarování (neveřejná akce)

3. října, Otrokovice, Městská knihovna, 17.00 hod., Žítkovské čarování

10. října, Hustopeče, Městská knihovna, 17.00, Žítkovské čarování

 
 
 

 

© 2007 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode