Vzpomínka na Františka Halase

  Těžko bych asi našel slova, která by mohla obsáhnout člověka pro mne tak vzácného a lidského, jako byl básník František Halas. Nevím, zda zvládnu popsat Vám, co všechno k němu cítím, co všechno pro mě znamenal.

  V roce 1944 jsem odešel ze Zlínské školy umění do Prahy, kde jsem se oženil a založil si rodinu. Byla to těžká doba plná chmur a smutku, ale už v ní bylo cítit torzo naděje. A také v květnu 1945, kdy jsem se vrátil z barikád, prvně jsem zamířil do Mladé fronty nabídnout své služby dopisovatele. Našel jsem tam přítele, a sice malíře Otakara Štemberu. Dal jsem mu přečíst své básně, jemu se velmi líbily a udělal mi k nim obrázky. A tak pro revoluci jedna z prvních knih, která vyšla, byly moje básně Z Moravěnky. Bylo mojí povinností, abych tři výtisky odnesl sekčnímu šéfovi ministerstva informací, kterým byl František Halas. Zaklepal jsem, nesměle vešel a řekl jsem: „Mistře, přináším vám tři povinné výtisky svých básní.“

  Dodnes vidím jeho tvář, jeho moudré oči, které na mě chvíli upřel, a řekl: „Neříkejte mně Mistře, kdybych byl Mistr, neházel bych svá psaní do koše.“ Skutečně, právě psal a jeho ruka odhazovala to, co považoval ve své práci za zbytečné.

  Vzal moje básně do ruky: „No, to je od vás hezké, víte co, já si je přečtu a vy přijďte asi za tři týdny a já vám řeknu, jak se mi líbí.“

  Moje prosté verše se mu zalíbily, a když jsem přišel, první otázka byla, kde jsem se v Praze vzal, co tam dělám atd. Říkám: „Mistře, já jsem knihař, z Kunovic od Uh. Hradiště, půl dne pracuji jako zlatič na Kampě a odpoledne běhám po Praze jako dopisovatel Mladé fronty.“

  Chvíli přemýšlel: „A k Píšům do Brna jste chodil?“

  „Ano, Mistře, vždycky jsem si nějakou knížku vybral, i na výstavy jsem tam často chodil.“

  A František Hals mi odpověděl: „Možná, že jsem vás obsluhoval.“

   Když mi moji první knížku pochválil, jako bych narostl. Vyprávěl jsem mu o svých literárních pokusech, které začaly již v sedmnácti letech na knihvazačské škole v Uherském Hradišti, kde jsem žil a pracoval mezi knihami, které jsem nejen vázal, ale také vášnivě četl. Svěřil jsem se mu také, že mám doma připravenou knížku o slováckých dětech, kterou jsem nazval Děcka, a že bych rád, kdyby si ji přečetl, zda by se hodila k vydání. A hodila se.

   Když jsem se pak zanedlouho přišel zeptat na jeho kritiku a nesměle jsem vstupoval do dveří, vítal mě již slovy: „Příteli, pojďte dál! Musím vám říci, že ta vaše knížka má jednu velikou chybu.“ Sesypal jsem se v úzkostech. „Opravdu velikou, totiž brzy se přečte.“ A tak se stal Halas mým ochráncem a velikým přítelem.

  Zakrátko začínalo na Dobříši první školení mladých spisovatelů, kam mě Halas doporučil a poslal. V té době také zajistil vydání mých Děcek, která vyšla pak příští rok ve zlínském Tisku.

  Mezitím se v Praze připravoval 1. sjezd českých spisovatelů a František Halas mě vyzval ke spolupráci. Na sjezdu jsem zastupoval mladé autory, a tak jsem se stal členem sekretariátu sjezdu. Měl jsem dost povinností a starostí, ale největším štěstím pro mne bylo, že jsem se mohl denně setkávat s Františkem Halasem, který mě pověřoval různými úkoly z funkce předsedy sjezdu. Jedna z těch povinností byla ta, že jsem chodil osobně zvát významné spisovatele, vědecké i kulturní pracovníky. A tak jsem díky Františku Halasovi dobře poznal Vítězslava Nezvala, Františka Hrubína, Marii Majerovou, Jaroslava Seiferta, Fráňu Šrámka, Jaroslava Kvapila a spoustu, spoustu vzácných a krásných lidí. Byla to pro mě, tehdy mladého začínajícího literáta, veliká zkušenost a moc zážitků, a to mně dávalo sílu, abych znovu sedal a psal.

  Když jsem dokončil Bosá léta, která jsem připsal tomuto velikému člověku, a předložil jsem mu je k pročtení, s radostí věnování přijal. Ovšem když knížka přišla, a to v létě v r. 1960, mohla už být připsána jen světlé památce dobrého člověka Františka Halase.

  Nejenom já, ale mnoho a mnoho mladých, kteří se opírali o dobrotu srdce Františka Hlalase želeli odchodu básníka, ale nejvíc zarmouceni zůstali dva, a sice František Hrubín a já. S Františkem Halasem jsme totiž byli trojice, kterou spojovala hluboká a opravdová láska ke knize, byla pro nás životním údělem. František Halas byl knihkupec, František Hrubín knihovník a já, Fanek Jilík, knihař.

  Jako je v mých vzpomínkách má matka a můj otec, pak tam plným právem patří vzpomínka na dobrého člověka a velikého básníka Františka Halase.

Příspěvek Fanka Jilíka přednesený na konferenci pořádané k 85. výročí nedožitých narozenin básníka Františka Halase v Brně 2. října 1986.

In: František Halas, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky. Sborník z konference. Brno 1987